Previous Next
Brabec mimo řád a Brabec pro řád, Brabec vyprávějící a Brabec vyprávěný: Brabec 90 MARTIN C. PUTNA „A kdo to tedy je, ten váš Brabec, když říkáte, že je tak mimořádný?“Každý současný student, který už...
Podrobná mapa svobodné tvorby a myšlení v letech 1949–1989 JIŘÍ SUK Kniha Český literární samizdat, připravená k vydání devítičlenným autorským kolektivem pod vedením renomovaného...
Poutavý bedekr po světech československých přepisovatelů PETR ŠÁMAL Na název samizdatové edice Československý přepisovatel, již v letech 1982 až 1989 vytvářel a mezi přáteli v...

PETR ŠÁMAL

Na název samizdatové edice Československý přepisovatel, již v letech 1982 až 1989 vytvářel a mezi přáteli v Otrokovicích a v Gottwaldově distribuoval Karel Ševčík, dělník v továrně na pneumatiky Rudý říjen, neodkazujeme v titulu přítomné recenze náhodou. Výmluvně dokládá patrně nejpřekvapivější rys encyklopedie Český literární samizdat 1949–1989, totiž skutečnost, že opisování a utajené šíření literatury bylo podstatně rozšířenější aktivitou, než většina veřejnosti, a to i té odborné, dosud tušila.

Kolektiv autorů, jehož jádro tvořili pracovníci oddělení lexikografie Ústavu pro českou literaturu AV ČR v čele s Michalem Přibáněm, navázal na dosavadní bohaté výzkumy paralelního oběhu v Československu, současně však tuto oblast bádání zásadním způsobem proměnil. Členové týmu (vedle hlavního redaktora jsou pod hesly nejčastěji podepsáni Michal Jareš a Petra Loučová) podnikli nebývale široký základní výzkum, během nějž pracovali s opravdu pestrou škálou pramenů. Z tradičních zdrojů jmenujme na prvním místě samotné samizdatové „tisky“, u nichž se však s ohledem na potřebu utajit osobu vydavatele zpravidla potlačovaly základní bibliografické údaje. Z těchto důvodů i z povahy samizdatového média se proto jejich popis mnohdy blíží spíše knihovědné charakteristice rukopisů, starých tisků či výtvarných objektů než bibliografii moderní knižní či časopisecké produkce. Jiný typ pramenů představovaly různé podoby ego-dokumentů, dále materiály vzniklé v rámci aktivit Státní bezpečnosti, jako nezbytné zdroje se ukázaly i přímé rozhovory s pamětníky, osobní fondy uložené v centrálních i regionálních archivech, nejrůznější soukromé sbírky či například dokumentární filmy. Výsledek, představovaný celkem 311 hesly a obsáhlou kolektivní studií, stojí opravdu za to. Jedná se totiž o slovník, který je radost číst kontinuálně (což u tohoto typu publikací není vůbec obvyklé). Ukrývají se v něm stovky mikropříběhů (zvláště poutavě jsou vyprávěny ty z Ostravska — příklad za všechny: „Dílna Jiřího Vrtného“, autor Alena Přibáňová), jež společně skládají neuvěřitelně pestrou mozaiku a rýsují nový obraz českého literárního samizdatu. S ohledem na unikátnost zkoumaného materiálu je zcela namístě, že čtivé výklady prokládá bohatý obrazový doprovod (případně i odkazy na digitální kopie periodik či sborníků, třebaže lze mít pochybnosti, jak dlouho zůstanou tyto odkazy „živé“, což je ovšem spíše výzva k vybudování trvale udržitelné digitální knihovny samizdatu), takže čtenář získává názornější představu o materiální podobě jednotlivých publikací, jež mnohdy představují autonomní výtvarné objekty. Celkově je vidět, že strukturu hesla i uspořádání celé knihy redaktoři důkladně promýšleli a prostřednictvím důmyslného a přehledného typografického řešení (návrh úpravy Jakub Krč) vycházejí uživatelům vstříc. Velmi užitečný je také doplňkový soupis hesel, jenž zahrnuje i hesla „skrytá“, tvořící součást širšího výkladu o souvisejícím periodiku či edici. Jedinou věcí, již by čtenář knihy v rámci doprovodného aparátu ocenil a bohužel se mu jí nedostane, je začlenění dešifrovaných pseudonymů do stávajícího jmenného rejstříku, kdy by pseudonym odkazoval k dešifrovanému jménu autora (typ „Horna Pigment viz Lamper, Ivan“). Lze očekávat, že nastane řada situací, kdy zájemci budou první pomoc při řešení podobného problému hledat právě v recenzované příručce.

