Česky
Oudeis ageometretos eisito – nikdo nepovolaný nevstupuj
Dříve než památný nápis nad vchodem do Platonovy Akademie začal poutat pozornost příchozích, proslavil se jeho domnělý iniciátor neméně známou syrakuskou anabází. Byla výsledkem neúspěšného pokusu při prosazování politických reformních plánů na dvoře samovládce Dionysia I., během níž, jak legenda praví, byl ten samý aktér málem prodán do otroctví. Nápis však není jen mementem nesplněné touhy vytvořit ideál osvíceného vládce-filozofa. Implikuje v sobě také výzvu, která Platona přiměla nazřít realitu prizmatem nové zkušenosti. Kriticky se zamýšlí nad příčinami a důvody svého politického nezdaru a zevrubně přehodnocuje dosavadní přístup k potřebám obce.
Akademii v Athénách založil Platon zřejmě roku 387 př. n. l. Její název později převzala skupina florentských humanistů, kterou kolem roku 1450 ustavil italský filozof a lékař Marsilio Ficino. Od athénské Akademie se odvozují názvy různých učených společností, škol a vědeckých institucí v novověku.
Nepropadá nicméně marnosti. Právě naopak. Syrakuská anabáze jako by Platonovo úsilí reaktivovala, utvrdila ho o správnosti a neodkladnosti myšlenky pracovat pro obecné dobro obce. K nutnosti řešení společenských potřeb ale přistupuje zralejším a komplexnějším způsobem. Na severozápadním předměstí Athén, v háji, jehož ochráncem byl mytický héros Akadémos, tedy dostatečnou měrou vzdálen od občanského ruchu své rodné polis, organizuje a zakládá společenství osvícených myslitelů – Akadémii. Podobná společenství Platon poznal na svých cestách u jiho-italských pythagoriků. Kromě pěstování a rozvíjení jednotlivých vědních disciplín si Platonova akademie kladla za cíl stát se účinným nástrojem postupné kvalitativní proměny společnosti. Zásadních společenských změn, tedy i proměny politické, se mělo dosahovat všestrannou výchovou nadaných, už náležitě poučených mladých lidí, metodou přísné vědy, přičemž teoretický, etický i estetický základ měla poskytovat právě filozofie jako věda o univerzu, nikoli náboženství, kult či magické praktiky. Soustavnou kritickou diskusí a cílenou přípravou na ni byli tito mladí adepti vedeni k tomu, aby principiální potřeby společnosti náležitě pochopili, vzali si je za své a byli pak v příhodný čas také schopni se aktivně zasazovat o blaho své obce. Po dvaceti letech působení v akademii se Platon vydává na Sicílii ještě dvakrát, ostatně vždy neúspěšně. Ač v různých ideových podobách, platonská akademie jako funkční otevřená intelektuální instituce ovlivňovala život tehdejší společnosti přes 900 let.
S novým zájmem o antiku v době renesance ožívá i myšlenka platonské akademie. V druhé polovině 15. století vzniká Accademia Platonica ve Florencii, která se sdružuje okolo Marsilia Ficina a k níž později náleží i další neméně známý humanista Pico della Mirandola. Nešlo o organizovanou instituci, nýbrž o volné sdružení milovníků antické filozofie a literatury, které stálo v úzkém vztahu k vlivnému měšťanskému rodu Medicejů, především Cosima a Lorenza. Hlavním předmětem zájmu spolku intelektuálů bylo porozumět Platonově filozofii, a to i v návaznosti na její pozdější novoplatonské výklady. Na základě diskusí, symposií a přednášek vzniká rozsáhlá korespondence i četná knižní produkce jak Ficina, tak také dalších jeho příslušníků, čímž se význam florentské akademie dostává do všeobecného kulturního povědomí tehdejšího světa evropské vzdělanosti.
