V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
LUCIE ANTOŠÍKOVÁ
Už dlouho jsem knihu nečetla s takovou radostí. Publikace Kristiny Lahlové je výborně napsané, velmi materiálově poučené, a přitom vysoce aktuální zamyšlení nad tím, co znamená (ne)přináležet k celku. V monografii Individuum v transkulturním prostoru. Koncepty identity v německojazyčné literatuře Čech a Moravy 1918–1938 sumarizuje autorka dosavadní poznatky bádání o německojazyčné literatuře z českých zemí, které mohou být jinak obtížně dosažitelné, a nabízí svému čtenáři osvěžující, emocemi a sebeprezentací nezatížený přístup k dané problematice. Objevné a inspirativní přitom nejsou ani tak dílčí poznatky, jako spíš práce s nimi: Lahlová podává žitou realitu jako výslednici sociálních interakcí, přičemž ji především zajímá oboustranný vztah zkoumané literatury a prostředí, v němž tato literatura vzniká a v němž je recipována.
Číst dál: K dějinám evropské moderny: česká literatura německého jazyka
JAN LINKA
V útulném konferenčním sále s výhledem do Husovy ulice se 28. května 2018 v Masarykově ústavu a archivu Akademie věd České republiky konal dopolední seminář Městská historiografie raného novověku. Šest příspěvků bylo rámováno vystoupeními přední odbornice na problematiku městské historiografie Marie Tošnerové a ukončila ho asi hodinová diskuze. Po konferenci následovala prezentace dvousetpadesátistránkového sborníku (aneb orwelovským jazykem dnešní vědy řečeno — kolektivní monografie) nazvaného Jakž lidé hodnověrní zprávu činí. Formy písemné komunikace v raném novověku a editovaného Martou Hradilovou a Marií Tošnerovou.
JAN PIŠNA
Český intelektuální svět přelomu 15. a 16. století byl vázán a téměř výhradně soustředěn na náboženské záležitosti. Bouřlivé změny v církevním životě předcházejícího 15. století nemalou měrou zasáhly společnost ve všech vrstvách a ta se začala polarizovat na tábory podle stoupenců jednotlivých náboženských skupin a proudů, přičemž většinový náležel utrakvistům. České země se staly královstvím dvojího lidu, což si také v nemalé míře uvědomovali současníci a netřeba chodit k přímému vyjádření daleko, vždyť stačí vzpomenout vyobrazení vozu taženého dvěma směry na tzv. Klaudiánově mapě Čech z roku 1518, který tento rozkol přímo znázorňuje. S tímto stavem společnosti také bezprostředně souvisejí náboženské polemiky. Je to pochopitelné, neboť zaobírání se vírou a zbožnými věcmi z pohledu tehdejšího vzdělaného člověka figurovalo v hodnotovém žebříčku na nejvyšších příčkách. Byl to také důvod, proč se intelektuálně zaměření kněží nepouštěli do žánrů čistě beletristické literatury, jak to známe ze západní či jižní Evropy, ale zůstávali pouze ve striktně vymezeném prostoru teologických sporů. Právě do tohoto světa nás uvádí druhý svazek ediční řady Středověk, který vyšel v Nakladatelství Lidové noviny pod názvem Pikartské dialogy. V knize samotné se nacházejí edice čtyř tisků z tiskárny Mikuláše Konáče z Hodiškova. Editorem a autorem úvodu je historik specializující se na náboženské dějiny husitství a reformace a vysokoškolský pedagog Ota Halama.
LUKÁŠ PRŮŠA
Liber viaticus, cestovní breviář Jana ze Středy, je unikátní památkou české středověké knižní kultury. Rukopis, uložený v Knihovně Národního muzea v Praze, byl nedávno zprostředkován ve výjimečné dvousvazkové knize, za níž stojí trojice editorů, Pavel Brodský, Kateřina Spurná a Marta Vaculínová. Skládá se ze dvou svazků; ten první, komentářový, přináší studie významných českých historiků a historiků umění, druhý pak zmenšenou reprodukci rukopisu.
Soustřeďme se především na první z nich. Vstupní stať Ivana Hlaváčka („Knihy a knihovny v Čechách v době Karla IV.“) rozlišuje dva typy knihovní sítě v českém státě v období Karlovy vlády, a to knihovny osobní a knihovny institucionální. Dle autora se panovník v zakládání a rozšiřování své osobní (dvorské) knihovny neangažoval, v případě potřeby se obracel na pražskou kapitulní knihovnu i knihovnu pražských dominikánů; byl ovšem zároveň donátorem mnohých knihoven. Hlaváček věnuje pozornost zejména pražským církevním knihovnám, knihovně pražské kapituly, augustiniánské knihovně u Sv. Tomáše, knihovně kartuziánů, premonstrátské na Strahově, benediktinské v Břevnově, cisterciácké na Zbraslavi aj. Prostřednictvím svatotomášských augustiniánů se knihy dostávaly do prostředí pražské univerzity, jež se stala hlavním odběratelem a producentem knih vznikajících pro vlastní potřebu. Knižní kultura v době vlády Karla IV. byla podle Hlaváčka rovněž spojena s Olomoucí, zejména s prostředím tamní metropolitní kapituly. Z dalších významných klášterních knihoven jsou vzpomenuty bibliotéky ve Vyšším Brodě a ve Zlaté Koruně. Z rodových knihoven vzpomíná Ivan Hlaváček knihovnu jihočeských Rožmberků.
JIŘÍ PELÁN
Jakub Češka se věnuje Hrabalovi už delší čas; nyní vydal knižní monografii Bohumil Hrabal, autor v množném čísle. Úvodem zmiňuje její cíle: především odstranit klišé banalizující Hrabalovu tvorbu a rozvrátit hrabalovský mýtus.