Již vymezením v titulu knihy autoři naznačují, že se nezabývají veškerými neoficiálními publikacemi, ale pouze samizdatem „literárním“, tj. primárně oblastí beletristické tvorby a její recepce. Za tyto hranice ovšem poměrně často vykračují, a tak se nabízí otázka, zda to, co zůstalo stranou jejich pozornosti, tj. například samizdat sociologický, hudební či náboženský, vydá na podobně soustavné slovníkové dílo. Jeden příklad za všechny: nynější slovník obsahuje například hutné heslo „Historické studie“ (autor Eduard Burget), jež by nutně tvořilo jednu z klíčových položek knihy věnované historiografickému samizdatu. Je ovšem možné, že i tyto sféry neoficiálních publikačních aktivit skýtají podobné skryté vrstvy, jaké dokázali odhalit literární historikové.

Zájem o „literárnost“ se do jednotlivých hesel promítá tu podrobněji, tu méně, literárněhistorická perspektiva nicméně zůstává určující a uplatněna je zejména u hesel centrálních edic a periodik. Pečlivější přístup asi mohl být zvolen u hraničních hesel, například zmíněné „Historické studie“ podávají komplexní charakteristiku časopisu, aniž literněhistorické příspěvky nějak důsledněji akcentovaly, podobně mohlo heslo o věstníku „Informace o Chartě“ (autor Michal Přibáň) více zdůraznit skutečnost, že zde mj. vycházely průběžné zprávy o perzekucích vybraných spisovatelů; stejně taky například skryté heslo „Teologické texty“ (je součástí hesla „[Nakladatelství Oto Mádra]“, autorka Marta Edith Holečková) mohlo položit větší důraz na přesahy některých článků ke kulturním a literárním dějinám.

Velký přínos encyklopedie Český literární samizdat 1949–1989 lze spatřovat v tom, že autoři upřeli pozornost — v tomto rozsahu nepochybně poprvé — za hranice tradičních kulturních center, přesněji řečeno Prahy a případně Brna. Všechny centrální samizdatové „edice, časopisy, sborníky“ (jak zní její podtitul), jež mají pevné místo v polistopadových literárněhistorických příručkách, jsou v knize v přiměřené míře pojednány, avšak nikoli na úkor dění „na okraji“. Popis podzemních vydavatelských aktivit odehrávajících se v regionech, městech a městečkách či dokonce na vesnicích, totiž tvoří více než polovinu šestisetstránkové knihy. Výmluvný je v této souvislosti pohled do položek „Literatura“, obsažených na konci každého hesla. Zatímco u hlavních samizdatových nakladatelství a periodik se objevují odkazy na bibliografické soupisy, knižní edice, studie či dokonce samostatné monografie, u lokálních aktivit se autoři často neměli oč opřít; některá hesla lze bez nadsázky označit jako badatelské „prvovýstupy“. A právě ta část neoficiálních kulturních aktivit, jež byla doposud zdokumentována jen rozptýleně a mohla by propadnout sítem času, se zařazením do této příručky nepřehlédnutelně zapisuje na mapu českého kulturního dědictví. Ostatně nikoli náhodou autoři knihu věnovali nejen „Jiřímu Gruntorádovi, zakladateli knihovny Libri prohibiti“, ale také „všem vydavatelům, jejichž dílo je v knihovně uloženo“. Morálním a dokumentárním rozměrem, jakkoli pro autory encyklopedie zřetelně hrály význačnou roli, se ovšem přínos práce nevyčerpává. Bohatý materiál, který shromáždili, totiž klade nové výzkumné otázky a otevírá prostor pro další bádání.

