Previous Next
Průvodce po cestách literárněvědného strukturalismu HERTA SCHMID Ondřej Sládek s kolektivem spoluautorů vypracoval rozsáhlý terminologický Slovník literárněvědného...
Mravný étos S. Podlipskej, vedecký pátos monografie EVA PALKOVIČOVÁ Jana Vrajová v predkladanej monografii zúročuje svoj doterajší výskum tvorby Sofie Podlipskej a...
Jaromír Šavrda demytizovaný PETRA LOUČOVÁ V roce 2018 uplynulo třicet let od nečekaného úmrtí ostravského novináře, básníka, prozaika a disidenta...

PETRA LOUČOVÁ

V roce 2018 uplynulo třicet let od nečekaného úmrtí ostravského novináře, básníka, prozaika a disidenta Jaromíra Šavrdy, jenž by se ve stejném roce dožil 85 let. Během minulého desetiletí bylo jeho jméno postupně připomínáno nejrůznějšími způsoby: dílčími studiemi a články, tematickou internetovou stránkou či výstavou v pražském Klementinu, televizními dokumenty nebo Cenou Jaromíra Šavrdy, udělovanou ostravským spolkem PANT za svědectví o totalitě. Někdejší ostravský disident Jiří Fiedor ve svém nakladatelství Pulchra ale především zpřístupnil tři svazky vybraných spisů Jaromíra Šavrdy: Vězeň č. 1260 (2009), Ostrov v souostroví (2009) a soubor osmi básnických sbírek ze samizdatu a exilu Tužkou na okraji (2010; ed. Radim Kopáč). V roce 2017 tuto řadu rozšířila monografie Ivy Málkové s názvem Jaromír Šavrda. Tvůrce v zástupu i v opozici.


Odbornou veřejnost seznamovala Iva Málková v předchozích letech průběžně se dvěma kapitolami života a díla Jaromíra Šavrdy: samizdatovou, potažmo disidentskou etapou a s ní související dvojí vězeňskou zkušeností. Vycházela přitom z pečlivého studia cenných a zčásti dosud neznámých materiálů, uložených v nezpracované pozůstalosti manželů Šavrdových v Archivu města Ostravy. Její zásluhou byla zpřehledněna produkce Šavrdovy samizdatové edice Libri prohibiti a represe režimu vůči jejímu vydavateli (srov. studie „Jaromír Šavrda v obklíčení“ ve sborníku Historik a literát v provincii [2015] a studie „Tvůrčí a »ediční« činnost Jaromíra Šavrdy a »kritika« v soudních rozsudcích a trestním spisu“, Slovenská literatúra 2016/1, a též heslo o edici Libri prohibiti, jež je součástí encyklopedie Český literární samizdat 1949–1989 [2018]). Dvakrát publikovala ukázky z vězeňské korespondence Jaromíra a Dolores Šavrdových (Krásná Ostrava 2014/4 a Aluze 2015/1). Ostatně Málkovou edičně připravený svazek tohoto obsáhlého dopisního celku z let 1979–1984 by měl vyjít knižně v letošním roce.
Při psaní Šavrdovy monografie autorka sledovala dva hlavní cíle: první můžeme definovat jako „hledání životní cesty“ Jaromíra Šavrdy (s. 243), druhý pak (ne)nápadně vetkla přímo do podtitulu své knihy. Šavrda opsal vskutku zajímavou životní trajektorii a vystřídal mnoho rolí: osvětový pracovník, knihovník, středoškolský učitel, spisovatel, novinář, skladník, invalidní důchodce, samizdatový vydavatel, politický vězeň, chartista či disident. Málková si ovšem všímá určité pokřivenosti a schematičnosti vytvářeného obrazu. Šavrda je mnohdy prezentován bezvýhradně jako „bytost nezlomná“ a „jeho osud se stává obrazem hrdinství“ (s. 102). Aktuální pojetí Šavrdova života a díla je jí příkladem totalitněhistorického vyprávění (s odkazem na terminologii Michala Pullmanna [s. 99]), v němž se „osobnost Jaromíra Šavrdy stala symbolem a »jádrem« kolektivní paměti o boji disentu, o postojích Charty v severomoravském kraji v období normalizace. Tímto prizmatem byl potom vykládán a zjednodušen život Jaromíra Šavrdy“ (s. 103). Za bezpochyby nejpřínosnější lze považovat její snahu tento ustálený obraz narušit, překonat. Málková nezastírá Šavrdovu účast v kulturním systému padesátých let, „její“ Šavrda byl „v zástupu i v opozici“.