Teprve v 16. a 17. století nastává v Evropě velký boom v zakládání institucí nazývaných akademie. Ovšem obsahově se už nezaměřují na platonské učení. Zabývají se vědami a uměním různého druhu obecně. Slouží jako centra výměny a publikace nejnovějších vědeckých výsledků. Oproti narůstajícímu počtu akademií a jejich vzestupnému renomé ustupuje toho času význam tradičně pojímaných univerzit do pozadí. Ztráta vážnosti pojmu universitas vedla dokonce v jistých případech i k tomu, že se některé nově založené i staré univerzity přejmenovaly na akademie jako např. Academia Julia v Helmstedtu v roce 1576, Academia Giessena v Gießenu v roce 1607, ale také Celeberrima Agrippinatum Academia v Kolíně nad Rýnem nebo Academia Heidelbergensis.
Podle Jana Evangelisty Purkyně se Česká akademie měla stát vedle církve a státu jednou ze tří nejdůležitějších nezávislých společenských institucí.
Tak jako reformace vedla k nezávislosti vědy na církvi, vyvíjely se i snahy osamostatnit vědy od mocenského vlivu státu v průběhu osvícenství. Intenzitu onoho tradičního vlivu státní moci na univerzitu nám v nezakryté podobě poodhaluje známé Kantovo pojednání o vztahu filozofie k jednotlivým vědám s příznačným názvem Spor fakult z roku 1798, které autor mohl dík příznivější politické konstelaci publikovat až na sklonku svého života. Na rozdíl od níže v univerzitní hierarchii postavené filozofické fakulty, jejíž předměty výuky se podle Kanta pojímaly coby pouhý výcvik ducha bez jakéhokoli přímého vlivu na stávající občanské instituce, měly „vyšší“ fakulty teologie, právnictví a medicíny zvláštní společenské určení. Úkol těchto tří privilegovaných vědních oborů spočíval v povinnosti zásadním způsobem přispívat k mocenskému udržování státu. Ne náhodou byla Kantova kritika, striktně odlišující význam pojmů pravdivost a důkaz od konceptu moci a nařízení (Selbstbestimmung od Fremdbestimmung), trnem v oku tehdejšího pruského státního aparátu. Nelze ovšem v této souvislosti opomenout, že 7. prosince 1786, tedy dvanáct let před vydáním onoho pojednání, se Kant stává (spolu s třinácti dalšími) externím členem Pruské akademie věd a umění, což ale, formálně vzato, s sebou přineslo také nemalé problémy ryze existencionálního charakteru. Současně s Kantem byl za člena zvolen i teolog a tehdejší osobní poradce Fridricha Wilhelma II., conseiller privé Wöllner, kterého Kant o šest let později zavlekl do svého sporu fakult a díky němuž náš filozof málem přišel o úřad a penzi. Kromě zmíněného teologa Wöllnera a dalších vědců působících toho času také ve Vídni, Ženevě, Vilniusu či italské Pavii (převážně matematiků, fyziků a přírodovědců) byl do akademie povolán i původce pojmu ideologie Condorcet a básník Wieland, ale také dva filozofové, Eberhard z Halle a Heyne z Göttingenu, kterých si Kant moc vysoce necenil. I když církevní dogma stále ještě zásadním způsobem ovlivňovalo tvůrčí racionální potenciál státního aparátu, o interdisciplinárním obratu tehdejší Pruské akademie nemůže být pochyb.
Také naše univerzita nebyla ani po pádu bachovského režimu výjimkou. To ostatně potvrzuje i jeden z našich významných biologů, vědec světového formátu J. E. Purkyně. Ve svém – v té době vskutku revolučním – spise Akademia z let 1861–1863 jasně píše: „Universita, ztrativši slavné své někdejší u nás postavení, bezmála na pouhou německou fabriku úřednictva rakouského snížena jest.“ Vyjadřuje tak potřebu založit vlastní nezávislou národní akademii, jež by byla srovnatelná s kvalitou stávajících akademií světových. Formuluje a postupně promýšlí její podrobný plán. Akademii pojímá jako vrcholnou národní vědeckou instituci, která má být centrem veškerého vědeckého úsilí českého národa a zaručovat Čechům svobodný rozvoj vědecké práce i možnost jejího vyjádření ve vlastním jazyce. Dobře si uvědomuje význam vědy a výzkumu pro společnost. Vedle církve a státu se má Česká akademie stát jednou ze tří nejdůležitějších nezávislých společenských institucí.
