(1862–1936)
V květnu letošního roku si připomeneme 150. výročí narození literárního historika a kritika Jana Jakubce, jedné z osobností, které ve své době utvářely literární historii jako samostatný vědní obor a jež viděly význam i v ediční práci a dokázaly ji povznést na vědeckou úroveň.
Jan Jakubec se narodil 11. května 1862 ve východočeském Libunci. Po absolvování vyššího gymnázia v Hradci Králové roku 1883 nastoupil coby jednoroční dobrovolník vojenskou službu. Na ni navázal studiem češtiny, němčiny a klasické filologie na filozofické fakultě české univerzity v Praze, na níž roku 1889 získal učitelskou způsobilost pro český a německý jazyk a literaturu a doktorský titul za obhájenou práci O syntaxi českého imperativu. Působil jako učitel na středních školách v Praze, především Vyšší dívčí škole (1891–1919). Pedagogické působení krátce přerušil, když absolvoval studijní pobyty na univerzitách ve Vídni, Berlíně a Lipsku. Roku 1903 se habilitoval, o čtyři roky později byl jmenován mimořádným a roku 1914 řádným (do r. 1919 jen titulárně) profesorem dějin české literatury. Ve školním roce 1925–1926 zastával na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy úřad děkana, následně proděkana.
Svým přístupem k vědě a metodě práce se řadil mezi pozitivisty. Byl důsledný, hledal souvislosti mezi domácími a cizími motivy; pozornost věnoval také novější literatuře. Zmiňme též jeho přínos pro ediční práci, kterou promýšlel i teoreticky, a navrhl zásady pro vydávání děl českých spisovatelů 19. století. Systematicky se věnoval národopisu a ve svých textech často upozorňoval na styčné body mezi folkloristikou a literární historií.
Byl stoupencem T. G. Masaryka a podílel se na vzniku realistické strany, s Masarykem spolupracoval i v časopise Naše doba. Patřil také k hlavním organizátorům Národopisné výstavy roku 1895.
Jeho jméno najdeme mezi členy obou nejvýznamnějších českých vědeckých společností. V roce 1910 byl zvolen mimořádným členem filologicko-historické třídy KČSN a o rok později se mu dostalo jmenování mimořádným členem také pro III. třídu ČAVU. Řádným členem ČAVU byl zvolen v roce 1924, KČSN tak učinila o sedm let později.
Jeho první významnou prací se stala studie Význam Antonína Marka pro českou literaturu, kterou napsal již roku 1888 coby člen slovanského semináře a kterou doporučil prof. Jan Gebauer k tisku; o dva roky později vyšla v Časopise českého musea. V literárněhistorickém díle se Jan Jakubec ještě několikrát k osobě libuňského faráře vrátil, mimo jiné prací Antonín Marek. Jeho život a působení i význam v literatuře české (1896) a Sebranými básněmi Antonína Marka (1935). Kromě toho vypracoval i odborné studie o významných postavách národního obrození a české literatury 19. století, mezi jinými o Františku L. Čelakovském, Josefu Dobrovském, Josefu Jungmannovi, Františku Palackém a Karlu Havlíčkovi.
Osudem se mu však stal Jan Kollár, jehož osobě a dílu se věnoval od počátku 90. let 19. století až do své smrti. Za účelem shromáždění dosud neznámého materiálu ke Kollárovu životu a působení vykonal studijní cesty do Durynska, Meklenburska a na Slovensko. Výsledkem bádání byly např. studie Jan Kollár v Jeně (1893), Byron a Kollár (1897) nebo O vlivu slovenského dialektu na spisovný jazyk v Kollárových básních (1898). Postaral se o vydání dvou svazků Výboru z Kollárových básní (1894), výboru pro školy Jana Kollára Slávy dcera a jiné básně ve výboru (1901), o kritické vydání Slávy dcery (1903) i jeho Cestopisu obsahujícího cestu do horní Italie a odtud přes Tyrolsko a Bavorsko, se zvláštním ohledem na slavjanské živly roku 1841, konanou a sepsanou od Jana Kollára (1907).
V dalších letech spolupracoval na rozsáhlém díle Literatura česká devatenáctého století. Od Josefinského obrození až po českou modernu (1902–1907); napsal celkem čtrnáct kapitol. Ostatně právě na základě těchto textů se Jakubec habilitoval. A byly mu i odrazovým můstkem pro vlastní životní dílo, jímž byly Dějiny literatury české (1911). O dvacet let později je ještě rozšířil a přepracoval do dvou svazků.
Když prezidium České akademie věd a umění blahopřálo Janu Jakubcovi k sedmdesátinám a vyjádřilo uznání jeho literárněvědné činnosti, odpověděl jubilant v děkovném dopise, že sám si ze všeho nejvíc přeje, aby mohl dokončit alespoň jeden ze svých literárních plánů – monografii o J. Kollárovi. To mu však již nebylo dopřáno. Jan Jakubec zemřel 4. července 1936 ve věku 74 let.
JAN CHODĚJOVSKÝ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.