Určující rys Šavrdovy literární biografie bychom mohli pojmenovat jako tvůrčí umanutost. „On chtěl být vždycky spisovatelem,“ svěřil dokumentaristům o svém otci v dokumentu Přechodné adresy Jaromíra Šavrdy (2009) syn Jerry Newman Šavrda. Iva Málková shodně a opakovaně poukazuje na to, že Šavrda měl výrazné autorské sebevědomí (s. 12), „uchovává ctižádost uplatnit se jako spisovatel, básník“ (s. 23) a „od svých literárních začátků stále hledá literární druh, literární žánr, jímž by zaujal, jímž by si získal pozornost čtenářů, ocenění kritiky“ (s. 66). Patrné je to i z pozdějšího znaleckého posudku z oboru psychiatrie, vystaveného v souvislosti se soudním procesem v roce 1978, v němž se na základě Šavrdovy výpovědi uvádí, že se vždy „chápal jako spisovatel a takto se bude i chápat do budoucna, je připraven sloužit české literatuře až do své smrti, psaní chápe jako posedlost“ (s. 143). Již od začátku své literární kariéry byl Šavrda ochoten svým autorským ambicím leccos obětovat a podřídit, což je zvláště platné pro léta padesátá a šedesátá. V tomto ohledu vzbuzuje oprávněná čtenářská očekávání právě první polovina knihy, v níž se autorka vypořádává s jeho dobovým angažmá, a to i vzhledem k tomu, že právě toto období bývá v jeho životopise obvykle přehlíženo. Vhled do Šavrdovy (angažované) tvorby a jeho účasti v kulturním životě padesátých let ale podle našeho názoru není dostačující.
V prvé řadě shledáváme jako problematický fakt, že Iva Málková pro rekonstrukci Šavrdova životaběhu využívá a do jisté míry se spoléhá na několik variant spisovatelových vlastních životopisů, které považuje za klíčový pramen, vypovídající „o individuálních dějinách jedince i o historických událostech společnosti z perspektivy jedinečné bytosti“ (s. 15). Práce s takovým druhem konfrontaci s konkrétními doklady. Pro příklad: z jednoho takového autentického úryvku pod čarou se od Šavrdy dozvídáme, že na vysoké škole pracoval v neumannovském kroužku (diplomovou prací o S. K. Neumannovi pod vedením Františka Buriánka koneckonců své studium na Karlově univerzitě završil) a „vedle toho jsem — a to také z finančních důvodů — pokračoval i v Praze ve své novinářské činnosti: zprvu ve Směně, nejen verši. Ale i články o literatuře, později hlavně v Pionýrských novinách, v Mladé frontě a sporadicky i v časopisech odborných (Praha–Moskva)“ (s. 17). Ovšem tyto časopisecké příspěvky zůstávají v monografii až na výjimky bez povšimnutí. První oddíl o Šavrdově beletrii rámuje autorka sbírkami Pionýrská říkadla (1949) a Struny míru (1953). Podle jejího soudu je lze chápat jako projev mladistvého opojení lyrismem, v němž se autor nevymanil z šablony budovatelské poezie.
