Česky
Všechna fota: Stanislava Kyselová
Publikace, kterou připravil jedenáctičlenný kolektiv v čele s Dušanem Kováčem z Historického ústavu SAV, vzbuzuje respekt už pouhým vzezřením, neboť jde o knihu s téměř sedmi sty stranami velkého formátu. Obrací se k historickému vývoji a do značné míry též k současnosti Slovenské akademie věd (SAV), tedy čelné slovenské vědecké instituce, která je historickým vývojem a četnými odbornými vazbami dodnes propojena i s Akademií věd ČR.
V každé publikaci naleznete pasáže, které v ní již předem předpokládáte, v některých však najdete rovněž texty, jež vaše očekávání předčí. Mezi takové patří v této knize kromě hutného přehledu nejvýznamnějších výsledků vědeckého bádání v SAV podle jednotlivých oblastí věd, který vznikl ve spolupráci s jednotlivými akademickými ústavy (díl I/2, kapitola 1), zejména první část textového dílu s názvem Slovenská akadémia vied a slovenská veda na pozadí historického a spoločenského vývoja. Jen málokdy se vidí, aby autoři dokázali psát o vztahu vědecké instituce ke společnosti a mocenské sféry k ní s takovou mírou zasvěcenosti a nadhledu. Charakteristika obecné politické situace, jež byla příznačná pro jednotlivé etapy vývoje vědeckého života na Slovensku, tu totiž není povinným a samoúčelným cvičením, jak tomu často v podobných pracích bývá, ale stává se pravidelným východiskem pro zvažování konkrétních otázek o úloze, již vědě přičítala či nepřičítala ta která politická reprezentace, o nátlaku, jenž byl na vědce z její strany vyvíjen, a naopak o přesvědčovací taktice, k níž se za účelem obhajoby svých potřeb uchylovala (a uchyluje) vědecká obec. Hovoří se zde smysluplně o různých ideologických souvislostech a mezinárodních vlivech, které se podepisovaly do tvorby dobové vědní politiky jakožto koncepce i do její zpravidla již velmi pragmaticky prováděné implementace.
Autor publikace Dušan Kováč z Historického ústavu SAV
O publikaci Dejiny Slovenskej akadémie vied promluvil její autor Dušan Kováč; přihlíží ředitel MÚA AV ČR Luboš Velek.
Platí to hned o úvodní kapitole Karola Hollého, v níž s využitím starších prací Jána Tibenského rekapituloval vývoj neuniverzitních vědeckých institucí na Slovensku od prvních neuskutečněných projektů Matthiase Bela z první poloviny 18. století až do rozpadu první Československé republiky v letech 1938–1939 (díl I/1, kapitola 1). V závěru kapitoly je poprvé výrazněji akcentována problematika česko-slovenského vztahu na vědeckém poli, když autor poukazuje na diskriminační dopad uplatňování čechoslovakistické státní ideologie na slovenskou vědeckou scénu a konstatuje, že právě v těchto okolnostech je „treba hľadať genézu súčasných vedeckých a univerzitných inštitúcií, ako je Slovenská akadémia vied či Univerzita Komenského“ (s. 40). Připomeňme na okraj, že různé typy asymetrie v česko-slovenském vymezení vědeckých institucí jsou v knize připomínány na dalších místech (pravidelně se týkají zejména vývoje po roce 1963, kdy se SAV těsněji vřadila do ČSAV); slovenské vidění této asymetrie je pro českého historika často vhodným varováním, aby příliš nepodléhal zažitým mýtům o české dominanci v tomto vztahu, ale uvědomoval si i parametry sofistikovanějšího slovenského vidění.
