Kniha zkoumá vztah avandgardního umění první poloviny 20. století k umění baroka a manýrismu. Na desítkách příkladů z výtvarného umění i literárních textů ukazuje, jak avandgardní umělci i s moderními interpretačními přístupy pracující teorici uvažovali o barokním umění jako umění veskrze moderním, uměním, jež v sobě nese rysy avangardy, jež bourá ztrnulé přistupy a vůči nim v opozici staví umění, jež odráží ducha nové doby.
Previous
Next
Endre Bojtár (1940–2018)
TAMÁS BERKES
Uzavřela se životní dráha jednoho mimořádně významného maďarského vědce, bohemisty, slavisty a baltisty, jenž...
Mezinárodní vědecká konference Jak psát transkulturní literární dějiny?
VÁCLAV MAIDL
Ve dnech 15. a 16. listopadu 2018 se v pořádajícím Ústavu pro českou literaturu AV ČR konala vědecká...
Zrození národa z řeči a krize
MATOUŠ JALUŠKA
Veršovaná Staročeská kronika z počátku 14. století tvoří základní kámen mnoha verzí dějin české literatury....