PAVEL ŠIDÁK

Ve své nové knize se Antonín Kudláč vrací k tématu populární literatury. Téma v současné době poměrně intenzivně zpracovávané nahlíží — oproti své předchozí, obecněji laděné knížce Anatomie pocitu úžasu: Česká populární fantastika 1990–2012 v kulturním, sociálním a literárním kontextu (2016) — prizmatem literárního historika a kritika. Popisuje českou populární literaturu po roce 1989 jako autonomní jev, jehož podstatu chce pojmenovat; zároveň má ambici ukázat, že populární žánry jsou vhodné pro akademickou kritiku a že nejde jen o konstrukty sociologické či ekonomické.
Kniha eviduje autory a jevy, jež namnoze nejsou zachyceni sítem standardní literární historie. To je samozřejmě zásadní klad Kudláčovy knížky — její možnost fungovat jako paralelní literární dějiny. Právě pobývání v prostoru dosud neustáleném a nezafixovaném normativními soudy historické analýzy vede k výraznému (na první pohled leckdy až překvapivému) subjektivnímu tónu výkladu („Varianty české detektivní prózy, které osobně považuji […] za autorsky významné“ [s. 113]). Ten není náhodný, autor se k subjektivismu hlásí už v úvodu, kde čteme, že celkový pohled na populární literaturu bude jeho „subjektivní interpretace“ (s. 18).
Při obzírání populární literatury je Kudláčovi klíčovým momentem genologický aspekt. Celá jeho kniha ukazuje žánrový koncept (žánr, žánrový modus) jako jev pro populární literaturu určující, a to, zdá se, v míře výrazně větší než v případě „běžné“ literatury. Ačkoli to v knize nikde explicitně řečeno není, vyplývá to ze zásadního významu žánrového konceptu jak na straně genetické, tak recepční, a dokonce i např. při tvorbě populárního kánonu (míra vědomého vztahování se k určitému žánru, prestiž žánrových pravidel a prototypálních textů atd.). Dosah žánrového gesta se zde jeví zásadnější než v kultuře „běžné“ a ze strany fandomu i autorů samotných ostře sledovaný. Ostatně odkazy na genologickou teorii tvoří hlavní metodologickou a teoretickou kostru jeho knihy, a jak Kudláč píše, je jeho kniha výrazem snahy doplnit dosavadní genologický výzkum o „populární rozměr a souvislosti“ (s. 160).
Genologický aspekt si vynutil materiál sám: Kudláč píše, že hlavními momenty populární literatury jsou právě dva žánry (snad bychom mohli spíše mluvit o žánrových osách či tendencích, neboť nejde o zřetelné, „čisté“ žánry): fantastika („umělecké druhy s fantastickými prvky vznikající výhradně na teritoriu populární kultury, tedy mimo elitní kulturu a folklor“ [s. 13]) a detektivka. Tyto dva žánry chápe Kudláč jako pars pro toto celého populáru. Striktní žánrový dualismus úvodního pojetí je ovšem v samotném textu poněkud rozmyt: vlastní kapitolu má výklad o hororu a steampunku (oba žánry jsou ovšem blízké fantastice), fantastiku pak Kudláč pojme jako výklad o sci-fi a fantasy (tyto dva žánry vidí jako dva hlavní pilíře fantastiky [s. 51]). Sci-fi tradičně dělí na „hard“ (ta je podle Kudláče v Čechách dosti etablovaná, zejm. její subžánr „spaceoperea“) a „soft“. Pozice soft sci-fi není podle Kudláče v Čechách silná, projevuje se zejména v subžánru kontrafaktuálních dějin, jejž Kudláč možná překvapivě do sci-fi řadí, subsumuje jim i „»tajné« nebo »skryté « dějiny“ (s. 43). Proklamované hranice výzkumu se tak poněkud rozostřují, nikoli však ke škodě celku.
