Česky
MARINA HUŽVÁROVÁ
V nakladatelství Oxford university Press vyšlo letos – snad vůbec poprvé – dílo českých badatelů v historických vědách, a to konkrétně v oblasti orální historie. Nabídku od nakladatelství ke knižnímu zpracování náhledu na naši současnost po roce 1968 dostal Miroslav Vaněk v roce 2011 na konferenci v Denveru a jak, říká, kdyby tušil, co ho čeká, nekývl by. Naštěstí přizval kolegu Pavla Mückeho, aby spolu podnikli martyrium přípravy anglickojazyčné publikace pro zámořského nakladatele. Když anglicky psaná kniha Velvet Revolutions: An Oral History of Czech Society vyšla, dostala se ke čtenářům nejprve v elektronické verzi na Novém Zélandu.
Fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Miroslav Vaněk – Pavel Mücke: Velvet Revolutions An Oral History of Czech Society. Oxford Oral History Series. Oxford University Press, 2016. 264 s.
Čtenáři si mohou prostřednictvím publikace poskládat část mozaiky proměn života v naší společnosti, jak ho vnímali občané v době svobody i nesvobody. Autorská dvojice z Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR za tím účelem analyzovala a interpretovala 300 původních rozhovorů s občany o jejich zkušenostech se svobodou a její nepřítomností. Orálně historické rozhovory převážně z let 2006–2013 byly porovnávány s dalšími prameny a dobovými výzkumy veřejného mínění. Autoři se zajímali o „lidská“ témata, jakými jsou hodnota práce, rodiny, vzdělání, volný čas, vztah k veřejné sféře nebo vnímání cizinců a cizích zemí. Jistě není překvapením, že se pohled běžných lidí na dějiny po roce 1968 mnohdy liší od optiky oficiálních míst i jisté politické poplatnosti dané garnitury. Záměrem Miroslava Vaňka a Pavla Mückeho bylo zachytit proměny hodnot v české společnosti za doby „reálného socialismu“ i jejich změny ovlivněné demokratickou a ekonomickou transformací po roce 1989.
Českému publiku se „Sametové revoluce“ představily letos v květnu v pražské prodejně Oxford Bookshop. Při uvedení knížky vzpomínala průvodkyně slavností a regionální zástupkyně nakladatele Dana Kolářová, jak ještě jako studentka oboru orální historie a soudobých dějin na Fakultě humanitních studií UK v Praze pamatuje, když autoři – její pedagogové – začali na projektu pracovat. Po jedné zkoušce, okomentovala v harmonogramu prací, který sestavil Pavel Mücke, bod s názvem „Volný čas“ mezi jednotlivými termíny: „Jde jen o čas na další kapitolu v knize,“ bylo mi stručně sděleno. Na dálkovém studiu mne tento time management v praxi oslnil; a když jsem knihu otevřela, opravdu jsem našla avizovanou kapitolu o volném čase. Jsem zvědavá, jak byla psána s ohledem na cizí publikum, protože každá úspěšná kniha je stavebním kamínkem, odrazovým můstkem k dalším úspěšným titulům.“
Zrod nové knihy slavíte již potřetí – společně s Novým rokem v Americe, poté v březnu ve Velké Británii, když knížka „dorazila“ do Evropy, a nyní v Praze. Co stojí na jejím počátku?
Miroslav Vaněk: Počátky jsou v knize krátce nakousnuty, ale celý proces byl mnohem hektičtější. Vzpomínám si, jak mi na konferenci Oral History Association zaklepal na rameno Don Ritchie z Historické komise amerického Senátu, že dostanu velkou nabídku. Později mě Rob Perks, historik z Britské knihovny v Londýně, pozval na obchodní snídani. Protože jsem přesně nevěděl, oč jde, a navíc jsem byl po dlouhé cestě posunutý v čase, jen jsem Pavlovi oznámil, že jdu na snídani. Nevyspalý jsem na opulentní snídani zápasil s angličtinou, když jsem odpovídal na otázky, co píšeme a co děláme za projekty. Nakonec mi řekli, že by měli zájem o knížku o změně mentality v českém prostředí v relativně nedávné historii, určenou zejména studentům a kolegům, kteří jinak pracují s publikacemi amerických, popřípadě anglických autorů. Ti sice o tématu hezky píší, ale mnohdy jim chybí větší porozumění a vhled do problematiky. Vykoktal jsem, že takovou knížku nemůžu psát sám, a i kdybych náhodou začal, nedokončím ji, protože bych se ze stresu určitě zhroutil – že zkrátka potřebuju spoluautora. Kdybychom však v onom roce 2011 tušili, že práce zabere téměř čtyři roky, asi bychom to vzdali. Byla to velká škola, jak se píše pro anglický mluvící svět. Tedy, co vše se nesmí a naopak musí, jak všechno zlepšovat. Nevarovali nás, kolik evaluací přijde, kolikrát se změní editor, jak náročné to bude.