Knihu zahajuje takřka stostránková kolektivní studie hlavních autorů (Eduard Burget, Michal Jareš, Petra Loučová, Michal Přibáň, Alena Přibáňová, Pavel Šidák), v níž je stručně a přehledně, jazykem spíše se distancujícím od aktuální, někdy vskutku až přeteoretizované literárněvědné terminologie, načrtnuta historie českého literárního samizdatu a přiblíženy jeho různé politické, kulturní i materiální kontexty (instruktivní a současně objevná je např. část „Ke způsobům výroby samizdatových publikací“, autor Pavel Šidák). V úvodním oddílu studie „K terminologii samizdatu“ (autor Michal Přibáň) je přehledně vymezeno pole výzkumu a objasněny pojmy, se kterými autoři knihy pracovali a jež jim umožnily charakterizovat různé podoby neoficiálních vydavatelských aktivit. Terminologické novum představuje návrh typologie vydavatelských projektů, založený na míře jejich organizovanosti, soustavnosti a koncepčnosti. Autoři pracují se škálou nakladatelství („Provoz samizdatového nakladatelství býval řízen týmově někdy i s přesně rozdělenými kompetencemi. Dalším kritériem nakladatelského »statutu« je množství a struktura produkce […]. Za třetí kritérium považujeme redakční práci jako součást běžné činnosti nakladatelství: ta obvykle zahrnuje i spolupráci s autory, z čehož implicitně vyplývá, že podstatnou [nikoli pouze doplňující] složkou produkce samizdatového nakladatelství jsou první samizdatová vydání knih existujících dosud pouze v podobě autorského rukopisu“ [s. 19]) — vydavatelství („pro podniky, které vyhovují uvedeným kritériím pouze částečně [popř. jen některým z nich], užíváme označení vydavatelství“ [ibid.]) — edice („pojem edice užíváme pro pojmenování homogenní a co do počtu titulů spíše skromnější řady, vydávané většinou jedním a týmž vydavatelem, jejíž publikace jsou spojeny alespoň jedním společným jmenovatelem“ [ibid.]) — dílna („Za vydavatelskou dílnu označujeme dlouhodobě činnou »výrobnu« různorodých titulů, které byly shodou okolností v určitou chvíli k dispozici pro opis. Hlavním zájmem takových dílen bylo připravit publikaci pokud možno rychle a v množství, jež uspokojí co nejvíce zájemců“ [ibid.]). Podstatné přitom je, že tato klasifikace (jakkoli rozlišení mezi nakladatelstvím a vydavatelstvím není podle mého názoru zcela zřetelné a naráží na jazykový úzus knižního trhu, spojující nakladatelství s vydáváním neperiodických publikací a vydavatelství s vydáváním periodik) není samoúčelná, ale velmi funkčně se s ní pracuje v samotných heslech, kde je vždy užita v záhlaví podávajícím nejobecnější charakteristiku dané aktivity.

