Osud Miloše Lokajíčka byl úzce provázán s historickými zvraty 20. století, které ovlivnily jeho soukromý i pracovní život. Ten zasvětil rozvoji fyzikálních věd a šíření křesťanských hodnot a víry.
Prof. RNDr. Miloš Lokajíček, DrSc. (* 1923 †︎ 2019), Foto: Paměť národa
Miloš Lokajíček se narodil 20. srpna 1923 ve Starém Plzenci. V roce 1942 maturoval na gymnáziu v Plzni, ale na studium na vysoké škole mohl nastoupit teprve po ukončení druhé světové války. Ihned po jejím ukončení se přihlásil na obnovenou Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde v roce 1948 dokončil studium matematiky a fyziky. O dva roky později získal titul doktora přírodních věd.
Špatný kádrový posudek znemožnil Lokajíčkovi po studiích nastoupit do zaměstnaneckého poměru v Matematickém ústavu plzeňské Škodovky, ale s pomocí švagra Josefa Hoška se mu podařilo nastoupit do Státního radiologického ústavu v Praze a následně se ve vinohradské nemocnici podílel na zavádění nových přesných ozařovacích technik v onkologické léčbě a výzkumu onkologické radiologické léčby.
V roce 1952 společně s profesorem Václavem Votrubou navrhli jako první postup systematického popisu elementární částice. Po aspirantuře v Ústavu teoretické fyziky na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy přešel v roce 1953 do Fyzikálního ústavu Československé akademie věd v Praze.
Lokajíčkovu vědeckou kariéru přerušilo v únoru 1954 zatčení a následné odsouzení Krajským soudem v Praze k sedmi letům vězení. Lokajíček byl souzen v procesu „Malíková a spol.“ k těžkému žaláři. Proces byl veden proti okruhu pražské „Rodiny“ vedené chorvatským knězem Stjepanem Tomislavem Kolakovićem, ke kterému Lokajíček patřil od roku 1946 a již rok dříve byl jedním z obnovitelů sdružení katolických vysokoškolských studentů České ligy akademické.
Trest si odpykával u technického komanda v Opavě, kde zodpovídal za skupinu pověřenou překládáním materiálů o jaderné energii. Díky přímluvě profesora Votruby u prezidenta Antonína Zápotockého byl po třech letech propuštěn. Profesor Votruba využil své pozice během státní návštěvy ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů Dubna u Moskvy, kde od roku 1956 působil jako zástupce generálního ředitele.
Rok po propuštění z vězení se začal Lokajíček věnovat vývoji nukleárních zařízení pro lékařské účely ve Výzkumném závodu Tesla Přemyšlení. K původnímu oboru se ovšem vrátil až po pražském jaru a odjel na roční pracovní pobyt do Dubna a následně se vrátil do Fyzikálního ústavu, kde neoficiálně vedl sekci fyziky elementárních částic. Po roce 1990 se aktivně zapojil do spolupráce v projektech Evropské organizace pro jaderný výzkum (CERN).
Miloš Lokajíček se celý život věnoval rozvoji fyzikálních věd. Jeho hlavním výzkumným tématem byl popis kolizních a rozpadových procesů částic a axiomatika kvantové teorie. Při své práci se proslavil kombinováním metod ve zdánlivě zcela odlišných vědních disciplínách, které aplikoval v oblasti radiobiologie a hadronové terapie. Lokajíček byl prakticky první v celé východní Evropě, kdo začal uvádět do chodu nové přesné ozařovací techniky v léčbě nádorových onemocnění. Je autorem nebo spoluautorem přibližně 300 původních vědeckých prací a držitelem Zlaté plakety ČSAV za zásluhy o rozvoj ve fyzikálních vědách, kterou převzal v roce 1992.
Osobnost a životní postoj Lokajíčka vystihuje
vzpomínka Vojtěcha Kundráta, kterou publikoval u přílěžitosti Lokajíčkova životního výročí na webu Fyzikálního ústavu. V době listopadové sametové revoluce 1989 se v SÚJV Dubna konalo shromáždění na jehož konci vystoupil Lokajíček, který se: “ve svém proslovu soustředil na otázku růstu osobnosti a postavení člověka ve společnosti; poukázal na to, že cílem člověka, nejenom vědecky pracujícího, by měla být především služba. Ne kariéra, nebo osobní prospěch,” vzpomíná v textu Kundrát.
Miloš Lokajíček zemřel ve věku 96 let dne 7. listopadu roku 2019.
