Religiozita hraje v Česku důležitou roli v péči o propuštěné vězně

Projekt se pouští do dosud nedostatečně prozkoumané problematiky: zabývá se možnostmi a kompetencemi vězeňských kaplanů a dobrovolníků v rámci postpenitenciární péče. V jeho první fázi bylo třeba identifikovat překážky a problematické aspekty této angažovanosti, ale rovněž zdůraznit osvědčené přístupy a pozitivní výstupy, případně pochopit roli a identitu kaplanů a dobrovolníků v českém vězeňském systému. K tomuto účelu proběhlo dotazníkové šetření, doplněné  o polostrukturované rozhovory se dvěma kaplany, jedním bývalým kaplanem a dvěma dobrovolnicemi. I díky vysoké návratnosti poskytl zajímavé a důležité informace o problematice vztahu religiozity a péče o propuštěné vězně v České republice.

Vliv vězeňských kaplanů a dobrovolníků

Jaké jsou možnosti vlivu a kompetence vězeňských kaplanů a dobrovolníků v rámci postpenitenciární péče? „Kaplani a dobrovolníci využívají vlastních kontaktů a zdrojů, a především pak živé spolupráce s církvemi a zařízeními s náboženským pozadím. Mají obecně povědomí o možnostech, které je možné využít, ale informace o těchto možnostech jsou spíše kusé a nahodilé,“ píše se v první průběžné výzkumné zprávě. 

Respondenti se rovněž vyjádřili, že jedním z největších problémů, které by bylo potřeba v rámci systému postpenitenciární péče řešit, je nedostupnost vhodných zařízení v místě bydliště propuštěného.  Také chybí efektivnější spolupráce s vězeňskými kolegy. Informace plynoucí z dotazníkového šetření lze shrnout v následujících bodech:

• Nejčastější přípravou na následnou péči jsou individuální pastoračně-terapeutické rozhovory, společné duchovní aktivity a zprostředkování kontaktu na konkrétní církev v místě bydliště propuštěného.
• Během následné péče je nejčastěji využívána spolupráce s místní církví, udržování osobního vztahu s propuštěným a spolupráce se zařízením následné péče.
• Průměrně dotazovaní spolupracují se dvěma zařízeními či projekty následné péče, nejčastěji s Novou Šancí, Mezinárodním vězeňským společenstvím, Armádou spásy a Teen Challenge.
• Podle dotazovaných by efektivitu následné péče zvýšilo povědomí o možnostech, které může propuštěný využít, dostupnost zařízení v místě bydliště propuštěného a lepší spolupráce s kolegy ve věznici.
• Na úrovni církve v rámci následné péče nejvíce schází zapojení řadových věřících a ochota zapojit se do individuální spolupráce.
• Iniciativa při následné péči je podle dotázaných vedením věznic spíše vítaná, postoje personálu jsou sice různé, ale převládá nezájem.
• Dotazovaným při výkonu jejich povolání nejvíce schází čas, osobní kapacita a finance.
• Většina dotazovaných má možnost zpětné vazby, zda propuštěný využil jimi doporučenou službu.
• Spolupráce s jinými církvemi a náboženskými subjekty je na vysoké úrovni.
• Propuštění vězni jsou vnímáni jako skupina ohrožena řadou faktorů. Konverze a vážně míněný křest jsou podle dotazovaných významnými skutečnostmi, které mohou tyto faktory eliminovat.
• Úspěšnost duchovenské péče do velké míry závisí na opravdovém zájmu klientů.
• Podle zkušeností dotazovaných součinnost s církvemi a osobní víra výrazně snižují riziko recidivy. 

Kdo si dopisuje?

V další fázi projektu se autorky věnovaly specificky vymezené problematice, konkrétně motivacím a postojům dobrovolníků, kteří si píší s vězni. Cílem je poskytnout detailní popis zkušeností těchto dobrovolníků, vymezit profil takového dobrovolníka a přiblížit motivaci k této činnosti.