Purkyňova akademie proto musí disponovat nejen škálou dobře vybavených vědeckých ústavů. Aby byla schopná svobodně a podle vlastního odborného uvážení rozhodovat o důležitých společenských problémech a napomáhat touto cestou k jejich praktickému řešení, musí jí být podle Purkyněho propůjčena i adekvátní pravomoc kulturní a politická. Věří, že „se státní právo stane pravdou“ teprve tehdy, až celá česká společnost ve vědě uvidí moderní demokratický nástroj, jenž principiálním způsobem napomáhá k naplňování sociálních tužeb a potřeb. Soustřeďuje kolem sebe nadšené mladé spolupracovníky. Zakládá a vydává časopis Živa (v němž ostatně výše jmenovaný spis postupně vychází), organizuje práci Přírodnického sboru Českého musea, usiluje o zrovnoprávnění českého jazyka s němčinou na univerzitě i o zavedení českých přednášek nejen na lékařské fakultě. Angažuje se v různých českých vědeckých spolcích (Spolek lékařů českých, Spolek mediků), tak jako se podílí na obnově činnosti přírodovědného sboru Musea či založení Umělecké besedy. V roce 1861 je zvolen zemským poslancem. Při všech těchto i dalších slavnostních příležitostech, včetně využití příležitosti kladení základního kamene Národního divadla, upozorňoval, jak je důležité spojovat vědu s uměním. Vědu od samého počátku považoval za nezbytnou a neoddělitelnou součást společenské kultury. Jinak řečeno, čím vyšší nárok na kulturu, tím vyšší požadavky na vědu. Teprve ale úplná svoboda a samostatnost národa podle Purkyněho vytváří skutečný předpoklad pro vznik akademie jako „nové sociální myšlenky“. Věda, jak Purkyně zdůraz-ňuje, je „bytností národa“, má přispívat k jeho blahobytu nejen doma. Svými poznatky by měla významně posilovat také pole mezinárodní. Musí být proto schopná konkurovat čelným kulturním národům. Purkyně nás tak nejen motivuje směrem k budoucnosti, ale vyjadřuje současně naději, že právě pěstování vědy je jednou z cest ke svobodné a rovnoprávné společnosti. Toho však podle Purkyněho nelze dosáhnout bez funkční instituce typu akademie. Zajímavé v této souvislosti je, že Purkyně nepokládá za základ národní akademie Královskou českou učenou společnost. Hlavním důvodem patrně bylo, že Učená společnost neměla vlastní materiální základnu pro vědecká pracoviště, kdežto Muzeum jí disponovat mohlo. Ostatně každý návrh na vytvoření takové základny „ztroskotal na svéhlavosti některých starších údův, kteří soudili za neslušné, aby společnost zvaná královská s ústavem pouze privátním, ač zemským a národním, se smíchala“.
