V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
VERONIKA PEHE
Kniha Petra Bubeníčka vyšla jako součást série nakladatelství Palgrave Macmillan soustředící se na adaptaci a vizuální kulturu. Vzhledem k tomu, že ostatní tituly v této sérii se zabývají problematikou adaptace na teoretické úrovni nebo se soustředí na anglojazyčné prostředí, je o to více překvapující, ale i záslužné, že se Bubeníčkovi podařilo prorazit se studií zaměřenou výhradně na českou literaturu a kinematografii z éry státního socialismu. I přes takto specializované téma se autorovi daří zachytit obecnější problematiku politické dimenze filmové adaptace vznikající v podmínkách cenzury, za režimu, který autonomii tvůrce značně omezoval. Jak autor poznamenává v úvodu, zajímá ho především, jak se umělecké dílo protíná s recepcí, kulturou, ideologií, politikou a kreativitou (s. 2). Kniha tak má co nabídnout všem, kteří se zajímají o interpretaci kultury zasazenou do historicko-společenského kontextu.
Zaměření na zahraniční publikum s sebou nutně nese obšírnou kontextualizaci i vymezení se proti tezím, které se domácím čtenářům mohou jevit poměrně samozřejmé. Například hned v úvodu Bubeníček uvádí, že jeho hlavním cílem je ukázat, že ne všechny filmy, které vznikaly za železnou oponou, byly umělecky nehodnotné počiny poplatné dobové ideologii — tvrzení, které pro čtenáře obeznámené zejména s československou novou vlnou jistě není nijak překvapující. Nicméně publikace, která je rámována především jako studie zabývající se problematikou adaptace v specifickém politickém prostředí, takovéto vysvětlení historicko-politického kontextu potřebuje; proto je vítána i celá sekce v úvodu stručně shrnující dějiny Československa od první republiky až po normalizaci, jež tak nabízí nezbytné historické pozadí pro porozumění specifikům umělecké tvorby v znárodněném filmovém průmyslu.
MARIE-ODILE THIRUOINOVÁ
Tato úctyhodná publikace o tisíci stranách je kolektivním dílem, které vzniklo pod vedením literárního historika a teoretika Jiřího Holého, profesora Univerzity Karlovy v Praze. Jeho pracovní kolektiv tvoří osm mladých badatelů, většinou z Centra pro studium holocaustu a židovské literatury, které profesor Holý vede na půdě téže univerzity. Centrum bylo založeno v roce 2010 a roku 2012 se začlenilo do širšího Pražského centra židovských studií, které mělo především připravit otevření speciální katedry židovských studií v Praze počátkem univerzitního roku 2016/2017 (s. 11). Je tedy zřejmé, že dílo Jiřího Holého je součástí rozsáhlého projektu zaměřeného na zhodnocení a analýzu židovského přínosu pro kulturu českých zemí, projektu, který již více než dvacet let dokumentují četné publikace, na nichž spolupracovali čeští i zahraniční badatelé, historici, kulturní i literární historici (Leo Pavlát, Reinhard Ibler, Grzegorz Gazda, Michal Frankl, Jindřich Toman, Kateřina Čapková, Ines Koletzschová, Blanka Soukupová aj.). Všechny tyto publikace jsou ostatně v knize Cizí i blízcí průběžně zmiňovány vedle klasických odkazů vztahujících se k dějinám Židů a antisemitismu ve střední Evropě či k různým interpretacím holokaustu (Kieval, Cornis-Pope, Sherman, Friedländer aj.): potvrzuje to bohatá bibliografie, která vhodně uzavírá každou kapitolu a nabízí ucelený pohled na prameny a sekundární literaturu.
