Česky
V prosinci roku 2012 jsme si připomněli nedožité devadesátiny profesora vídeňské univerzity PhDr. Františka Václava Mareše, jehož badatelská činnost byla také po léta spjata s Československou akademií věd (po r. 1992 Akademie věd České republiky). Slovanského filologa F. V. Mareše můžeme právem přiřadit k oněm významným vědeckým osobnostem ze slovanských zemí, které působily během minulých dvou století na katedře slavistiky vídeňské univerzity, jako byli v 19. století Slovinec Fran Miklošič a Chorvat Vatroslav Jagić, do první světové války Čech Václav Vondrák a v meziválečném období Rus Nikolaj Trubeckoj. Působnost těchto osobností vždy znamenala obohacení slavistiky o nové přístupy a objevy. Totéž platí i o Františku Václavu Marešovi, jehož vědecká i životní dráha se uzavřela 3.12. 1994.
František Mareš se narodil v Benešově u Prahy 20. 12. 1922 a v Benešově též absolvoval gymnázium ve válečném roce 1941. Protože české vysoké školy byly zavřeny, vyučil se drogistou a pomáhal svému otci, majiteli drogerie U černého psa. Zároveň se však soukromě učil polštině u (tehdy) docenta Josefa Kurze. Byl to on, kdo směroval Mareše jednoznačně ke studiu slavistiky a jeho prostřednictvím se Mareš také seznámil s oborem a jeho představiteli. Již za války totiž uvažovali někteří slavisté, kteří v té době nemohli působit na vysokých školách, o sestavení nového slovníku staroslověnštiny. Tento jazyk, jemuž Cyril a Metoděj s žáky vytvořili spisovnou normu a do něhož překládali knihy biblické, liturgické, poučné i právní, byl zachycen v jediném slovníku F. Miklošiče z 60. let 19. století. Od té doby byla nalezena a vydána řada rukopisů 10.–11. století, které tedy nebyly lexikograficky zpracovány. Skupina českých slavistů uvažovala o koncepci budoucího slovníku, o výběru rukopisů a metodice excerpce a výstavby hesel. V této skupině se F. V. Mareš, jako nejmladší, seznámil s některými význačnými slavisty, především s velkými znalci staroslověnské literatury profesory Josefem Vajsem a Josefem Vašicou a také se slavistou širokého rozhledu profesorem Bohuslavem Havránkem, který měl později určit směr jeho vědeckého bádání. Tyto tři spolu s J. Kurzem považoval F. V. Mareš za své přední učitele. Ihned po skončení války v r. 1945 se F. V. Mareš zapsal na Filosofickou fakultu University Karlovy. Za základní předměty zvolil češtinu a ruštinu, kombinaci, která zajišťovala zaměstnání, ale zápisy v indexu svědčí o jeho širších slavistických zájmech od vstupu na fakultu. Absolvoval v r. 1948, v roce, který přinesl zásadní politické změny a zasáhl do osudů řady vysokoškoláků. Mareš se nikdy netajil tím, že jako katolík nemůže přijmout oficiální státní ideologii. To také ovlivnilo jeho další život. Jeho znalosti a badatelská činnost ho předurčovaly k dráze vysokoškolského učitele, fakulta mu však nepovolila habilitaci. Po dvou letech výuky ruštiny na gymnáziu na Sladkovského nám. našel umístění v Kanceláři staroslověnského slovníku, která se od r. 1949, dík iniciativě prof. Havránka, začala přetvářet v zaměstnaneckou instituci a která se od r. 1952, v souvislosti s reorganizací Akademie věd, stala oddělením Slovanského ústavu. Již v r. 1950 obhájil F. V. Mareš disertaci, v níž analyzoval hláskosloví, morfologii a slovní zásobu Pražských zlomků. Tento nevelký hlaholský zlomek, dva pergamenové listy liturgického obsahu z 11. století, má zásadní význam pro hodnocení cyrilometodějského dědictví v přemyslovských