V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
VÁCLAV MAIDL
Ve dnech 5.–6. října 2017 se na FF UK v Praze v Hybernské ulici konalo mezinárodní symposium Der Wissenschaftler und Politiker Arnošt Kraus. Mezinárodní charakter bylo možno vyčíst již ze seznamu pořadatelů (Herder Forschungsrat Marburg, Ústav germánských studií FF UK, Institut für Musikwissenschaft Weimar-Jena a Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.), stejně jako ze seznamu účastníků a jednacích jazyků (němčina, angličtina, čeština). Důvodem konání symposia nebylo žádné krausovské výročí (A. K.: 1859–1943), nýbrž systematický výzkum intelektuálního života v Praze v 19. a 20. století, iniciovaný Steffenem Höhnem a zaměřený zejména na významné germanisty působící na obou germanistických pracovištích národnostně rozdělené Karlovy univerzity (tehdy Karlo-Ferdinandovy). Navazovalo tak na dřívější symposia a konference, věnované např. Augustu Sauerovi, Franzi Spinovi nebo Otokaru Fischerovi (výsledky jednání bývají publikovány v řadě Intellektuelles Prag im 19. und 20. Jahrhundert nakladatelství Böhlau, jejímiž vydavateli jsou Steffen Höhne, Alice Stašková a Václav Petrbok). Díky dlouholetému vedení Semináře a prosemináře pro německou filologii (spolu s Václavem E. Mourkem) i díky svým dílům Stará historie česká v německé literatuře a Husitství v literatuře, zejména německé, stejně jako díky studii Německá literatura na půdě ČSR do roku 1848 publikované v reprezentativní Československé vlastivědě (díl Písemnictví [1933]) je Kraus znám především jako germanista. Je proto třeba ocenit, že symposium zaměřilo svou pozornost především na Krause-skandinavistu (z organizátorů zde odvedla velký kus práce Helena Březinová ze skandinávské větve Ústavu germánských studií FF UK) a kulturního prostředkovatele a taktéž polemického publicistu.
Číst dál: Three Textual Cultures: With Roger Chartier on manuscripts, books and digital media
Zpracovala VERONIKA JÁCHIMOVÁ
Soupis zahrnuje bohemistické dizertační práce s literárněvědným zaměřením, které se dotýkají literární komunikace v prostoru českých zemí. Přehled vznikl na základě excerpce českých i zahraničních univerzitních digitálních repozitářů, pro doplnění byla oslovena i slavistická pracoviště v zahraničí. Uvedené práce budou též evidovány v bibliografické databázi výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie. Na závěr připojujeme dodatky k soupisu Obhájené diseratce 2016, zveřejněnému v České literatuře 1/2017.
BARBORA ČIHÁKOVÁ — TEREZA ŠNELLEROVÁ
Konference Na šaldovský sedmičkový rok odpověděla Revolver revue ve spolupráci se Společností F. X. Šaldy symposiem F. X. Šalda MMXVII — Konference. Po předchozích konferencích věnovaných Ivanu Martinu Jirousovi a Janu Lopatkovi se tak posunula v čase dál (FXŠ, 1867–1937). Pozvání k zamyšlení se nad jeho dílem, uskutečněném 9. listopadu minulého roku, přijalo deset řečníků, kteří byli spřízněni spíše redakčním okruhem časopisu a zájmem o Šaldovo dílo, než že by patřili mezi soustavné šaldovské badatele (vystoupili zde např. Robert Krumphanzl, Marek Vajchrt, Jiří Brabec, Annalisa Cosentinová, Jiří Flaišman či Michael Špirit a další).
THOMAS ORT
Vzhledem k tomu, že se jménem i podobiznou Franze Kafky se člověk v dnešní Praze setkává na každém kroku a přilepeno je ke všemu možnému od triček, hrnečků a magnetek až po kavárny, restaurace a hotely, mohli bychom turistovi s neúplným literárním vzděláním odpustit, kdyby spisovatele mylně považoval za jednoho z rodných synů české literatury. Sám pisatel této recenze nesčetněkrát slyšel své americké univerzitní studenty zmiňovat Kafku jako „českého autora“. Ačkoli toto označení lze s trochou dobré vůle vykládat tak, že Kafka byl alespoň po jistou dobu občanem československého národního státu, pro jiné je známkou hlubšího nepochopení autorovy identity a dokonce literárního jazyka. Nedorozumění pramení nejen z mylných dojmů, s nimiž kupčí prodejci suvenýrů, ale přinejmenším ve stejné míře také z neuvědomělého přijetí monolingvní ideologie prosazující jednotu místa a jazyka nebo národa. Jednoduše řečeno je dnes pro mnoho lidí obtížné pochopit, že Praha, „české město“, mohlo být domovem i jiným národnostním skupinám než Čechům, ba dokonce být prostředím pro vznik literatury v jazyce jiném než českém. Skutečnost je taková, že pouze ti nejlépe obeznámení studenti historie jsou si vůbec vědomi mnohonárodnostní a mnohojazyčné povahy Prahy a Českých zemí za Kafkova života — a také tísnivé situace, v níž se Židé, Kafku nevyjímaje, nacházeli v době diskriminačního českého a německého nacionalismu.