Číst dál: Syntéza o tematizaci a reflexi židovství v české literatuře 20. století
JIŘÍ MILIČKA
Ve středoevropském prostoru se nikdy příliš nezdůrazňovala dichotomie mezi science a humanities, jak ji chápe anglo- a frankofonní svět. A tak už sám pojem literární věda (respektive Literaturwissenschaft, pojem těžko přeložitelný do jazyků západnějších než němčina) napovídá, že obor zabývající se literaturou by se neměl ve svých cílech, strategiích k nim vedoucích a rigoróznosti příliš odlišovat od svých soukmenovců. To samozřejmě neznamená, že celá středoevropská literární věda byla vědou, jakou je třeba biologie (koneckonců kompozicionalita slov v jazyce neurčuje význam celku vždy a dokonale, pomazánkové máslo by mohlo vyprávět), nicméně prakticky po celou dobu se na naší literárněvědné scéně pohybovali lidé, kteří se o to v rámci možností snažili — od sporů o Rukopisy přes Pavla Vašáka, Miroslava Červenku a Květu Sgallovou až po právě recenzovanou knihu.
Číst dál: Kapitoly z korpusové versologie — cesta správným směrem
RÓBERT KISS SZEMÁN
Marcela Mikulová — Ivana Taranenková (edd.): Konfigurácie slovenského realizmu. Synopticko-pulzačný model kultúrneho javu. Brno, Host 2016. 409 stran.
Realismus byl ve slovenské literárněhistorické tradici zdánlivě bezproblémovou a dobře zpracovanou oblastí, patří totiž mezi ty fenomény moderního slovenského kulturního kánonu, které stojí ve středu pozornosti již více než století. Toto jeho postavení nezpochybňovala ani komunistická kulturní politika, a dokonce díky svým vztahům k ruskému realismu a způsobu zobrazování vesnice byl na desetiletí poklidně uhnízděn k zimnímu spánku v měkkém pelíšku „marxistické“ estetiky lukácsovského ražení. Veškeré názory poukazující na problematičnost mimetické funkce realistické prózy či kontinuity kritického a socialistického realismu byly označeny za ideologický čin a vytěsněny na periferii literárněhistorické reflexe. Tento monolitický či (jak píší editoři v předmluvě knihy) panrealistický přístup se pokusil podrobit bližšímu zkoumání čtvrt století po sametové revoluci pracovní tým Ústavu slovenskej literatúry SAV.
Při své práci se autoři ve velké míře opírali jednak o monografii a studie napsané na téma realismu Oskárem Čepanem, jednak o výsledky víceletého mezinárodního grantového projektu Diskursivita literatury v česko-slovenském kontextu/Diskurzivita literatúry v česko-slovenskom kontexte vedeného Daliborem Turečkem. Během tohoto projektu se vytříbily metodologické přístupy, díky nimž se řada monografií prezentujících českou romantiku a parnasismus mohla rozšířit o další svazek. Tyto knihy jsou důkazem toho, že výzkumný tým filologicky vzdělaných odborníků otevřeného smýšlení, zastávajících svěží literárněhistorický přístup, může opravdu cenným způsobem obohatit současnou vědu zaměřenou na střední Evropu.
LENKA ŘEZNÍKOVÁ
Podobně jako další oblasti společenských věd také dějiny vědění prošly v posledních desetiletích kulturalistickou proměnou, jež posunula zájem badatelů od studia obsahů vědění směrem ke studiu sociálních, kulturních a historických aspektů jeho produkce a organizace. Tento posun je nejen zajímavý, nýbrž pro společnost konfrontovanou se stále narůstajícím objemem informací jistě také dosti symptomatický. Jestliže sociologie vědění se již ve druhé polovině 20. století pokusila nahlédnout do zákulisí toho, jak vědění vzniká, a interpretovala tento proces v pojmech sociální komunikace a permanentního vyjednávání (jmenujme alespoň vlivnou práci z konce sedmdesátých let Laboratory Life. The Construction of Scientific Facts Bruno Latoura a Steva Woolgara), historická perspektiva umožňuje sledovat proměnlivost těchto praxí a rozkrývat podmínky, jež činily určité vědění v různých historických dobách možné a také společensky relevantní.