Čechách, obsahuje totiž výrazné jazykové bohemismy. Mareš vysvětlil, zčásti nově, všechny zvláštnosti rukopisu a naznačil dějiny textu od jeho cyrilo-metodějského původu. Dvoudílná disertace, z níž bohužel vznikly jen dva kratší výtahy ve Slavii (1949 a 1951), předznamenala celou jednu Marešovu badatelskou oblast: speciální zájem o staroslověnštinu na Velké Moravě a v přemyslovských Čechách, o její památky a jejich jazyková specifika. Ještě za svého pobytu v Čechách, tj. do r. 1968, napsal k těmto tématům řadu příspěvků, z nichž lze za nejvýznamnější považovat analýzu velkomoravské staroslověnštiny v čas. Voprosy jazykoznanija 1961, studii o hlaholském písmu na Moravě a v Čechách (vyšla v záhřebském čas. Slovo až v r. 1971) a jazykový rozbor staroslověnských Čtyřiceti homilií na evangelia Řehoře Velikého, která byla přeložena z latiny bezpochyby v českém prostředí (1963). Obě období staroslověnštiny, velkomoravské a přemyslovské (českocírkevněslovanské), shrnul také v brožurách pro širší čtenářskou obec: Konstantinovo kulturní dědictví po 1100 letech (1970) a Církevněslovanské písemnictví v Čechách (to se již nedočkalo publikace ve své době, bylo otištěno z rukopisu až ve výboru Marešových prací Cyrilometodějská tradice a slavistika v r. 2000). Vedle rozsáhlých témat zpracovával Mareš rád také detaily, případně záhady. Tak rozluštil např. cyrilský nápis na raně gotickém svorníku v kostele v Levíně u Úštěku (1953), nebo již téměř nečitelný hlaholský nápis v bývalé kapitulní síni Emauzského kláštera (1962). Své odborné texty publikoval F. V. Mareš v těch letech převážně v časopise Slavia, jehož byl od r. 1955 redaktorem (v r. 1975, kdy již působil ve Vídni, byl z jeho redakce „vyškrtnut“). V redakci působil jako výkonný redaktor pro jazykovědnou část a kromě článků tu publikoval i řadu recenzí a zpráv, m. j. o Československém komitétu slavistů, jehož byl sekretářem (až do prověrky v r. 1958, kdy byl funkce zbaven), i z Mezinárodního komitétu slavistů, zvláště v souvislosti s přípravami mezinárodních kongresů slavistů v letech 1958, 1963 a 1968. Vedle činnosti pro Slovník jazyka staroslověnského, v němž prošel všemi pracemi, od excerpce přes psaní hesel až po práce redakční a pro nějž zkoncipoval úvodní stať o výstavbě hesel (1959), se začal F. V. Mareš již v 50. letech zabývat svými lingvistickými tématy, vznikem a vývojem slovanského fonologického systému a rané slovanské flexe. První studii o fonologickém systému publikoval v r. 1956 a téma chtěl asi předložit jako habilitační spis, byla mu však povolena jen kandidatura věd, tedy dosažení titulu CSc. Studie navazuje metodologicky na Pražskou lingvistickou školu a zároveň prezentuje autorovu detailní znalost všech slovanských jazyků. Podává obraz vývoje hláskosloví od indoevropských kořenů přes období praslovanské, jehož charakteristickými znaky byla delabializace, zákon harmonie slabiky a zákon otevřených slabik, až po rozpad praslovanské jednoty v 10. století. V třídění slovanských jazyků postoupil Mareš také dále poukazem na specifika jazyků severních, jednak severozápadních, jednak severovýchodních. Marešova studie vzbudila velký ohlas v zahraničí, vyšla v r. 1965 německy v Mnichově a anglicky v Ann Arbor a v doplněné verzi znovu v Mnichově v r. 1969. Stejnou metodu použil Mareš při strukturálně funkcionálním a srovnávacím popisu vývoje slovanské deklinace, který vyšel poprvé v r. 1963 (německy 1973) a konjugace (německy 1978).