Kdo o několik desetiletí později připomíná a oceňuje Purkyněho koncept české akademie, je T. G. Masaryk. V České otázce (1895) zdůrazňuje, že to byl právě Purkyně, kdo „velmi dobře postřehl“ historický ráz doby (podporovaný středoškolským humanistickým klasicismem), „jak ukazují jeho plány s českou akademií a s popularizací moderní vědy (hlavně přírodní) – plány, jež dávno ještě nejsou uskutečněny, ačkoli jsou splnitelné a nad jiné potřebné“. Nicméně poukazuje na to, že teprve cílená snaha o všeobecný rozvoj vzdělání národa, představující trvalou výzvu, je skutečnou zárukou jeho kvalitativně lepší budoucnosti. Bylo to Jungmannovo a Palackého úsilí o encyklopedii ve dvacátých letech osmnáctého století, kteří se spolu s racionalitou myšlení francouzských osvícenců inspirovali také Komenského pansofií a pansofickou metodou. Palacký jde v tomto směru podle Masaryka podstatně dál. Byť mu zprvu šlo jen o konverzační slovník, počátkem let padesátých (jistě pod vlivem zlomových civilizačních změn a nutnosti reagovat na nové výzvy a potřeby) začal zdůrazňovat všeobecnou důležitost moderních věd, zejména pak přírodních. Názor na obsah a směřování naučného slovníku se proměňuje. Palacký si je dobře vědom, že v době, kdy „zázračnou mocí páry a elektřiny dána poměrům světovým nová míra, staré hráze mezi zeměmi a národy mizejí“, je nutné přírodní vědy popularizovat, propojovat s běžným životem. Volá po potřebě vzdělanosti a osvěty národa a dodává: „Kdo nepoběží napotom o závod se sousedy svými, zakrsá a zahyne konečně a neuchranně. […] Musímeť i my oučastniti se v obchodu světovém a kořistiti pro sebe z pokroku všeobecného. […] Nemáme-li zakrsati a octnouti se na mizině, musíme ztrojnásobiti přičinlivost svou a staviti se co nejvíce možná v roveň s jinými národy, kteří podnikavostí svou opanovali kraje světa.“ Masaryk poukazuje na to, že vzdělání reflektující konkrétní potřeby doby, jež před nás staví světový trend vědy a soustavný civilizační proces, je z hlediska našeho pozitivního rozvíjení povědomí národní existence a schopnosti čelit konkurenčnímu tlaku našich sousedů důležitější než vzdělání humanitně historické. Myšlenku onoho „novějšího realismu“ parafrázuje Havlíčkem: „Pryč se vším idealismem (to jest fantastičností) a hleďme raději ke skutečnosti.“
A právě v tomto vědeckém duchu Masaryk koncipuje svou Konkrétní logiku (1885). Chápe ji jako vědeckou metodu, která má člověku umožňovat co nejexaktnější poznání. Usiluje tedy o takovou organizaci moderní filozofie, která by svou metodou odpovídala metodám moderních věd. Nicméně odmítá domněnku, že ustavení takovéto „skutečné vědecké metafyziky“ je v silách jednotlivce. Oproti tomu více badatelů by podle Masaryka tento obsáhlý úkol splnit mohlo. Vždyť i „filozofie buduje se tím, že jeden po druhém, každý ze svého speciálního stanoviska, doplňuje a rozšiřuje práce svých předchůdců“. Co samovolně probíhá bez určitého historického plánu, mohlo by se „cílevědomě uskutečňovat podle určitého logického plánu některé akademie věd“. Přehledným souborem poznatků svých věd by filozofičtí odborníci mohli oddělit to, co je již s jistotou známé, od toho, co je pravděpodobné. Takový poučný inventář vědeckých poznatků by byl podle Masaryka nejen pravým základem filozofické encyklopedie. Určoval by i hranice „mnohému planému mluvení o těch či oněch mezích a slabinách lidského rozumu“.
Masaryk dochází ke zjištění, že filozofie jako vědecký světový názor, jenž by radikálně a trvale organizoval společnost, je teprve úkolem budoucnosti. Německou verzi své Konkrétní logiky uzavírá slovy: „Je třeba nejdříve zasít; zrát setbu neuvidíme, ještě méně budeme sklízet plody. Vliv pravé filosofie na společnost byl vždy nepřímý: teoretik pracuje pro budoucí pokolení a to je jeho osud a jeho povolání, aby připravil budoucnost.“
JAN SVOBODA,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.