Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Pražská škola ukrajinských exilových básníků

Ve dvacátých a třicátých letech minulého století se Praha stala vedle Paříže, Berlína a Krakova význačným centrem ukrajinského exilu. Díky T. G. Masarykovi zde našli ti, kdo ztroskotali v zápasu za svobodnou Ukrajinu, nový domov, pracovní příležitosti a možnost dalšího vzdělávání. Na Masarykův popud vznikl na Ministerstvu zahraničních věcí fond pomoci, z něhož se vyplácela finanční podpora institucím i jednotlivcům.

ukrajina1.jpg
Zdroj: http://www.encyclopediaofukraine.com

Jednou z podporovaných institucí byla i Svobodná ukrajinská univerzita, dále Ukrajinský pedagogický institut M. Drahomanova, Ukrajinské studio výtvarného umění, Ukrajinská hospodářská akademie v Poděbradech a Ukrajinské gymnázium. I když Masarykův ušlechtilý humanistický projekt zkomplikovala pozdější celosvětová hospodářská krize, která ve třicátých letech citelně zasáhla i naši republiku, česká pomoc ukrajinskému exilu zůstala významná, když pomohla uchovat v nejkritičtější době duchovní potenciál starší generace ukrajinských exulantů a nové nastupující generaci nabídla studium.

A právě z příslušníků mladé generace se zformovala tzv. Pražská škola ukrajinských exilových básníků, do které bývají řazeni především vůdčí osobnost Jevhen Malanjuk a dále Leonid Mosendz, Oleh Olžyč, Jurij Darahan, Oles Stefanovyč, Olena Teliha, Halja Mazurenko, Oxana Ljaturynská, Natalja Cholodná, Maxim Hryva, Ivan Irljavskyj a Ivan Kolos. Během pražského pobytu s těmito mladými básníky spolupracoval a významně je ovlivňoval jeden z členů skupiny ukrajinských neoklasiků Jurij Klen. A tak v českém prostředí bohatém na básníky tvořili i ukrajinští autoři. Některé, například J. Malanjuka, dokonce inspirovaly obrazy české krajiny, která odedávna sloužila jako inspirační zdroj českým básníkům, stejně jako ukrajinská krajina se silným lyrickým nábojem podněcovala k oslavě ukrajinské básníky. Není proto náhoda, že v české i ukrajinské poezii zaujímá přírodní lyrika tak důležité místo.

Tyto bezesporu pozitivní skutečnosti zastiňoval fakt, že ukrajinský literární exil, a tedy ani básníci, nenavázali trvalé tvůrčí kontakty s českými tvůrci, ale žili ve vlastní uzavřené komunitě (výjimkou byly kontakty J. Malanjuka s básníkem Svatoplukem Macharem).

Básník bývá obvykle bytostně spjat se svým prostředím a bolestně pociťuje každé vytržení z rodné půdy, což lze tvrdit i o ukrajinských básnících žijících v naší zemi. Jejich tvorba je často poznamenaná pocitem nezakotvenosti, osamělosti, někdy i vykořeněnosti. Ostatně právě básníci se nejhůře přizpůsobují. Básníci „pražské školy“ toužili pracovat pro vlast, pomáhat, a tento občanský patos je pro ně charakteristický. Dalším rysem je jejich univerzálnost. Většina z nich měla původní technická povolání, v nichž excelovala. K tomu se pojila znalost dějin evropské kultury, s čímž souvisel pocit evropanství, vědomého sepětí s evropským kulturním vývojem. V jejich dílech se prolínala minulost s přítomností a motiv historické paměti získával obzvlášť důležitý akcent. Historické náměty jim sloužily k úvahám o současnosti a budoucnosti jejich vlasti. Z těchto témat dominovalo období Kyjevské Rusi, doba největší slávy. Škoda, že se více nesblížili s českými tvůrci. Některé z těchto rysů byly pro českou i ukrajinskou stranu společné (například si v této souvislosti připomeňme úvahy bratří Čapků o našem evropanství).

07_1.jpg
Krymský motiv ze sbírky pobolševické emigrace do Československa

Cesty ukrajinského básnického exilu se později rozdělily. Někteří (například J. Malanjuk, L. Mosendz, Oles Stefanovyč, H. Mazurenko, O. Ljaturynská) našli nový domov v cizině. Dva další, O. Teliha a O. Olžyč, se stali oběťmi nacistické zvůle. Jedno je jisté: naše země a zejména Praha otevřela ukrajinským básníkům cestu do světa a umožnila zachovat „kontinuitu mozků“, tak závažnou pro budoucnost Ukrajiny. Dokázala jim vytvořit svobodné prostředí pro tvůrčí činnost. Význam pomoci si uvědomuje i soudobá samostatná Ukrajina.