Nicméně bližší studium uvedených periodik a knih by ukázalo, že podobné „aktuální“ básně nejsou příznačné jen pro Šavrdovu tvorbu na počátku padesátých let, ale v podstatě až do jejich konce. To však již autorka nezaznamenává. Některé verše ze sbírky Struny míru byly poprvé otištěny právě ve zmíněných periodicích, nadto zde najdeme texty, které se knižního otisku nedočkaly. Například Pionýrské noviny dva dny po smrti J. V. Stalina přinesly Šavrdovu báseň „Slovo o smrti soudruha Stalina“ (převzala ji též Směna), podobně reagoval Šavrda na úmrtí Klementa Gottwalda a 14. 11. 1957 v Nové svobodě básní „On bude s námi“ i na skon Antonína Zápotockého. Na stránkách Pionýrských novin publikoval ještě v letech 1955–1956, a to například báseň „V mausoleu“ o návštěvě dětí tohoto památníku na Vítkově, překlad básnické skladby Sergeje Michalkova „Strýček Sťopa — milicionář“ s kresbami Miloše Nesvadby a další. Po trvalém usazení v Ostravě se Šavrdovou hlavní publikační platformou stává deník Nová svoboda (13. 4. 1958 zde uveřejňuje například „Panychidu za V. Nezvala“, mj. se strofou „V boji však, který právě vede svět, | dál bude státi na poctivé straně: | do bitev, do nichž sám už nedohléd, | střely svých veršů pošle odhodlaně.“). Ve všech periodikách (stejně jako jednotlivě v novinách a časopisech Mladá fronta, Literární noviny či týdeníku My) nacházíme četné budovatelské básně, ale v citovaném životopisu zmiňované „články o literatuře“, alespoň podle našeho předběžného pátrání, vlastně žádné. Opomenuto dále zůstalo, že v době svého působení ve funkci ředitele tamějšího okresního Domu osvěty v Jilemnici přispěl Šavrda třemi básněmi do sborníku prací krajových autorů Polní květy, vydaného Krajským nakladatelstvím Liberec v roce 1958. Jedna z nich, „Báseň Josefu Bělešovi“, se i ve druhé polovině padesátých let vyznačuje značnou dobovou poplatností — viz úryvek: „Jaké to sny a touhy, jaké plány | přes hranici tě vedly — k fašistům? || A tehdy — nevzpomněl sis na svou mámu | a na všecky, co na světě jich je — | když přivezli tě s puškou do Vietnamu, | když rozkaz dali — jdi a zabíjej? || Teď s jedovatou krví esesáků | a s blátem zákopu se mísí tvoje krev. | Ne, nedal bych ti růži na rakev, | Josefe Běleši, bývalý spolužáku!“ (s. 19).
V autorově medailonu zařazeném do zmíněného almanachu Polní květy se mj. píše, že „pracuje na symbolickém dramatu, věnuje se s úspěchem estrádní satiře a chystá se k větší prozaické práci s aktuálním tématem“ (s. 115). I toto Šavrdovo působení v padesátých letech by stálo za další rozpracování a konkretizování. V monografii se o něm dozvídáme pouze z letmé poznámky pod čarou v úvodním přehledovém životopise, tj. že Šavrda přednášel, vedl kurzy pro kulturní pracovníky v armádě, spolupracoval s rozhlasem, pro nějž připravoval kabaretní půlhodinky a který odvysílal jeho blíže neurčené povídky a autorkou dosud nenalezenou poemu Znamení psa. Při tom lze dohledat, že úryvek z básně k vypuštění umělé sovětské družice Znamení psa vyšel 7. 1. 1957 v Nové svobodě. V rozhlasovém archivu v Praze se také dochovalo pásmo s názvem Komsomol — náš vzor. Ze života Komsomolu na sovětských školách, které v roce 1952 sestavili s použitím knihy O. Chavkina Vždy společně Miroslav Červenka a Jaromír Šavrda. Podle informací někdejšího vedoucího literární redakce Českého rozhlasu Ostrava Zdeňka Milta pak Šavrda v šedesátých letech pravidelně psal pro pořad komunální satiry Ostravské kukátko.
