Česky
Tak máme nový „vytuněný“ kafemlejnek Deluxe, čili novou metodiku hodnocení vědeckých výstupů. Říká se jí Metodika 13 nebo také M13, což zní jako zkratka pro útočnou zbraň. A má to být metodika, která opravdu – ale tentokrát už opravdu opravdu opravdu – dokáže kvantitativně i kvalitativně ohodnotit úroveň vědecké práce v jednotlivých organizacích, a tak rozhodnout, kdo si od státu zaslouží jakou finanční podporu. Jaké štěstí, že žijeme v zemi, v níž jako v jediné na světě bude pro financování a zkvalitňování vědy použit tak geniální nástroj!
Ilustrace: František Mizera, MFF UK
Model Deluxe M13 je oproti předchozí verzi kafemlejnku už na první pohled mnohem komplikovanější. To je logické, neboť má-li se obhájit existence něčeho, co je od samého začátku založeno na chybných premisách, je nutné vynaložit značnou energii a použít co nejsložitější myšlenkové konstrukce a vzorce. Původní kafemlejnek byl sice nesmysl, ale svým způsobem revoluční. Byl založen na slepé víře ve dva omyly. Prvním bludem byla vize, že české vědě prospěje, když se na ni aplikuje metoda volné hospodářské soutěže a přírodního výběru: vytvoří se takové prostředí, ve kterém budou schopni s úspěchem přežít jen nejlepší a nejužitečnější. Druhým bludem pak byla představa, že zjistit, kdo je nejlepší a nejúspěšnější, lze za pomoci poměrně jednoduchých kvantitativních kritérií, která navíc platí pro všechny typy a oblasti vědy. Oslyšeni přitom byli všichni, kteří už předem tvrdili, že je to stejná hloupost, jako by se někdo rozhodl, že se výkony ve všech sportech budou nadále měřit a porovnávat pouze pomocí pásma.
Avšak realita se ošvindlovat nedá – zanedlouho po zavedení kafemlejnku do praxe začalo být i jeho příznivcům jasné, že tento systém oproti všem předpokladům kupodivu nefunguje, neboť není s to postihnout různorodost a odlišnost vědecké práce, natož pak stimulovat její zlepšování. Důkazem jsou všechny ty následující marné pokusy kvantitativní a formální měřidla každoročně přenastavovat a zčásti i diferencovat tak, aby konečně přinášela optimálnější údaje. Přes všechny kejkle s čísly, přes opakované „vylaďování“ toho, co, kdy a jak se počítá, ale vzniklo prostředí, v němž pravidla „přírodního výběru“ podporují nikoli vědecké instituce nejlepší a nejužitečnější, ale ty nejpřizpůsobivější: parazitující a podvádějící. To, co mělo být lékem, se tak změnilo ve virus, který prostoupil celou českou vědeckou obcí, neboť vedení mnoha organizací, zvláště vysokých škol, se rozhodlo navyšovat počty kafamlejnkem namletých bodů přímou finanční stimulací zainteresovaných pracovníků. Místo rozkvětu vědy tak vznikla masová produkce zbytečností, které lze ovšem vykázat a tak si přilepšit.
Za této situace by bylo nejjednodušší kafemlejnek zrušit a začít znovu a jinak. Rušte ale něco, s čím se mnozí sžili a na čem začali profitovat! Proto se rodí záchranný kafemlejnek typ M13, který má odstranit nejzávažnější chyby předchozí verze a přitom zachovat její základní principy. Při jeho vytváření se však opět, tak jako už v dějinách tolikrát, ukázalo, že revolucionáři, kteří se zahnízdí na vydobytých pozicích, se raději vzdají obsahu revoluce než její vnější formy. Jestliže totiž původní kafemlejnek stál na víře, že z rozhodování o vědě je nutno nemilosrdně odstranit lidský faktor a opřít je o tvrdá objektivně platící data a čísla, nejvýznamnější inovace ve verzi Deluxe M13 je opětovné zavedení subjektivního rozhodování, byť v poněkud groteskní podobě. Protože musela být zachována svatá představa, že rozhodovat i nadále musí jen a jen čísla a statistika, ustoupilo se od dosud platící teze, že vnějškově srovnatelné výstupy musejí dostat stejný počet bodů. Tvrdá čísla byla nahrazena číselnými průměty subjektivních postojů. V případě knižních výstupů totiž M13 zavádí institut porotních sborů, které mají honosný – odosobněný – titul Oborové verifikační a hodnotící panely a jejichž členové budou osobně rozhodovat, kolik a jakých bodů si ten který vědecký čin zaslouží.