Vůdčí osobností Pražské školy byl Jevhen Malanjuk (1897–1968). Vydal 10 sbírek a v raných dílech se představil jako neoromantik, přičemž se později přiklonil k tradici neoklasiků. Pro jeho ranou poezii je příznačná dynamičnost, údernost slova, historiosofické motivy. Ústředním tématem je stesk po ztracené vlasti, „stepní Heladě“. K vrcholným básním se řadí Varjažská balada, výzva k probuzení Ukrajiny. Jeho druhá vlast se stala podnětem k básním Praha, Moravské elegie nebo My, poděbradští – báseň věnovaná spolužákům z poděbradské Hospodářské akademie. J. Malanjuk dožil svůj život v Americe a jeho poezie z „amerického“ období neskrývá stesk po Ukrajině, je kritická k přetechnizovanému světu a dotýká se „věčných“ existenciálních problémů.

ukrajina_Malaniuk.jpg
Zdroj: http://www.encyclopediaofukraine.com
Jevhen Malanjuk

Jinou výraznou osobností „pražské školy“ byl Oleh Olžyč, vlastním jménem Oleh Kandyba (1907–1944), syn básníka O. Olese. Narodil se v Žitomyru a v roce 1923 odjel s matkou do Berlína, kde tehdy žil jeho otec. Brzy poté se rodina přestěhovala do Prahy. Po studiu na gymnáziu studoval na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a byl žákem A. Niederleho a A. Matějíčka. Ve středu jeho zájmu byla archeologie a dějiny umění. Kromě toho studoval na Ukrajinské svobodné univerzitě a jeho pedagogy byli D. Antonovyč a D. Dorošenko. Po obhajobě disertace se stal asistentem na katedře archeologie Ukrajinské svobodné univerzity. Spolupracoval s Národním muzeem i se zahraničními institucemi, účastnil se mezinárodních konferencí a publikoval odborné stati z oboru archeologie. V roce 1938 přednášel na Harvardské univerzitě v USA slovanskou archeologii a inicioval vznik Ukrajinského vědeckého institutu v USA. Již od studentských let se účast­nil politického života ukrajinského exilu. Jako člen nacionalistického hnutí vedeného D. Doncovem se po nástupu nacismu zapojil do ilegální činnosti a plnil úkoly i na Ukrajině obsazené nacisty. V roce 1944 byl zat­čen a brzy na to umučen v koncentračním táboře v Sachsenhausenu. První básnickou sbírku Riň (Štěrk) vydal ve Lvově (1935), druhou Veži (Věže) v Praze (1940), posmrtně vyšla sbírka Pidzamča (Podzámčí, 1946). Zásluhou Olžyčova přítele O. Ljaščenka vyšly tři sbírky v souborném vydání v New Yorku (1956), v roce 1991 vydalo Slovenské pedagogické nakladatelství sborník Cytadela ducha, který uspořádal znalec ukrajinských exilových básníků M. Nevrlý.

Olžyčova poezie připomíná rytmem boj, bojový pochod. Zápas, tento fenomén lidské existence, je jedním z jejích základních témat. Básníkovi je vlastní závratný pocit člověka stojícího nad propastí, pocit sebezničení, obětování. Jeho lyrický hrdina odmítá „bileni stiny i zatyšne podvirja“ a volí cestu boje. Touží být prorokem, který trestá nespravedlnost, a zdůrazňuje hodnotu lidské vůle. V poslední sbírce však zaznívá i hořkost nad nenaplněným štěstím.