Důkladnější dobové usouvztažnění by si zasloužil i následující oddíl o Šavrdově tvorbě, jejž vymezuje Iva Málková lety 1963–1968 a podtitulem „prózy s napětím“. Zachycuje jeho dráhu spisovatele z povolání, zahájenou vydáním kriminální prózy Půjdeš, nevrátíš se (1964). Autorka si všímá Šavrdova příklonu k detektivnímu žánru, v knize zjišťuje ozvuky děl a postupy Karla Čapka nebo Agathy Christie, zcela však pomíjí konkrétní kontext této knihy. Vůbec totiž nezmiňuje skutečnost, že se zde Šavrda inspiroval skutečným případem masového vraha, domnělého převaděče přes státní hranici Huberta Pilčíka — „Strýčka“ (v knize hajný Alfréd Palička — „Strejda“). Například identifikace mrtvol za pomoci dentisty (tato pasáž je zde dlouze citována [s. 59]) není jen dílem Šavrdovy invence, ale má reálný základ, neboť jedna z obětí byla skutečně identifikována na základě atypického chrupu. Šavrda se sice může soustředit na vykreslení vyšetřování, spolupráci detektivů a jejich „polidštění“, zároveň nelze přehlédnout, že v dobovém ovzduší, kdy Karel Kachyňa roku 1959 natáčí film Král Šumavy a o rok později rozpracovává Rudolf Kalčík scénář do podoby románu, nebyla jistě volba tematiky zločinu v pohraničním pásmu náhodná. Poselství knihy je jasné: Půjdeš [přes hranici], nevrátíš se. Zdařile naopak Málková popisuje Šavrdovy peripetie a neúspěšné prosazování dalších detektivních příběhů hned v několika tehdejších nakladatelstvích. V roce 1967 nakonec Šavrda publikoval soubor vědeckofantastických povídek Příběhy z třetího času. Žánrová „přelétavost“ ho dovedla k oblíbenému žánru populární literatury šedesátých let, ale ani v tomto případě nezaznamenal kýžený úspěch. Teprve thriller a první román Kniha královrahů (1971), obnažující politické zákulisí atentátu na alegorického krále Reynolda XI., se konečně dočkal kladného kritického přijetí, šlo však o poslední dílo vydané oficiálně tiskem za Šavrdova života, kvůli posrpnovému vývoji brzy stažené z prodeje. V jednom z dalších oddílů se dozvídáme, že „vyloučeny“ z literatury už nadobro zůstaly povídkový triptych Autostop v sobotu odpoledne z let 1964–1967, básnická sbírka Historické reminiscence (pod pseud. Jiří Svor, 1968) nebo palachovská poema Česká kalvárie z ostravské vazební věznice (1983).
Pražské jaro 1968 a počínající normalizace představují v Šavrdově životním příběhu bod zlomu. Autorka ho zachytila ve dvou kapitolách věnovaných jeho novinářské kariéře a postupnému vyřazování z veřejného života. Zatímco sny stát se vysokoškolským pedagogem či napsat monografii o Vítězslavu Nezvalovi zůstaly nenaplněny, své novinářské ambice Šavrda začal v roce 1968 po několik měsíců uplatňovat v ostravském deníku Nová svoboda. Toto jeho působení Iva Málková detailně mapuje a charakterizuje tematickou šíři jeho novinových příspěvků: od článků o soudních rehabilitacích a dílčích případech bezpráví (zvl. článek „Záhada čísla listu 71“ o okolnostech jednoho z „kulackých“ procesů, kvůli kterému byl později z novin v podstatě odejit a byl zdrojem jeho dalších potíží s režimem) až po kulturní zpravodajství či obhajoby tzv. obrodného procesu. Normalizační nesnáze (vyloučení z KSČ, kam vstoupil v září 1968, ze Sdružení slezských umělců a před závěrečnými zkouškami také z vysokoškolského studia na Právnické fakultě UK) vrcholilo nuceným odchodem Šavrdy z místa skladníka v podniku Geologický průzkum v roce 1975 pro nesplnění kvalifikačních požadavků. Na sváru s tímto podnikem Málková přesvědčivě dokladuje „Šavrdovu nepřímočarou cestu do disentu“, protože Šavrda se ještě v dopise z 18. 12. 1974 řediteli podniku hájí následovně: „Moje angažovanost v současné době pak spočívá v tom, že jsem členem ROH (se stoprocentní a aktivní účastí na odborových schůzích), členem BSP a dále že příležitostně pomáhám funkcionářům ROH a KSČ s koncepčními a administrativními pracemi, spojenými s výkonem jejich funkcí. Domnívám se, že to vše dohromady, spolu s tím, že jsem s vyznamenáním absolvoval VUML, že všechny knihy, které jsem vydal, počínaje chlapeckými básnickými sbírkami a konče posledními románovými pracemi, mají jasně třídně revoluční zaměření […]“ (s. 90).