Podle dosavadních výsledků lze říci, že v Česku působí několik organizací, převážně s náboženským pozadím, které koordinují dopisování s vězni. Pro některé respondenty je dopisování součástí jejich zaměstnání či širší dobrovolnické činnosti, pro jiné volnočasovou aktivitou. Prozatím můžeme usuzovat, že služby těchto organizací jsou využívány, ale existuje i řada individuálních cest, jak se k dopisování dostat. Mnoho dobrovolníků je motivováno vlastním zájmem o danou problematiku. Často jsou informace také šířeny skrze církevní sítě. Většina respondentů výzkumu byla doposud v kontaktu s několika desítkami vězňů a délka dopisování byla velmi různá (od několika dnů po desítky let).

Jaký je profil dobrovolníka?  Z dat vyplývá, že by šlo nejspíš o ženu ve středním věku, věřící (Římskokatolická církev) a přesvědčenou o tom, že víra je pro vězně důležitá. Prvotní motivací by jí byla touha pomoci druhému člověku a zároveň zájem o prostředí věznic. Neměla by preferenci ohledně svého dopisujícího protějšku a s případnými problémy by se obracela na koordinátora. Hlavní přínosy dopisování pro vězně by viděla v poskytnutí naděje, kontaktu s vnějším světem a navázání blízkého vztahu. Přínosy pro sebe by spatřovala v možnosti seberozvoje, dobrého pocitu ze smysluplné činnosti a naplnění povinnosti křesťana.

Samozřejmě takto načrtnutý profil je nutné vnímat s velkou opatrností a s vědomím limitace této studie distribuované specifickým sítěmi, primárně ve vazbě na církevní prostředí. Skutečnost je tedy mnohem pestřejší a každý případ dobrovolníka je individuální.

Co se týče samotné praxe, asi polovina dotazovaných nevnímá v průběhu své činnosti žádné potíže. Pokud se nějaké objeví, jsou buď praktického rázu anebo spojené se vztahovými otázkami. Někteří by uvítali více supervize ohledně obsahu dopisů, ale většina má jasno v tom, jaká témata preferuje a jakým se raději vyhýbá. Rozrůzněnost panovala v otázce, zda udržovat vztah s dotyčnou osobou i po propuštění. Zde hraje velkou roli nastavení a pravidla konkrétní organizace a okolnosti dopisování.

Víra jako klíčový aspekt procesu změny

Ukazuje se, že dopisující mají velmi často aktivní zájem na tom, aby pozitivně působili na změnu osobnosti vězně. V tomto ohledu je víra – bez striktního konfesního vymezení – považována za klíčový aspekt procesu změny. Budoucí studie by se proto mohly zaměřit na komplexní problematiku konverze ve vězení, která je již v zahraničí reflektována, ale v českém prostředí zatím čeká na své systematické zpracování.

Výsledky studie zatím potvrzují očekávání vědkyň, a sice že ve vzorku budou převažovat věřící jedinci a náboženská víra se objeví jako důležitá motivace pro dobrovolnickou činnost. Zásadní limitací šetření je však nemožnost oslovit jednotlivce, kteří se dopisování účastní bez zastřešení konkrétní organizace, především studenti sociální práce či pastorální péče. Jejich výraznější účast ve výzkumu by tak možná posunula výsledky více sekulárním směrem. „Následný výzkum by také mohl v kvalitativním designu rozvinout téma motivací dobrovolníků a zachytit individuální trajektorie dopisování. Velmi přínosné by bylo rovněž zahrnutí perspektivy samotných vězňů či příslušníků vězeňské služby,“ doplňuje Andrea Beláňová, jedna z autorek výzkumu.

Fotografie: Jindřich Štreit

AKTUALIZACE: Na základě tohoto článku Česká televize natočila o tématu reportáž pro pořad Události, komentáře, kam byla pozvána i Andrea Beláňová. Záznam naleznete online (čas: 46:47).