Příklon ke genologickému uvažování vede v Kudláčově textu k jistému — a do určité míry i reflektovanému — teleologickému přístupu, kdy eviduje jak žánry či subžánry v českém prostředí již reálně existující, tak ty, které zde ještě etablovány nejsou (či se teprve v nesmělých a nejistých náznacích objevují, např. humoristická, epická, dark či romantická fantasy), ale tím, že existují v jiných literaturách (typicky v angloamerické), jeví se jako funkční místo, které by se mělo objevit i v našem prostředí. V praxi takové uvažování vede k někdy poněkud možná příliš chtěné snaze rozvrhnout v české literatuře celou škálu populárních žánrů tak, jak je znají jiné literatury. Tak např. o steampunku Kudláč píše, že v české literatuře „své místo má“ (s. 106), avšak jeho reálné doklady jsou zatím jen drobné a částečně tvořené i pracemi zjevně chatrnými (sborník Excelsior, gentlemani „nezavedených autorů“, jehož „řemeslná úroveň […] však zatím upomíná více na fanziny“ [s. 104] a jehož celková poetika „má bezpochyby poměrně daleko k »původnímu steampunku«“ [s. 105]). Nabízí se otázka po přesvědčivosti takového dokladu, resp. otázka, jsme-li zde konfrontováni se skutečnou, progresivní žánrovou tendencí, nebo spíše jen s pasivním odrazem přejímané tradice. Bez ohledu na teoretické pozadí je však cenné představení v domácím prostředí zatím málo známých žánrů (steampunk, splatterpunk, noir, paranormal romance; fantasy hrdinská a další její výše zmíněné subžánry).
Klíčovým tématem knihy je „populární literatura“. Ta však v knize překvapivě není definována. Vymezena je jen konkrétními žánry (k tomu ovšem níže), a tak vlastně jediným momentem, jenž ji sceluje a konceptualizuje, jsou opakované a systematické zmínky o špatné literární či jazykové úrovni tematizovaných textů (o sborníku transhumanistické sci-fi Terra nullius: „ostatní zařazené práce zpracovávají […] témata […] dosti konvenčně, někdy jde přímo o zjevně začátečnický text“ [s. 34], o jediném steampunkovém českém románu se dočteme: „ponechme stranou skutečnost, že jde […] o dílo v zásadě pouze začátečnické, se selhávající stylistikou, papírovým postavami a topornými dialogy“ [s. 105]). Tento depreciativní tón nastoluje otázku, mluví-li se o literatuře „populární“, nebo prostě špatné, resp. jaké jsou vztahy mezi těmito dvěma kategoriemi — jednou v zásadě založenou funkčně (neboť tak je vertikální osa literárního pole — alespoň v tradici českého strukturalismu — definována), druhou axiologicky. Snad by tato otázka nebyla tak naléhavá, kdyby v obou výše uvedených citátech nebyly kritizovány texty považované zároveň za texty z hlediska Kudláčovy knihy, respektive tématu podstatné.
Řekli jsme, že populár je v Kudláčově textu vymezen žánrovou skladbou. Chápat určitou žánrovou skupinu jako definiční rys populární literatury by ovšem bylo zavádějící: takové pojetí by totiž nebralo v potaz potenci těchto žánrů pohybovat se mezi oběma póly funkční (případně i axiologické) osy, a znemožnilo by tak zkoumat dané žánry v jejich reálné historické a komunikační celistvosti. Zde je nutno se vrátit k úvodu knihy, kde se fantastika, tj. jádro výzkumu, definuje opozicí (oddělením) od elitní literatury. Tady cítíme jakési metodologické pnutí. Oddělení od elitní literatury samozřejmě definuje literaturu populární; dané dělení ovšem nelze aplikovat na žánry, které ze své definice mají či mohou mít pól „elitní“ i „populární“ (případně i brakový). Tento fakt však Kudláč opomíjí, když do uvažování zavádí představu žánrů čistě populárních (opakujme citát ze s. 13: populární fantastikou rozumí „umělecké druhy […] vznikající výhradně na teritoriu populární kultury, tedy mimo elitní kulturu“). Pomineme-li fakt, že v praxi se toto oddělní těžko drží (na s. 43 je řeč o „české umělecké próze“), konstatujeme, že pak jednak zkoumá jen populární literaturu, nikoli (populární) žánry, které tímto výměrem redukuje, jednak, zdá se, narýsováním těchto hranic, které znemožňují vidět živé, funkční intertextuální či intermediální (v nejširším slova smyslu) přesahy do elitní oblasti, do jisté míry zkresluje populár samotný. Toto zkreslení je samozřejmě otázkou do diskuze. V úvodu své knížky totiž Kudláč toto rýsování hranic tematizuje, když se vymezuje proti brněnské badatelce Tereze Dědinové. Tu při zkoumání populární literatury zajímá rozmývání hranic mezi fantastikou a „mimetickou“ (tj. nefantastickou) literaturou, Kudláč se naopak „snaží hranice hledat“, aby mohl nazřít „charakter a podstatu zkoumaného teritoria“ (s. 14); rýsování hranic mezi elitním a populárním tedy v Kudláčově případě není teoretická nedomyšlenost, ale záměr, jenž mu má pomoci uchopit esenci. Jaké jsou výsledky?