Zleva: předseda AV ČR Jiří Drahoš, velvyslanec Slovenské republiky v Praze Peter Weiss s manželkou, tajemník SAV Dušan Gálik a jeho zástupce Karol Fröhlich, zástupce místopředsedkyně SAV pro 3. oddělení věd Miroslav Londák, členka VR AV ČR Lydia Petráňová, někdejší předsedkyně AV ČR Helena Illnerová a ředitelka SLÚ AV ČR Helena Ulbrechtová
Okolnostem založení Slovenské akademie věd a umění v roce 1942 a jejího působení v podmínkách tzv. Slovenského štátu se v další kapitole věnuje Adam Hudek (díl I/1, kapitola 2) a týž autor následně přibližuje vývoj nejen v mezidobí let 1945–1952, ale za pomoci Jozefa Klačky a Ľudmily Nemeskürthyové také vznik Slovenské akademie věd v letech 1952–1953 a v dalších kapitolách poté její vývoj až do roku 1989 (díl I/1, kapitola 3–7). Musí se přitom vyrovnávat s otázkami souvisejícími mj. s ovlivňováním vědecké práce a jejích organizačních forem ze strany totalitních režimů působících na Slovensku a s nimi spojených ideologií. A stojí před ním samozřejmě i úkol rozvažovat v tomto ohledu o úloze akademických funkcionářů a dalších osobností, a to včetně otázky, do jaké míry dokázali zůstat vůči tlaku totalitních režimů imunní. Kniha se ani tomuto úkolu nevyhýbá, což ostatně naznačuje už v předmluvě D. Kováč, jehož úvaha, jak vědci museli někdy vynaložit až heroické úsilí, aby donutili politickou sféru k vytvoření vhodných podmínek, je zakončena slovy: „Sme však ďaleko od toho, aby sme celé dejiny SAV postavili do polohy: vynikajúci a charakterní vedci kontra nepriaznivé okolnosti. Tak to nebolo, a ani nemohlo byť. Vedecká komunita v SAV bola po celý čas, rovnako ako to bolo vo všetkých ostatných inštitúciách, rôznorodá a vždy tu boli naporúdzi aj ľudia ochotní vychádzať v ústrety totalitnému režimu, ľudia, ktorí v záujme osobnej kariéry rezignovali na úlohy a poslanie vedy a vo vzťahu k totalitnému systému robili nadprácu. Snahou autorov bolo podať historický vývoj v SAV vo všetkej tejto zložitosti a protirečivosti.“ (s. 15)
Zprava: Dušan Kováč z HÚ SAV, Antonín Kostlán z ÚSD AV ČR, člen AR AV ČR Pavel Janoušek, bývalý předseda AV ČR Václav Pačes, člen AR AV ČR Jan Zima,Martin Franc z MÚA AV ČR a ředitel ARÚP AV ČR Luboš Jiráň.
Závěrečné dvě kapitoly této části knihy se věnují polistopadovému vývoji a je třeba říci, že ani zde není předváděna nějaká plakátová idyla, ale uplatňuje se plastické vidění plné jak světel, tak stínů. Platí to nejen o kapitole věnované transformaci akademie v letech 1989–1993, jejímž autorem je D. Kováč (díl I/1, kapitola 8), ale také o koncizním výkladu o hlavních problémech vývoje SAV po roce 1993, který pochází opět z pera Adama Hudeka (díl I/1, kapitola 9). I touto kapitolou se jako červená nit táhne alarmující napětí mezi proklamovaným zájmem o vědu ze strany státu na jedné straně a faktickým nezájmem projevujícím se u značné části střídajících se politických garnitur kráceným či stagnujícím rozpočtem či přímo více méně otevřeným nepřátelským postojem, který autor spojuje zejména s érou mečiarismu. Velmi inspirativní je závěrečný text o nových výzvách a nových problémech, v němž A. Hudek shrnuje klíčové problémy posledního desetiletí ve vývoji SAV, jako jsou například stále latentně konfliktní vztah k vysokým školám, vztah k podnikovému sektoru a zesilující se tlak na větší prostor pro aplikovaný výzkum, vztahy mezi přírodními a společenskými vědami a plán institucionální transformace, v jehož rámci mají ústavy SAV přejít na platformu vědeckých výzkumných institucí. Mnohé z těchto procesů dějících se v SAV jsou prokazatelné též ve vývoji Akademie věd ČR, i když se mohou v detailech silně odchylovat. Seznamovat se se slovenskou situací je proto víc než inspirativní, a to mj. i proto, že autoři knihy umějí dobře zdůraznit některé aspekty, jež se z českého zorného úhlu často poněkud ztrácejí.