Fota: Archiv SLÚ AV ČR
Spoluautorky výstavy Emilie Bláhová (vlevo) a Hana Klínková
V r. 1967 byl F. V. Mareš povolán vídeňskou univerzitou na místo profesora v tehdejším Institutu für Slawistische Philologie und Altertumskunde (nyní Institut für Slawistik). Působil ve Vídni 25 let, od letního semestru 1968 jako mimořádný, od r. 1972 jako řádný profesor. V jeho pozůstalosti se zachovala velká „banánová“ krabice plná bleděmodrých školních sešitů, do nichž si zapisoval přípravy na jednotlivé přednášky, semináře a cvičení. Svědčí o rozsahu i hloubce probíraných témat: fonetika a morfologie praslovanštiny, staroslověnština, dějiny jednotlivých slovanských jazyků i skupin, mluvnice současných slovanských jazyků i jazyků „malých“, tedy dvou lužických srbštin, kašubštiny, polabštiny a dalších. Aktivně uměl všechny slovanské jazyky kromě slovinštiny, z neslovanských kromě němčiny ještě angličtinu, francouzštinu a italštinu a navíc latinu, v níž psal některé příspěvky a skládal při jubileích kolegů, přátel a institucí oslavné verše, případně s akrostichem nebo chronogramem. Pořádal také speciální seminář, navštěvovaný i bývalými absolventy a mladšími kolegy. Habilitoval řadu docentů (a pozdějších profesorů) působících na rakouských a německých univerzitách. Od období tzv. „normalizace“ v Československu se mu uzavřela cesta do vlasti, přestože, ba spíše protože si ponechával dvojí občanství. Byl našimi úřady zařazen mezi emigranty, ač jím nebyl. Nemohl být redaktorem českých publikací. Čeští kolegové nedostali povolení k výjezdu na konference, které F. V. Mareš organizoval. O to více byl F. V. Mareš vítán v ostatní cizině. Odhaduje se kolem 200 jeho vystoupení mimo Rakousko, jednak na univerzitách, jednak na konferencích. Zvláštní pozornost věnoval Mareš některým slovanským zemím. Jejich akademie věd ho později jmenovaly svým zahraničním členem. Byla to především Makedonie, kde od r. 1972 až do r. 1989 navštěvoval každoročně Mezinárodní seminář makedonského jazyka, literatury a kultury v Ochridu, přednášel na sympoziích konaných v rámci tohoto semináře a publikoval řadu příspěvků k dějinám makedonského jazyka a makedonských kulturních dějin (např. k interpretaci některých nápisů v klášteře sv. Nauma). Sepsal také makedonskou gramatiku (vyšla samostatně ve Skopji v r. 1994 a v Česku jako součást Makedonsko-českého slovníku K. Hory v r. 1999). V Chorvatsku, kromě přispívání do záhřebského časopisu Slovo, zastával F. V. Mareš také funkci hlavního redaktora slovníku chorvatské redakce církevní slovanštiny, který začal vydávat kolektiv Staroslověnského ústavu v Záhřebu podle modelu Slovníku jazyka staroslověnského v r. 1991. Vřelé vztahy pojily F. V. Mareše již od mládí s Polskem. V Polsku publikoval kromě polonistických příspěvků lingvistických také příspěvky s tematikou kulturních styků česko-polských a na samém sklonku života mu vyšla v Krakově nákladem Polské akademie věd popularizující brožura Pierwszy słowiański język literacki i początki piśmiennictwa słowiańskiego. Ani během vídeňského pobytu neopouštěl F. V. Mareš svůj oblíbený okruh témat, staroslověnské památky vzniklé na Moravě a v Čechách. Vydal v té době některé významné práce, především v r. 1972 příspěvek k dataci smrti sv. Václava, kterou kladl na základě údajů v I. staroslověnské václavské legendě do r. 929, proti panujícímu mínění současných historiků. Uvažoval o možném velkomoravském původu staroslověnské verze Dialogů Řehoře Velikého a o stáří tzv. liturgie sv. Petra, jejíž velkomoravský původ na rozdíl od J. Vašici popíral. Vydal antologii všech staroslověnských památek, originálních i přeložených z latiny, jejichž český původ je buď jistý, nebo se o něm alespoň uvažovalo (An Anthology of Church Slavonic Texts of Western (Czech) Origin, 1979). Ohlasy této edice byly kladné i záporné, ale Marešovi šlo o to, aby vzbudil o tyto památky nový zájem, což se mu podařilo. Téměř tragický osud měla jedna rozsáhlá Marešova studie z této doby, na níž začal pracovat již před odjezdem do Vídně a během vídeňského pobytu ji stále obohacoval novými detaily, totiž studie o písni Hospodine, pomiluj ny, která měla ve středověkých Čechách úlohu národní hymny a za jejíhož autora byl považován sv. Vojtěch. Mareš provedl analýzu jazyka a verše a konstatoval, že jazyk písně je zcela staroslověnský, tedy navazující na tradici cyrilometodějskou. Studii se snažil uplatnit v Moutonově nakladatelství v Nizozemí, poté v nakl. Slavica Publishers v USA a snad též v Rakousku (o tom se dokumenty nezachovaly). Zahraničním nakladatelstvím se tematika zdála zřejmě příliš speciální, a tak se studie dočkala vydání až v r. 2000 v již zmíněném souboru Cyrilometodějská tradice a slavistika.