Proč zrovna sametové revoluce, a co může anglicky hovořící čtenář očekávat?
Pavel Mücke: Musím konstatovat, že bychom vzhledem k obsahu volili jiný název. Kniha se totiž zabývá proměnami hodnot v české společnosti. Hodnoty byly vytipované na základě asi tří stovek rozhovorů a dalších pramenů včetně průzkumů veřejného mínění. Jenže během následných diskusí nad rukopisem přišlo trošku marketingové oznámení, že pokud píšeme o něčem českém po roce ’68, musí tam bezpodmínečně zaznít sametová revoluce. Nakonec jsme tedy plurálem v názvu dosáhli kompromisu – „s“ na konci značí aspoň rozdílné pohledy nejen na revoluce, ale i na to, co se u nás dělo před rokem 1989 a po něm na příkladu občanských svobod, práce, volného času, rodinného života a vnímání veřejného prostoru. Zařadili jsme i problematiku cizinců, a jak se nyní ukazuje, nejde o zcela odvislé téma. Autorsky se oba podílíme z poloviny – každý garantujeme určité kapitoly podle témat, která nám byla blízká. Společné dílo jsme samozřejmě průběžně diskutovali.
Z jakých lidí je pomyslná paleta odpovědí namíchána?
Jde o rozhovory s tzv. obyčejnými lidmi: od učitelů přes lékaře, právníky až po dělníky v továrnách, zemědělce, prodavačky. Vzorek populace je formulován také regionálně, aby nezahrnoval jen pražské příběhy, protože jsme historii chtěli zachytit a podat i z regionálního hlediska. Rovněž představuje i jistou generační výpověď.
Generační výpověď přeci jen determinuje časový odstup – jistě jste museli nastavit také kritéria pro výběr dotazovaných. Čím jste doplňovali a ověřovali odpovědi?
Pavel Mücke: Abychom získali zralejší náhled, stanovili jsme věkovou hranici dotazovaných zhruba na 18 let v přelomovém roce 1968. Média se již tázala, jak se projevuje pohled mladší generace. Ten naše kniha z našich výzkumů obsahovat nemůže, ale je v ní alternován dalšími výzkumy dalších kolegyň a kolegů, které jsme k tomu nastudovali.
Miroslav Vaněk: Podkladová interview představují životopisná vyprávění v klasickém formátu, která nebyla dopředu strukturovaná. Znamená to, že témata vyplynula sama, předem „jsme po nich nešli“ – svoboda, rodina, volný čas, práce, vzdělání – všechno vyšlo z podstaty látky, kterou jsme měli. Všech 300 rozhovorů jsme museli pro každou kapitolu vždy načíst znovu, abychom pochopili rámec uvažování respondentů. V kapitole předposlední se mi už zdálo, že znám příběhy nazpaměť, ale zase jsem se na ně díval jinak. Přes naše přesvědčení o výpovědní hodnotě orální historie jsme chtěli vše ukotvit do širšího rámce. Jedním z jeho pilířů byly výsledky z dostupných výzkumů veřejného mínění týkající se zvolených oblastí. Dále by to nešlo bez znalosti dobového kontextu, archivních zdrojů, práce kolegů-historiků, kteří nám pomáhali, bez disertací a diplomek studentů dotýkajících se dílčích témat. Chtěli jsme získat mezioborový přesah, ale jako historici se na téma díváme z historického pohledu. Ačkoli by tomu byli někteří konzervativnější kolegové možná méně nakloněni, je zřejmé, že bez znalosti rozšířeného kontextu bychom orálním pramenům neporozuměli. Orální historie nezachycuje pouze nedávnou minulost, ale i současnost pamětníků. Pátrat, co prameny vůbec znamenají, jaký mají smysl, musíme mezi lidmi, kteří v dané době žili a kteří ty prameny i spolutvoří. Právě oni jim pak dají další rozměr. Debata, zda orální historie má či nemá své místo, je již dávno za námi. Samozřejmě zůstane napětí, že si různé obory budou témata či metody po svém přizpůsobovat, což je koneckonců také v pořádku. Pokud splní tři základní atributy, metodicky profesionální vedení rozhovoru, znalost dějinného kontextu a etiky práce nelze udělat zásadní chybu.
Co dodat závěrem? Možná neskromné přání, aby nová vědecká publikace, která analyzuje náhled běžných lidí na soudobé dějiny v české kotlině, zvítězila mezi nominovanými na prestižní cenu Kniha roku, jež bude vyhlášena letos v říjnu v kalifornském Long Beach při padesátém výročním zasedání americké Oral History Association.