Ve druhé polovině knihy se I. Málková dostává k tématům, která jsou jí nejvlastnější a je s nimi dobře obeznámena, tedy k Šavrdově samizdatové činnosti a jeho střetu se státní mocí, ústícího ve dvojí nepodmíněný vězeňský trest. Šavrda, aniž by tušil, jaké to může mít konsekvence, začal jako jeden z prvních už v roce 1972 opisovat nedostupné publikace, k nimž přidružoval hojné opisy vlastních nevydaných titulů. Jeho samizdatové snažení ukončila na základě udání provedená domovní prohlídka v září 1972, vyšetřování, soudní proces a odsouzení, trest vykonával od září 1978 do března 1981 v nápravně-výchovném ústavu v Ostrově nad Ohří ve speciálním oddělení X pro pracovně nezařaditelné vězně. Po návratu podepsal Prohlášení Charty 77, literárně reflektoval své vězeňské prožitky a v menší míře pokračoval v samizdatové činnosti. V září 1982 byl znovu zatčen a odsouzen na 25 měsíců (zcela nepochopitelně mj. kvůli opisu oficiálně vydané skladby Ťorkin na onom světě Alexandra Tvardovského). Po propuštění v říjnu 1984 se soustředil v prvé řadě na opisy vlastního literárního díla, výjimečně jiných autorů. V této části monografie se oslabuje dosavadní linearita, text se v podstatě „rozpadá“ do několika tematických případových studií — o soudních procesech, vězeňské korespondenci manželů Šavrdových, samizdatové edici Libri prohibiti a Šavrdově vězeňské literatuře —, což zapříčiňuje jistou neprovázanost a faktografické dublování.
Kapitola o literatuře před soudem a zčásti i též kapitola o samizdatové edici Libri prohibiti staví na studiu mnohasetstránkového vyšetřovacího a trestního spisu, jejž autorka obsáhle cituje, jako zdroj autentického vhledu do absurdního normalizačního soudnictví, najmě v „ocelovém srdci republiky“. I. Málkové přitom jako literární historičce slouží soudní podklady jako zdroj fascinujícího poznání o Státní bezpečnosti a politicky manipulované percepci literárních děl a literární činnosti (s. 120). V takto účelovém pojetí je kladen důraz nikoli na žánr nebo tematiku, ale rozhodujícím momentem je protisocialistický potenciál a především nelegální šíření literárních textů, které lze vyhodnotit jako nepřátelské chování, ba pobuřování. Šavrdův případ je popsán per se, další rozměr by jistě přineslo jeho zasazení do dějin normalizačního pronásledování a represí (nejen) samizdatových vydavatelů a ukotvení do širší problematiky tehdejšího politicky motivovaného vězeňství.
V dalším oddílu autorku žánrově upoutává vězeňská korespondence manželů Šavrdových jako specifický typ komunikace, v níž je narušeno soukromí, odehrává se v systému pevně stanovených pravidel a pod dohledem cenzora, který do ní může kdykoli zasáhnout. Současně představuje významné svědectví o psychofyzické situaci obou pisatelů. Autorka ale na tuto korespondenci nenahlíží v širších literárněhistorických souřadnicích jako na fenomén, jež má v české literatuře po roce 1948 tradici. Čtenáře, místy až nadbytečně, seznamuje s konkrétními dopisy v doslovných citacích, zvláště z originálních cenzurovaných (a neodeslaných) dopisů, jež měla k dispozici. Analyzuje mechanismy korespondenční cenzury a její dopady. Dobrou pomůckou by jí v tomto býval byl dochovaný Šavrdův osobní vězeňský spis z druhého věznění, uložený v neuspořádaném fondu Správy Sboru nápravné výchovy v Národním archivu, který nabízí mj. doplňující oficiální pohled na Šavrdovu vězeňskou korespondenci a její cenzuru a potvrzuje některé Málkové předestřené domněnky. Neopomíjí však, jak se v prostředí alternativní kultury Šavrda jako pronásledovaný a nato politický vězeň zapisoval do povědomí. Jemu i jeho ženě se dostávalo zastání, morální i materiální podpory, projevů solidarity nejen z domácího prostředí, ale i z exilu. Organizace Amnesty International ho totiž prohlásila vězněm svědomí, s čímž bylo mj. spjato zasílání podpůrných pohlednic z celého světa (Málková mj. hezky rozluštila mikropříběh jedné z odesílatelek, Australanky Evy Brewardové).
