Povodně a sucho 2013. Krajina jako základ řešení

 

Všechna fota: Archiv VÚMOP Zbraslav
Krajina jižní Moravy (2008)

Zamokření pozemku v důsledku utužení půdy, střední Čechy (2012)

 

Po odeznění emocí, inventarizaci škod a hledání potenciálních viníků nastal čas pro seriózní úvahy, jak způsobené škody napravit a vytvořit předpoklady, aby se v budoucnu neopakovaly. Navrhují se opatření na ochranu měst a obcí, památkových objektů, uměleckých galerií a archivů i chemických továren. Postupující klimatická změna – jakkoli ji především nepovolaní „odborníci“ popírají – však přináší celkem jednoznačné vysvětlení v podobě nadměrného výskytu extrémních fluktuací počasí, jimž se nedá samo-zřejmě předejít, ani se nedají v dostatečném předstihu předvídat. Lze s nimi ale občas počítat a přijmout preventivní opatření.

Pozoruhodné ovšem je, že na okraji zájmu zůstává krajina jako médium, na jehož úrovni se přírodní jevy jako povodeň či sucho dějí. V této souvislosti jde o složitou problematiku. Krajina totiž může být nejen nositelkou a zprostředkovatelkou povodně, ale zároveň i její obětí a někdy i příčinou. V případě sucha je to obdobné – jde totiž o druhou stranu téže mince. Právě pro tuto složitou situaci bychom krajině v souvislosti se vznikem povodní a extrémního sucha měli věnovat zvláštní pozornost. Není totiž pochyby, že právě způsob využívání krajiny významně ovlivňuje její schopnost přijímat a zadržovat vodu. Retenční schopnost krajiny pro vodu je velmi důležitým faktorem celkového vodního režimu a spolurozhoduje o překročení limitů únosnosti krajiny pro vodu v obou směrech – nadbytku i nedostatku. 

Uvedená problematika se 8. října 2013 stala předmětem jednání Komise pro životní prostředí AV ČR nikoli pouze kvůli opakovanému výskytu povodní a extrémního sucha. Hlavní důvod představoval celkově neuspokojivý stav nakládání s českou krajinou, který – jak se při jednání ukázalo – nemá v okolních zemích obdoby.

V několika posledních desetiletích se česká krajina dostala z pozice významné součásti přírodního a materiálního bohatství země a důležitého motivačního zdroje české kultury (lidové umění, národní hymna, výtvarné umění, hudba, literatura) do pozice společenského nezájmu, ekonomického zneužívání, politických spekulací a podobných výdobytků konzumního způsobu života soudobé české společnosti. Takové nakládání neprospívá nejen jí samé, nýbrž ani pověsti České republiky v mezinárodních souvis-lostech. Neprospívá pochopitelně ani lidem, kteří v takové krajině žijí nebo ji využívají jako prostoru pro rekreaci.

 

Ilustrační foto

 

Česká krajina 19. a první poloviny 20. století byla výsledkem dlouhého historického vývoje; v daných podmínkách ekonomicky produktivní, biologicky mimořádně bohatá, s velkým kulturním a estetickým potenciálem. Česká „barokní krajina“ představovala pojem známý i v širších evropských souvislostech. Pod vlivem průmyslové revoluce se samozřejmě zvětšovala měřítka jejího využívání – převážně ale šlo o pozvolné změny, které krajina byla schopná kompenzovat. Ve druhé polovině 20. století však v tomto vývoji nastal radikální zlom, a to vyvlastněním soukromých pozemků spojeným s likvidací selského stavu, násilným zvětšením měřítka zemědělské výroby a zavedením průmyslových metod zemědělství (mechanizace, chemizace). Maximální produkci zemědělských komodit se v tomto období doslova obětovaly jak ekologické, tak i kulturněhistorické a estetické hodnoty krajiny. Hrubě se zasáhlo do integrity krajiny a na velkých rozlohách byla násilně porušena její identita. Například v 70. až 90. letech minulého století byla ČR na prvním místě v Evropě se 73 % zorané zemědělské půdy. Koncepce práce s hydrickým režimem krajiny byla postavena nikoli na retenci, ale na co nejrychlejším odvádění vody z krajiny za pomoci především technických úprav (odvodňovací soustavy, zatrubnění drobných vodotečí, regulace vodních toků, výstavba přehrad). Rozoráním travních porostů a chaotickou bytovou i průmyslovou výstavbou se narušila říční niva mnoha vodních toků. Odstraněním přirozených a po staletí udržovaných krajinných struktur volné zeleně a rozsáhlým uplatněním pro krajinu nevhodných agrotechnických postupů (například zavedení velkoplošného pěstování monokultur, široká aplikace chemických hnojiv a pesticidů) jsme krajinu doslova obětovali výhradně ekonomickým zájmům. Potenciálním a postupem doby i skutečným negativním ekonomickým, ekologickým a kulturněhistorickým důsledkům takových způsobů využívání – lépe zneužívání – krajiny se nevěnovala ani nejmenší pozornost. Navíc krajina jako důležitá součást životního prostředí člověka, a tudíž mimořádně důležitá oblast veřejného zájmu, se doslova vymetla z myslí lidí a postavila mimo zájem společnosti. Změnu ­těchto postojů neovlivnila ani likvidace totalitního režimu v roce 1989. Mnohdy spíše naopak: ekonomicky motivovaná manipulace krajiny nahradila manipulaci ideologickou.