Zastavme se nyní u centrálního pojmu samizdat. Studie rekapituluje dosavadní hledání vhodného pojmu a dále se v ní píše: „výklad pojmu samizdat neomezujeme na činnost prvovydavatelů a vydavatelů, kteří udržovali vysokou úroveň knižní kultury z výše uvedených hledisek, nýbrž do něj zahrnujeme veškerou nezávislou literaturu, jež se ve své době z jakýchkoli důvodů ocitla v rozporu se závaznou kulturní politikou totalitního státu, a proto byla navzdory nebezpečí represe šířena občanskou svépomocí“ (s. 16). A o kus dále se pokračuje: „V rozporu se závaznou státní kulturní politikou se tak ocitl každý, kdo rozšiřoval jakoukoli publikaci (cizí či vlastní), jež neprošla žádným schvalovacím řízením, a jejíž šíření tedy nebylo administrativně povoleno.“ Domnívám se, že v tomto pojetí je na pojem kulturní politiky, jenž ve studii není dále podrobněji definován, nakládáno až příliš váhy. Při četbě knihy se ostatně ukazuje, že některé typy pojednávaných aktivit definici, založené na konfrontaci s kulturní politikou (opravdu lze pojem státní kulturní politika založit jen na představě její závaznosti?), ne zcela odpovídají, neboť mají podobu například tradičně biliofilskou (viz např. vydání básní Petra Bezruče Janem Jelínkem či Portmanovo vydání staršího překladu Marie Majerové, které spisovatelka pro samizdatové vydání sama korigovala); případně byly příznačné pro určité typy subkultur či stolních společností (např. Hromadné dopisy Jaroslava Foglara, scifisté či tzv. Sborníky čtyřicátníkům).

Je proto otázka, zda při definování samizdatu nebylo vhodnější akcentovat otázky mediality a materiality, které lze chápat jako obecnější společný rys. V citované pasáži se sice autoří píší, že za kritérium vymezení samizadatu nepovažují „hledisko technologie výroby“, ovšem pojem medialita je přeci jen podstatně komplexnější a z hlediska zkoumaného fenoménu by umožnil zohlednit nejen otázky technologie výroby (produkce), ale i distribuce, recepce či specifika morálních, estetických, hodnotových či politických motivací všech aktérů samizdatového oběhu. Ostatně při četbě hesel obsažených v encyklopedii je zřejmé, že autoři výše citovanou definici samizdatu funkčně překračují a sami na to v úvodu upozorňují (srov. hesla periodik, jejichž vydávání zaštiťovalo SSM, případně některé projekty recesistické či vědomě apolitické). Je současně otázka, zda systematické zohlednění subkultury scifistů při stávající definici samizdatu až příliš nezdůrazňuje politický rozměr fandomových aktivit. Obecně však platí, že výše citované kritérium pro zařazení do encyklopedie literárního samizdatu autoři neuplatňovali tvrdě. A to je to dobře. Těžiště knihy zůstává zachováno a různé přechodové jevy ukazují další facety popisovaného fenoménu.

Zájemce o samizdat nalezne v knize nespočet informací, jichž lze využít při hledání odpovědí na různé typy otázek. Hesla zpravidla přibližují mnohdy velmi odlišné motivace vydavatelů, přibližují specifika ekonomiky samizdatového provozu, vypovídají o kritériích, podle nichž si přepisovatelé vybírali konkrétní tituly pro přepis. S pomocí zde obsažených údajů se lze pokusit o rekonstrukci různých personálních sítí a věnovat pozornost osobnostem, jež hrály klíčovou roli například v určitém regionu (Ondřej Fibich na Strakonicku nebo Josef Štogr na Plzeňsku), pro určitou subkulturu nebo pro specifický literární žánr. Na základě encyklopedie by také bylo možné promítnout jednotlivé aktivity do mapy a zachytit nejčastější cesty, po kterých opsané texty putovaly, dobře si lze představit výstavu organizovanou na lokálním principu. Příkladem toho, jak lze na regionální výzkumy představené v samizdatové encyklopedii produktivně navázat, může být nedávná studie Petry Loučové „Mikrokosmos samizdatového Táborska“, jež byla otištěna v tematickém čísle České literatury, věnovaném samizdatu (2016/6).

Vydání encyklopedie Český literární samizdat představuje mezník v dosavadním výzkumu paralelního komunikačního oběhu, na kterém lze dále stavět. Bude zajímavé sledovat, jakými cestami se bude další bádání ubírat. Základy jsou fortelné.

Michal Přibáň et al.: Český literární samizdat. Edice, časopisy, sborníky. Praha, Academia/Ústav pro českou literaturu AV ČR 2018. 612 stran.

Vyšlo v České literatuře 3/2019.