Finální kapitolu zasvěcuje autorka ponejvíce podrobnému rozboru a recepci básnických sbírek vzniklých přímo ve vězení: Cestovní deník (vznik 1979) a Druhý sešit deníku (vznik 1984). Tyto verše mají zprvu charakter veršovaného sdělení, přinášejícího zprávu o vězeňské realitě, vlastní situaci, svědectví veršovaného i nadosobního (s. 199), přerůstajících v údobí druhého věznění do vlastního básnického testamentu. Málková několikráte ve své monografii zopakuje, že „k vrcholům Šavrdovy prozaické tvorby patří reportážní memoár- -romány Vězeň č. 1260 a Ostrov v souostroví, svým tématem i vznikem propojené s jeho vězněním“ (s. 13–14) a že verše a prozaické texty z posledního, těžkého životního období jsou „nejvyspělejší ze Šavrdovy tvorby, neboť překračují dobu svého vzniku a zůstanou jako jedinečné obrazy vzdoru a sebevědomí spisovatele“ (s. 43). Po celý život Jaromír Šavrda toužil po autorském uznání a docenění svého spisovatelského umu, ale toho paradoxně dosáhl teprve skrze autentické záznamy mezní životní zkušenosti, „které dokáže zvláště svým talentem žurnalisty, proměnou ideových východisek a spisovatelskou a opisovačskou zkušeností přetavit […] do dvou výlučných prozaických knih“ (s. 236). Na tomto místě se ale vyjevují autorčiny zjevné interpretační preference: zatímco poznání a výklad Šavrdovy básnické poetiky tu precizuje, oběma románům, vrcholům beletristické tvorby, vydávaných též souborně jako Přechodné adresy, přisoudí v závěru stěží pět stran.
Celkový dojem z knihy místy kazí výskyt drobných formulačních neobratností i několika věcných chyb: ač je na přebalu knihy uveden správný časový údaj, v textu je nesprávně opakován jako okamžik vydání Pionýrských říkadel rok 1948 (s. 44, 46), list Moravskoslezský týden je v knize chybně jmenován jako Moravskoslezský den (s. 26). Popis pestrých autorových lidských a profesních osudů Málkovou občasně svádějí ke stylistickým klišé: období mezi lety 1963–1968 je pro Šavrdu dynamické až turbulentní (s. 56), turbulentní je i období kolem srpna 1968 (s. 12), Šavrda sám prošel řadou názorových turbulencí (s. 119). Poněkud ploché charakteristiky se dostalo také Šavrdově druhé ženě, Dolores Šavrdové (roz. Jindrákové; 1931–2012), ačkoli právě ona „představuje rozhodující osobnost pro posledních šestnáct let jeho života“ (s. 28). O to více postrádáme přinejmenším její základní biografické údaje. Přídomky mimořádná a empatická (s. 145), pečlivá a starostlivá (s. 152) a oddaná manželovi (s. 159) nelze považovat za dostačující. Obecně lze konstatovat, že by knize prospělo začlenění autorovy bibliografie, podobně jako je tomu např. v monografiích ediční řady Tváře české literatury nakladatelství Host.
Bilanční úvaha o Jaromíru Šavrdovi v české kulturní paměti, uzavírající celou monografii, je sebereflektivní kontemplací i exkurzem do šavrdovských reprezentací. Právě autorčino vztahování se k otázce „re-konstrukce Šavrdova obrazu, obrazu díla člověka ztraceného v davu opěvovatelů budování, zviditelněného v šedesátých letech jako provokujícího novináře, osobnosti za normalizace řízeně zapomínané a po listopadu 1989 náhle prudce vyzdvižené jako svědomí Ostravy“ (s. 243), neustálé překračování ustálených a tradovaných narativů, praktická konfrontace různých druhů paměti s dalšími podklady, dělá navzdory některým výtkám ze šavrdovské monografie záslužný počin.

 

Iva Málková: Jaromír Šavrda. Tvůrce v zástupu i v opozici. Praha, Pulchra 2017. 288 stran.

Vyšlo v České literatuře 2/2019.