Po změně politických poměrů koncem r. 1989 mohl F. V. Mareš opět volně přijíždět do Československa. Čekala ho tu však různá zklamání, mimo jiné ze strany Filozofické fakulty, která ho nepozvala ani k jedné přednášce. Naopak Slovanský ústav tehdejší ČSAV (nyní AV ČR, v. v. i.), obnovený v r. 1992, ho zvolil předsedou nové vědecké rady. Již od r. 1990 byl znovu uveden do funkcí, které zastával před r. 1968, tedy funkce redaktora Slovníku jazyka staroslověnského a redaktora časopisu Slavia. Presidium ČSAV ocenilo jeho vědeckou činnost udělením zlaté medaile Josefa Dobrovského. František Mareš se v té době zabýval především rukopisy, nalezenými v klášteře sv. Kateřiny na Sinaji v r. 1975 (sám navštívil klášter ještě v době vídeňského pobytu), výsledky svého výzkumu publikoval ve Slavii a redigoval edici jednoho z nalezených hlaholských rukopisů, části žaltáře z 11. stol., kterou připravil kolektiv paleoslovenistů ve Slovanském ústavu. Tisku této edice se však již nedočkal, vyšla ve Vídni v r. 1997 s názvem Psalterii Sinaitici pars nova [monasterii s. Catharinae codex slav. 2/N]).
F. V. Mareš nevydal během svého života žádnou rozsáhlou monografii. Teprve nyní se jeho práce zhodnocuje a z jednotlivin se vytvářejí celky. Česky vyšel v r. 2000 v nakl. TORST obsáhlý výbor jeho filologických prací pod názvem Cyrilometodějská tradice a slavistika. Shromáždění lingvistických příspěvků se ujali Marešovi rakouští kolegové a vydali je v Europäischer Verlag P. Langa ve dvou svazcích: Diachronische Phonologie des Ur- und Frühslawischen 1999 a Diachronische Morphologie des Ur- und Frühslawischen 2001. Péčí makedonské Univerzity sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji vyšel soubor Marešových studií a článků k tématům z dějin a současnosti makedonského jazyka pod titulem Komparativna fonologija i morfologija na makedonskiot jazik. Sinchronija i diachronija (2008). K nedožitým devadesátinám F. V. Mareše uspořádaly Národní knihovna – Slovanská knihovna, Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, v. v. i., a Slovanský ústav AV ČR, v. v. i., ve dnech 14. 11. 2012 – 4. 1. 2013 v prostorách Slovanské knihovny výstavu František Václav Mareš (1992–1994). Příběh českého a rakouského slavisty. Institut für Slawistik vídeňské univerzity uspořádal k témuž výročí F. V. Mareše vzpomínkový večer 6. prosince 2012. Pozůstalost F. V. Mareše byla se souhlasem manželky, paní Dagmar Marešové, uložena v r. 2012 v Archivu Akademie věd ČR, v. v. i.
EMILIE BLÁHOVÁ,
Slovanský ústav AV ČR, v. v. i.