Specifika populáru se Kudláč snaží postihnout ve dvou závěrečných exkurzech, jež poukazují na obecnější mechanismy spoludefinující pojednávaný výsek literatury. Exkurz první, „Vztah žánru a recepce“, ukazuje, jak v populární literatuře funguje literární komunikace. Kudláč ji vidí jako vyjednávání literárních institucí (autor, vydavatel, čtenář, kritik — s tím, že tyto role jsou záměnné, a to v subkultuře častěji než v „běžném“ literárním provozu), které se děje často právě z pozice boje o žánrovou čistotu či o žánrovou progresivitu. Přitom hranice, jichž se tyto negociace týkají, jsou posuvné a proměnlivé. Kudláč tak dochází ke ztotožnění fandomu s konceptem interpretačních komunit. Druhý exkurz, nazvaný „Možnosti kanonizace české populární fantastiky“, zdůrazňuje u kánonu subkultury jeho sociální rozměr (kánon se mění spolu s „proměnami samotné subkultury“ [s. 150]) a formující vliv fandomových ocenění a ekonomických souvislostí (v širším významu: Kudláč sem zahrnuje i práci vydavatele či editora, pozoruhodná je možnost záměrně kanonizovat — resp. uměle učinit součástí kánonu — určitého autora cílenou propagací jeho osoby a díla [s. 156n]).
To, co oba exkurzy ukazují, by patrně bylo lze u populáru a priori očekávat. Samozřejmě je cenné, že máme tato pozorování materiálově doložena. Vyjevují se zde ale nějaká skutečná specifika, jež by doložila, že populární literatura není sociologicko-ekonomický konstrukt?
Samozřejmá jsou specifika obsahová — to je však opět spíše funkce žánrů než populární literatury jako takové. Existují-li nějaká specifika např. naratologická či poetologická v širším smyslu, nelze z knihy soudit: takové otázky si Kudláč neklade, ostatně byl by to úkol spíše pro jinou knihu. V tázání po esenciálních specificích tedy zbývá nepřehlédnutelná rovina axiologická. Záměru ukázat jiná specifika populární literatury, než jsou sociologická, příliš nevychází vstříc zmíněné oba exkurzy, jež se dotýkají právě roviny sociální. Ale ani zde se příliš specifik neukazuje. Pojetí literárních institucí jako negociujících aktantů není cizí ani kanonické literatuře (zajímavý je onen čtenářský, autorský i kritický důraz na žánrové normy) stejně jako sociální a manipulativní rozměr kánonu. Co je ale skutečně vlastní populáru, je intenzivní míra popsaných jevů. Tedy nikoli populární literatura jako cosi zřetelně specifického, ale jako posunutou mírou sdílených zákonitostí charakterizovaný úsek literatury obecné.

Antonín K. K. Kudláč: Barvy černobílého světa. Studie o vybraných žánrech současné české populární literatury. Pardubice, Univerzita Pardubice 2017. 223 strany.

Vyšlo v České literatuře 1/2019.