Historická (ne)poučitelnost

Druhým rokem se Akademie houpe na vlnách nejistot. Veřejnost se průběžně dozvídá, že je na vědu vyčleňováno stále více peněz, avšak vědci z Akademie věd a vysokých škol mají pocit, že jich spíše ubývá. A tak už se skoro stalo zvykem, že vědečtí pracovníci i pedagogové (dlužno podotknout, že jsou zhusta tyto pozice dvojjediné vzhledem k nezbytnosti vychovávat příští generace) upozorňují, kde všude finance chybějí, aby se vzápětí objevila v médiích zpráva, že školy nebo Akademie dostaly přidáno. Jenže ono „přidáno“ může někdy znamenat jen „umenšený úbytek“, tedy že se z původních čtyř koleček salámu na talíři neobjeví jen kolečka dvě, ale tři.

S překotným příchodem nezvládnuté demokracie v devadesátých letech jsme si nechali prakticky zlikvidovat do té doby značně rozvinutý průmyslový výzkum (zda byl efektivní, to je na posouzení jiných) v bláhové důvěře, že noví majitelé ocení náš „intelektuální“ potenciál. Realita se od této naivity dramaticky liší a průmysl dnes potřebuje peníze, aby znovuvybudoval výzkum, který nechaly předchozí vlády svými krátkozrakými „ekonomickými“ vidinami zničit a vytunelovat.

Bude se situace opakovat i v oblasti školství a akademického výzkumu, až nebude mít konzumní společnost nejen z čeho vařit, ale ani nápady, co by vůbec vařit mohla? Snad nás historie poučila…

Česká metodika pro hodnocení a pro rozdělování veřejných prostředků na vědu a výzkum známá jako „kafemlejnek“ je světový unikát. Mezinárodní audit ji označuje za „značné riziko pro zdraví celého systému výzkumu, vývoje a inovací (VaVaI). V současné formě by se tato metodika neměla používat. Je lepší vyčkat než použít nástroje, který by mohl způsobit škody.“ Nálezové zprávě se budeme věnovat v příštím čísle

.