Česky
Říkává se, že noc patří filozofům, a něco na tom jistě bude. První pražská Noc filozofie přesto podtrhla ještě něco jiného: totiž že noční čas filozofy nijak nenutí k filozofování nad „nočními“, ode dne odtrženými tématy a že tomu snad dokonce bývá docela naopak. O co méně se mezi 19. hodinou večerní a 3. hodinou ranní vykládalo o velkých postavách z dějin filozofie, o to více se diskutovalo o živých problémech současnosti spadajících do poměrně široce zvoleného tématu Noci: „Obrazy, věda a politika“.
Fota: Archiv FLÚ AV ČR
Na snímku Petr Koťátko z Filosofického ústavu AV ČR
Vyzvat k účasti více než pět desítek filozofů – žen i mužů – z pěti různých zemí (za zvláštní povšimnutí stojí neotřelá a efektivní součinnost Francie a zemí Visegrádské skupiny), rozkročit se přes Vltavu do dvou různých míst (Veletržní palác a hlavní budova FF UK), zvolit si navíc „všední noc“ vklíněnou mezi noci muzejní a kostelní, ale také do středu maturitního a zkouškového období, a nenaslibovat nadto k intelektuálnímu zážitku nic víc než kávu tekoucí proudem, to vše pro organizátory jednoduše znamenalo vzít na sebe riziko neúspěchu, který se ovšem nekonal. S filozofií nakonec ponocovalo přes 2000 návštěvníků, jimž viditelně nevadilo pohybovat se mezi třemi jazyky, jež mimochodem události dodávaly sympatickou kosmopolitní atmosféru.
Když už jsme u toho, mezinárodní povaha první Noci filozofie výrazně odlišila její pražské provedení od podobných projektů, které se v minulosti konaly v jiných světových metropolích. Její výrazně francouzský esprit byl dán ovšem předem, protože nápad vzešel z platformy vědecké francouzsko-české spolupráce v humanitních a společenských vědách, kterou společně od roku 2014 tvoří Univerzita Karlova v Praze, Akademie věd ČR a Francouzský ústav pro výzkum ve společenských vědách (CEFRES). Úspěšná Noc filozofie se tak dost možná stala tím nejviditelnějším důkazem mimořádně kvalitně obnoveného a stejně dobře vedeného CEFRES, jehož ředitelkou je francouzská literární vědkyně a historička Clara Royer, který teprve nedávno identifikoval své nové poslání. V Paříži se před pár lety o „svou“ noc filozofie postarala slovutná École Normale Supérieure; v Praze se k CEFRES, Filozofické fakultě UK a Filosofickému ústavu AV ČR přidaly ještě Francouzský institut a Národní galerie, a to s takovou samozřejmostí, že si organizační spletitosti takto velkolepé události v jejím průběhu nikdo z hostů a návštěvníků jistě ani nepovšiml.
Na snímku vlevo filozof Miroslav Petříček z Filozofické fakulty UK
Noc filozofie byla namnoze také nocí umění. Vedle ve skutečnosti jen málo klasických přednášek (zvláštní důraz patřil srozumitelnosti výkladu a sdílení slova s posluchači) připravili organizátoři pro noční publikum také filmové projekce, koncerty, výstavy, jejich komentované prohlídky, veřejná čtení – zkrátka leccos, co společně podlamovalo zdraví romanticko-blahovolné představě o filozofii praktikované výhradně nad zlomyslně psanou knihou, které je normální nerozumět. Všechno zde bylo jinak a nešlo přitom jen o formát: přemýšlelo se o ekologii, klonování, o proměnách vztahů mezi člověkem a zvířetem, ale také o transhumanismu, éře uměle zdokonaleného lidství, které se vlivem pokroků v biomedicíně, umělé inteligenci, robotice apod. stává naší faktickou, třebaže eticky diskutabilní možností. Skutečnost, že filozofie patří do světa, v němž žije každý jeden z nás, bylo samozřejmě mimo veškerou pochybnost také v diskusích o ještě bezprostředněji politických otázkách, ať už šlo o války a migrace, tzv. biopolitiku, multikulturalismus, postavení cizince nebo třeba o poptávku bezpečí, která někdy hladově ukusuje z našich svobod. Nikoli jako temná tečka, ale jako intelektuální problém pak zaplnila celý jeden sál ještě před třetí hodinou ranní problematika filmového ztvárnění apokalypsy.
Atmosféra pařížské noci filozofie, která byla pro Prahu přiznaným vzorem, připomínala některým jejím účastníkům časy přeplněných a energií a napětím nabitých poslucháren ovládaných Michelem Foucaultem, Jacquesem Derridou nebo Gillesem Deleuzem. Těžko říci, s čím srovnávat atmosféru filozofické noci pražské. Tedy unikát? Jedinečná jistě byla, nikoli ale způsobem, jakým taková může být jakákoli noční show. Snad nejvýraznější bylo v tom probdělém filozofování nadšení ze společného přemýšlení a ze společného zájmu o přemýšlení, a to tím spíše, že sám tento zájem čelí v poslední době znepokojujícím, protože nikoli bezprecedentním atakům. Je tak nakonec k úvaze, co vlastně nečekaný projev sympatií k filozofii může znamenat. V jednom novinovém komentáři se v této souvislosti objevilo vysvětlení, podle kterého mají Češi ve zvyku myslet, (až) když jde do tuhého – bouřlivá doba by tedy filozofii přirozeně prospívala. Takovému výkladu by ovšem docela jistě vzdorovali sociologové, kteří „postmaterialistické“ zájmy spojují mnohem spíše se společnostmi blahobytnými a stabilními, nikoli rozjitřenými. I obecněji vzato lze možná litovat, že se žádný sociologický průzkum publika pražské Noci filozofie nekonal. Na druhou stranu se dá o lecčems vážně přemýšlet i bez přesných analýz návštěvnosti, třeba na základě jen zběžného pozorování výrazně mladého publika, které se filozofii rozhodlo – alespoň pro tentokrát – věnovat takřka celou noc. Nestálo by za to ucházet se o jeho pozornost a přízeň také mimo takový sváteční den, jak je tomu například v již zmiňované Francii, v níž se filozofii jako samostatné disciplíně věnují studenti posledního ročníku všech typů středních škol? První pražská Noc filozofie ukázala přinejmenším to, že „vousatost“ tohoto oboru mimo vší pochybnost není přímo úměrná jeho stáří; a ovšem také že kdyby šlo jen o sbírání dobrých důvodů, proč se s filozofií setkávat nejen v hodinách nočních, nebylo by vlastně celé jedné probdělé noci ani zapotřebí.
JAN MARŠÁLEK,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.