Následky takového nakládání s krajinou vidíme v současnosti všude kolem sebe: výkup nejlepších zemědělských půd pro zakládání solárních elektráren, výstavba satelitních sídlišť, velkoplošné zemědělské využívání krajiny, výstavba logistických objektů kolem dálnic, nelegální skládky odpadů kolem zbývajících cest a na okrajích lesů atd. Jde však i o jevy, které nejsou na první pohled vidět, jež ale hluboce zasahují do podstaty krajiny: nadměrná eroze a postupující degradace zemědělských půd, pokles obsahu humusu a biologické aktivity půd, snížení schopnosti jejich retence pro vodu, likvidace biologické rozmanitosti krajiny atd. Na mnohé z negativních jevů v zemědělské krajině upozornila nedávno i petice Za obnovu ­zemědělské krajiny, kterou dosud podepsalo více než 25 000 signatářů.

 

Erozní lavice, Šardice (2011)
Koluvizem modální, Šardice (2011)

 

Ze stručného výčtu problémů využívání krajiny je zřejmé, že jde o komplexní problematiku. Zasahuje do oblasti zemědělství, vodního a lesního hospodářství, ochrany přírody a krajiny, územního rozvoje, výstavby, rekreačního využívání venkovského prostoru a dalších oborů. Jejími nejdůležitějšími aspekty se na semináři i v následující diskusi, kterou vedl ředitel Centra pro otázky životního prostředí UK prof. Bedřich Moldan, zabývaly jednotlivé prezentace.

Naléhavou potřebu změny v nakládání s českou krajinou nastínil prof. Josef Fanta z Přírodovědecké fakulty JU v Českých Budějovicích. S odkazem na své zahraniční zkušenosti poukázal na hlavní nedo­statky české situace: naprostou absenci dlouhodobé vize nakládání s českou krajinou, absenci struktur ekologického výzkumu krajiny i struktur řízení vývoje a využívání krajiny jako prostoru veřejného zájmu. Česká krajina je v současné době k volnému použití pro jakékoli komerční účely. Neexistence koncepce pro nakládání s krajinou má ve společnosti za následek nízkou úroveň povědomí jejího významu jako veřejného prostoru. Komerční zneužívání krajiny vede k všestrannému poklesu její kvality jako součásti životního prostředí.

Aktuální informace o změnách klimatu a jejich vlivu na současné a budoucí využívání krajiny předložil Ing. Jaroslav Rožnovský z brněnské pobočky Českého hydrometeorologického ústavu. Upozornil především na rostoucí četnost výskytu extrémních hydrometeorologických situací (zimní i letní bezsrážková období, bleskové povodně), které výrazně mění charakter zimních i letních období a mají za následek změny ve vodním režimu krajiny. Náhlé střídání extrémních fluktuací se výrazně promítá do změn mnoha přírodních procesů a má za následek i změny růstového cyklu a produkčních možností zemědělských plodin. Zemědělské využívání krajiny bude muset s výkyvy počítat. V některých případech musíme i změnit způsoby, jak krajinu zemědělsky využívat, jinde bude třeba vyvinout vhodně adaptované agrotechnické postupy. Změny musejí nastat i v lesním hospodářství.