Publikaci podrobněji představil Antonín Kostlán z Kabinetu dějin vědy Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
Druhou část textového dílu publikace představují analytické kapitoly věnované vnitřnímu provozu SAV. Nalezneme velmi podrobnou rekonstrukci řídicí struktury SAV (díl I/2, kapitola 2, autorka Kristína Majerová), sumarizaci vědecké výchovy, která v SAV probíhala (kapitola 3, Alexandra Marčeková), podrobný přehled zahraniční spolupráce SAV (kapitola 4, Lýdia Kamencová), jejího finančního a materiálního zabezpečení (kapitola 5, Jana Gubášová Baherníková), vydavatelské a patentové činnosti (kapitola 6, Júlia Pavlová), jakož i přehled vědeckých společností působících při akademii (kapitola 7, opět Júlia Pavlová). Všechny tyto kapitoly, jejichž autorkami jsou shodou okolností vesměs ženy, jsou založeny na zvládnutí velkého množství faktografických podkladů, k jehož vyhodnocení posloužily často i statistické a další kvantifikační metody, takže dosažený výsledek právem imponuje svou exaktností. Vývoj SAV je v těchto kapitolách sledován v jedné kontinuální řadě od roku 1953 až po současnost, což je postup, který by nebyl v případě Akademie ČR uplatnitelný, protože kromě změny názvu v roce 1993 se v ní prosadily také další významné diskontinuitní jevy související zejména s proměnou federální instituce v národní. Již pouhé sledování grafů obsažených v těchto kapitolách však dobře naznačuje, že léta 1989–1993 měla pro slovenskou vědu stejně přelomový charakter jako pro českou, jak názorně ukazuje na jedné straně například zásadní změna v orientaci zahraničních styků SAV a její otevření se Evropě a světu, na druhé straně však zároveň rozsáhlá redukce počtu pracovníků vyplývající vedle nastartování vnitřních evalvačních mechanismů zejména z neustálého boje s mocenskou sférou o zachování udržitelného rozpočtu.
Téměř celá druhá polovina publikace se věnuje jejímu dokumentačnímu dílu, jenž je opět připraven s velkým přehledem a pečlivostí (díl II/1). Čtenář tu především nalezne edici 42 vybraných dokumentů z let 1945–2010, které plasticky osvětlují vývoj instituce. Dále jsou připojeny medailonky jednotlivých předsedů, soupis členů a členů korespondentů SAV, jakož i členů dnešní Učené společnosti SAV, přehledy složení akademických orgánů, seznam vědeckých kolegií a výčet jednotlivých pracovišť akademie včetně shrnutí jejich historického vývoje (díl II/2). Na 50 stranách následuje rozsáhlá obrazová příloha seznamující s osobnostmi, pracovišti, událostmi a vědeckou produkcí; je ovšem poněkud škoda, že většina ze zde zveřejněných fotografií je reprodukována v příliš malém formátu.
Jakkoli prvotním impulzem k napsání knihy bylo 60. výročí vzniku instituce, které je kniha věnována, vřazuje se publikace do středoevropského trendu usilujícího o analýzu role a vývoje institucí typu akademie věd v tomto prostoru. Připomeňme alespoň, že stejným směrem vykročilo bádání například v Rakousku, kde vídeňská akademie věd vytvořila zvláštní tým pro zmapování své minulosti; ten před nedávnem vydal knihu o vývoji této instituce za druhé světové války (Die Akademie der Wissenschaften in Wien 1938–1945, Wien 2013) a nyní se soustředí na otázky jejího vývoje za studené války (tedy v období, kdy je Rakouská akademie věd podle svých formálních znaků zahrnutelná mezi tzv. akademie věd sovětského typu, což ukazuje na jistou absurdnost takové typologie).
K podobné sebereflexi dochází i v případě Akademie věd ČR. Tým Masarykova ústavu a Archivu AV ČR před rokem vydal knihu Dějiny Akademie věd ČR v obrazech (Praha 2013), jež představuje prolegomena k budoucí detailní syntéze dějin této instituce. Další tým shromážděný kolem Kabinetu dějin vědy, Kabinetu pro studium vědy, techniky a společnosti Filosofického ústavu AV ČR a Knihovny AV ČR připravuje analýzu základních vývojových trendů posledních dvaceti pěti let v rámci projektu Proměny Akademie věd ČR. Práce slovenských kolegů se tak stává pro české odborníky nejenom vítanou základnou pro komparaci, ale namnoze metodologickým vodítkem a inspirací.
ANTONÍN KOSTLÁN,
Kabinet dějin vědy Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR