K nejznámějším postulátům postmoderny patří konec velkých sjednocujících ideologických příběhů, které se rozpadly v mnoho drobných vyprávění. Alexander Kratochvil ve své monografii Aufbruch und Rückkehr sleduje, jak se reflexe partikulárních a marginálních tradic a identit promítá do estetiky ukrajinské a české prózy a odráží aktuální stav kulturní paměti (u Oksany Zabužko či Jáchyma Topola). Věnuje se rovněž fenoménu karnevalizace literatury (Jurij Andruchovyč a Jiří Kratochvil), smyšleným podobám historie (Vasyl’ Koželjanko, Miloš Urban) či postkoloniálním literárním strategiím (Zabužko, Andruchovyčs). Vychází přitom ze stanoviska, že estetice postmoderní prózy v Čechách a na Ukrajině je možné rozumět pouze v kontextu národní tradice a v síti vztahů s literárním diskurzem moderny. Soustředí se zejména na průzkum fikčních prostorů a časů a akcentuje analýzu literární konstrukce kulturní paměti.