O postupující degradaci zemědělských půd a rostoucím rozsahu půdní eroze při současných způsobech zemědělského využívání krajiny pojednali dr. Jiří Hladík a dr. Jan Vopravil z Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy Zbraslav. V současnosti je v ČR 51 % zemědělských půd postiženo vodní erozí, 14 % erozí větrnou. Mezi negativní faktory patří ekonomicky motivované velkoplošné pěstování širokořádkových plodin (zejména kukuřice), nerespektování vhodných osevních postupů, zhutnění půd v důsledku používání těžké mechanizace. Po dočasném přerušení v popřevratových letech se opět negativně projevuje nadměrné chemické hnojení půd. Přestože je ČR již od roku 2004 členskou zemí Evropské unie, nemá dosud vyřešenou legislativu ochrany zemědělských půd. Složitý problém českého zemědělství představuje jeho velkopodnikatelská struktura, která je v příkrém rozporu s přirozeně maloplošnou strukturou české krajiny. Česká republika je na prvním místě v Evropě co do průměrné rozlohy zemědělské provozní jednotky.

 

Erozní rýha, Čejkovice (2011)
Erozní lavice, Šardice (2011)
 

O úloze vodních a mokřadních ekosystémů v kulturní krajině referoval dr. David Pithart z Daphne České Budějovice – institutu aplikované ekologie. Jelikož je jejich nejdůležitější funkcí pochopitelně retence vody a protipovodňová ochrana, představují mimořádně významný faktor produkční schopnosti půd a biologické rozmanitosti krajiny. Současné způsoby využívání stojatých i tekoucích vod jsou ale v mnoha případech vysloveně jednoúčelové (například intenzivní rybářské obhospodařování). V takových případech neplní například rybníky své více­účelové poslání a neslouží k prospěchu krajiny ani společnosti. Nadměrné používání chemických hnojiv a pesticidů se opět začíná projevovat ve znečištění půdních vod.

V příspěvku o otázkách ochrany území ČR proti povodním a extrémnímu suchu zdůraznil prof. Petr Sklenička z Fakulty životního prostředí ČZU Praha, že je potřebné navrhnout systémový přístup k řízení vývoje a využívání krajiny jako základu soustavy preventivních opatření její ochrany. Takový přístup však v ČR chybí. Rozvinout jej lze pouze za předpokladu, že se problematika krajiny stane závaznou součástí národní politické agendy.

Rozsáhlá diskuse upozornila na absenci mezirezortní spolupráce, potřebu koordinace zájmů rezortů vodního hospodářství, životního prostředí, zemědělství a místního rozvoje, potřebu usměrnění zemědělské dotace a plánování v nakládání s krajinou. Současné způsoby využívání české krajiny mají za následek kritický pokles její biologické rozmanitosti. Naprosto nezbytné je zvýšit povědomí o hodnotě krajiny ve společnosti i v politickém řízení země.

 

 

Po ukončení semináře zpracovala KŽP AV ČR Stanovisko Komise pro životní prostředí AV ČR k potřebě řešení stavu české krajiny, vycházející ze situace po povodni a suchu 2013 (dostupné na http://www.cas.cz/miranda2/export/sitesavcr/data.avcr.cz/o_avcr/struktura/poradni_organy/files/zivotni_prostredi/stanovisko-kzp-av-cr-povodne-a-sucho-16-10-13-k.pdf), jež bylo rozesláno politickým a výkonným orgánům státní správy, médiím i zainteresovaným odborným a vědeckým institucím s cílem podnítit iniciativy zaměřené na zlepšení stavu a využívání české krajiny. Napravit je třeba mnohé. Česká republika je například jedinou zemí EU, která nemá k dispozici etablované koordinační pracoviště pro ekologický výzkum krajiny. Chybí struktury řízení vývoje a využívání krajiny, které plní užitečnou funkci v sousedních rozvinutých zemích. V ČR dále neexistuje integrované krajinné plánování. Deset let pro přijetí závazků, jež vyplývají z Evropské úmluvy o krajině, nepodnikla politická sféra dosud žád­né efektivní kroky pro její implementaci v českých podmínkách. Úmluva přitom poskytuje vhodný příklad, jakým směrem by se politika krajiny a strategie práce s krajinou měla ubírat. Na jejím zpracování a naplňování by se měla podílet celá společnost: uživatelé krajiny, občané, politické orgány všech úrovní, občanští aktivisté, krajinní architekti i vědci.

V době, kdy se kladou vysoké požadavky na kvalitu životního prostředí, nemůže ČR pokračovat v tak bezohledných přístupech ke krajině jako dosud; vedou totiž k její degradaci. O obnově dřívějších – předprůmyslových – způsobů využívání krajiny nelze samozřejmě uvažovat. Českou krajinu je třeba nově zorganizovat a uspořádat, navrhnout její vhodnou lokální uživatelskou a ekologickou infrastrukturu a zajistit odpovědné přístupy k jejímu využívání. Musíme si na všech úrovních uvědomit, že způsob nakládání s krajinou představuje významnou součást národní kultury a důležitou oblast veřejného zájmu.