Česky
Pokud by se ohlédl, uviděl by za sebou cestu lemovanou sice občas pichláky a posetou hrboly, ale dlouhou a úspěšnou. Cestu nikdy nedláždil a neuhlazoval nedůstojnými kompromisy, ale naplňoval tvůrčím úsilím. Nemusí se nikomu omlouvat a na nic vymlouvat, protože navzdory politickým poryvům zůstával stále sám sebou i pevným zastáncem nenásilí a svobody. Tento čestný postoj nese životem i díky rodině. Jeho otec, českobudějovický právník, zastával podobně pevná stanoviska stejně jako jeho manželka, básnířka a překladatelka Jana Štroblová i jejich syn Mikuláš Hulec, v současnosti vysokoškolský profesor architektury. Teď již je zřejmé, o kom je řeč.
Foto: Archiv autora
Dr. Otakar Hulec se narodil 23. března 1935. Vládnoucí komunistické orgány mu z třídní nenávisti nepovolily denní studium na střední škole a na pár let z něho udělaly dělníka. Nadaný student však absolvoval večerní střední školu a po maturitě studoval historii na Filozofické fakultě UK v Praze. Ale tehdejší mocipáni jej i zde z politických důvodů rok před promocí vyloučili z fakulty. Přesto získal mladý historik diplom zásluhou několika spravedlivých (1960). Po dvouleté základní vojenské službě nastoupil řádnou vědeckou aspiranturu v Orientálním ústavu ČSAV a po obhajobě kandidátské práce o jedné důležité kapitole z dějin bývalé Rhodesie (dnešního Zimbabwe) se stal vědeckým pracovníkem nového oddělení Afriky (1966). Již tehdy jsme věřili, že dějiny jihu afrického kontinentu a jeho kultury nejlépe u nás napíše právě kolega Hulec. Avšak na začátku sedmdesátých let 20. století byl opět z politických důvodů vyhozen, tentokrát z OÚ na pokyn StB. Tato zvůle mě šokovala a ptal jsem se jej, jak na to vedení ústavu reagovalo: „Ani mě nepřijal k rozhovoru, je to hulvát,“ vyjádřil se stručně o tehdejším normalizačním řediteli OÚ. Dlouhých 16 let poté strávil učitelováním na základní škole. Do ústavu se vrátil až po politické rehabilitaci roku 1990.
Zvolen byl členem – a posléze předsedou – Vědecké rady a vedl i oddělení Afriky, jehož početní stav se bohužel tenčil, až jeho odchodem do penze před 10 lety zaniklo. V té době sestavil s kolegy Jaroslavem Černým a Petrem Hereitem rozsáhlou afrikanistickou bibliografii (Africana Bohemica 1918–1988 a Africana Bohemica II 1989–2000), jakou se nemůže pochlubit mnohý jiný vědní obor. Díky otevření hranic pobýval na vědeckých stážích a konferencích v mnoha evropských zemích a mnohokrát pracovně navštívil Jihoafrickou republiku (kromě Svazijska, Zimbabwe, Zambie a Botswany). JAR se po pádu apartheidu rovněž otevřela světu. S velkým zájmem pozoroval, jak se její lidé vyrovnávají s dědictvím minulosti, a na konferencích i v publikacích sledoval určitou obdobu s procesem rozvoje demokracie u nás. Spolu s tamním profesorem Janem Coetzeem zkoumal například zážitky a postoje politických vězňů, bojovníků proti totalitě zde i tam. Vydali spolu vědecké studie a publikace v JAR, Anglii, USA a nakonec jeden překlad Rozbořené zdi (2003) i u nás. Doma mu také vyšly Dějiny Jižní Afriky (1997, druhé, rozšířené vydání 2010) a Dějiny Zimbabwe, Zambie a Malawi (2008) se spoluautorem Jaroslavem Olšou ml. Kromě toho vydal knihu o jihoafrické mytologii Cesta do nebe (2000), překlady jihoafrických povídek Mamlambo, zázračný had (2003) a další práce (viz také AB 7–8/2014).
VLADIMÍR KLÍMA,
překladatel a znalec africké literatury;
v letech 1966–1993 působil v Orientálním ústavu ČSAV a AV ČR