Na první pohled se to může zdát jako cesta směrem k opravdovému hodnocení založenému na principu kvalifikovaného „peer review“, neboť knihy a jiné výstupy jsou přes svou vnější podobnost opravdu různé. Ve skutečnosti je to však jen další potvrzení toho, že i rozumné kroky v kontextu nesmyslného systému nabývají absurdní povahy. Tisíce a desetitisíce bodů tu totiž budou záležet na chvatném prolistování hromad knih skupinkami vševědů, kteří nebudou mít čas, aby si je přečetli, a mnohdy nebudou mít ani příslušnou specializaci, aby byli schopni vytvořit si věrohodnější názor o jejich významu pro ten který obor. Zato ale budou muset toto své nevědění promítat do bodové škály. A aby to bylo ještě zajímavější, jiné komise budou na základě vzorku rozhodovat, jakou hodnotu bude jimi udělený jeden bod mít v té které vědecké organizaci. Statistický souhrn těchto verdiktů se ovšem bude tvářit jako objektivně platná a závazná informace, na jejímž základě se má exaktně rozhodovat.
Kafemlejnek M13 má oficiálně platit jen do doby, než se vymyslí něco ještě jiného, co se zatím skrývá za značkou Individuální projekt národní. Zdá se však, že tvůrci M13 sázejí na to, že vytvořili systém tak kvalitní, že už jej nebude třeba měnit a jeho dočasnost se změní v nekonečno. Naštěstí se jim však kombinací předstírané objektivity a reálné subjektivity do tohoto systému podařilo zabudovat několik sebedestrukčních mechanismů.
Už dosavadní kafemlejnek byl prostřednictvím nastolovaných pravidel manipulovatelný. Do značné míry ale v těch, kteří produkují vědu, vytvářel pocit, že to jsou právě oni, kdo jej mohou ovlivňovat – stačí, když jej budou v požadovaných a preferovaných kategoriích co nejvíce „krmit“. V rámci snadné predikace výsledků tak mnohde propojili finanční odměňování jednotlivců s tím, kolik takové „potravy“ pro kafemlejnek vyprodukují. Vstup subjektivního faktoru však tento jednoduchý mechanismus zcela určitě rozvrátí. Doposud platící přímá úměra mezi „do systému vložím“ a „ze systému mi vypadne“ bude totiž narušena a nikdo si už nebude moci být jist, kolik mu bude ve skutečnosti namleto.
Ač byl původní kafemlejnek hloupost, byla to hloupost ve svých dílčích verdiktech v podstatě nenapadnutelná. Tím, že byl určitému typu výstupu normativně přidělen konstantní počet bodů, nebylo o čem diskutovat. Jedině snad o tom, ke kterému typu konkrétní kniha či článek patří. Vstup subjektivního faktoru však vytváří velmi široké pole pro nespokojenost těch, jejichž práce bude posuzována a bodována, aniž by příslušné poroty měly prostor a dostatečnou odbornou autoritu své verdikty relevantně zdůvodnit a obhájit. Zdá se tedy, že nás čekají léta mnoha a mnoha sporů o bodování jednotlivých výstupů, která budou v konečném součinu vytvářet pocit individuální i všeobecné křivdy a nespravedlnosti. Kafemlejnek se transformuje v loterii, v horším případě – pokud by členové porot dospěli k názoru, že při hodnocení výstupů musejí pomáhat svým vlastním institucím – dokonce v loterii podvodnou. Což by ale v důsledku mohlo přispět k tomu, že o kafemlejnek konečně ztratí zájem i ti, kteří se doposud pragmaticky domnívají, že na něm mohou vydělat.
Kafemlejnek model Deluxe M13 je dočasný. Pamětníci roku 68 ovšem vědí, že se tímto slovem v této zemi označují věci, které mají aspiraci vydržet na věčné časy. Vědí ale také, že každá dočasně nastolená hloupost jednou skončí, třeba tím, že se systém vnitřně zhroutí. Je jim ale líto každého roku, než se tak stane.
PAVEL JANOUŠEK,
Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.
Autor je literární historik a teoretik, člen Akademické rady AV ČR.
V letech 1999–2010 zastával funkci ředitele Ústavu pro českou literaturu AV ČR; od roku 2013 předsedá redakční radě Akademického bulletinu.