ukrajina_olzich.jpg
Zdroj: http://www.encyclopediaofukraine.com
Oleh Olžyč

Ukrajinská básnířka a výtvarnice Halja Mazurenko (1901–2000) se narodila v Petrohradě v ruské rodině, ale po rozchodu rodičů žila s matlou v Katerynoslavi, kde se seznámila s ukrajinským folklorem a debutovala jako básnířka. Po studiu na střední škole chtěla pokračovat ve studiu na historicko-filologické fakultě, ale do jejího života zasáhla válka a revoluce a mladičká studentka se zúčastnila boje za osvobození Ukrajiny. Po porážce se ocitla v Berlíně a ve Varšavě. Toužila po Paříži, ale skončila v Praze, kde studovala v Pedagogickém institutu M. Drahomanova a v Ukrajinském studiu výtvarného umění. Po studiích se vdala. Její manžel v roce 1940 emigroval do Velké Británie, kam za ním H. Mazurenko po válce odjela s dvěma dětmi a žila až do své smrti. Vydala 10 básnických sbírek a úctyhodné bylo i její dílo výtvarné – především akvarely a grafiky představila na několika mezinárodních výstavách. Její poezie se dělí na dvě období – pražské a londýnské. V prvním z nich je její tvorba tradičnější a průzračnější, navazuje na tradice neoromantiků a neoklasiků jako ostatně díla jejích druhů z Pražské školy. V básních z londýnského období dokazuje, že jí nejsou cizí prostředky moderní poezie, využívá výhod volného verše a charakteristickým znakem je malířské vidění. Čerpá i z ukrajinského folkloru. Je také autorkou básně Na Palachovu smrt, v níž oslavuje hrdinství českého studenta, který se v roce 1969 upálil na protest proti sovětské okupaci.

Oxana Ljaturynská (1902–1970) se narodila ve Volyni nedaleko Vyšnevce. Studium v Kamenci nedokončila. V roce 1924 odjela do Německa a později do Prahy, kde se dala zapsat na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a vystudovala etnografii a dějiny umění. Současně navštěvovala Ukrajinské studio výtvarného umění. Později se zaměřila na monumentální sochařství. Pracovala jako malířka a sochařka; vytvořila například pomník padlým v Pardubicích, bustu T. G. Masaryka, T. Ševčenka nebo S. Petljury. Po roce 1945 emigrovala nejprve do Německa a později (1949) do USA, kde žila v Minneapolisu až do své smrti. Věnovala se i keramice a výrobě loutek. První verše psala rusky. V Praze vyšly její básnické sbírky Husla (1938) a Kňaža emal (Knížecí smalt, 1941); druhé vydání této sbírky v USA doplňuje Duha (Veselka). J. Malanjuk mluvil o „emblematičnosti“ její poezie. Jejími výraznými tématy jsou historie Ukrajiny a ukrajinský folklor. Prahu považovala za „šťastné interludium“. Podle J. Ševeljova představuje v Pražské škole nejlyričtější a nejtragičtější hlas.

ukrajina_telina.jpg
Zdroj: sites.utoronto.ca
Olena Teliha

Olena Teliha (1906–1942) se narodila v Ilnickém nedaleko Moskvy. Později se rodina přestěhovala do Petrohradu, kde se básnířčin otec Ivan Šovheniv stal profesorem Hydrotechnického institutu. V letech 1911–1917 vyrůstala v ruském prostředí, než se rodina v roce 1917 znovu stěhovala, tentokrát do Kyjeva. I. Šovheniv zde působil jako profesor Polytechnického institutu a později se stal ministrem ve vládě Ukrajinské lidové republiky. Po porážce UNR rodina za dramatických okolností emigrovala v roce 1922 do Československa. Roku 1924 byl I. Šovheniv zvolen rektorem Ukrajinské hospodářské akademie, která sídlila v Poděbradech. Jeho dcera se sblížila s mladou ukrajinskou generací a začala se hlouběji zajímat o historii a literaturu země. Přispěl k tomu i básník L. Mosendz, který ji připravoval k maturitě na ukrajinském gymnáziu v Poděbradech.

ukrajina_Mosendz.jpg
Zdroj: http://www.encyclopediaofukraine.com
Leonid Mosendz

L. Mosendz studoval na Ukrajinské hospodářské akademii společně s básníkem J. Malanjukem a ještě s dalšími kolegy a kolegyněmi tvořili Pražskou školu ukrajinských exilových básníků. O. Teliha se stala její významnou členkou. Otiskovala své první verše v exilových časopisech, které tehdy v Československu vycházely. V roce 1929 odjela s manželem Mychajlem Telihou, absolventem rovněž Ukrajinské hospodářské akademie, do Polska za otcem. Mladí manželé žili v nedostatku a přestěhovali se do odlehlé vesnice Zelazna Rzadowa, kde Mychajlo našel práci. Básnířka publikovala verše v časopise D. Doncova Visnyk a ocitla se pod Doncovovým silným vlivem. V roce 1939 vedla její další cesta do Krakova, kde se spřátelila s O. Olžyčem. V roce 1940 odjela s mužem do Kyjeva v rámci Doncovových „pochodů“ ukrajinských intelektuálů do vlasti, kde měli čelit násilné rusifikaci, zavedené za sovětské vlády. Kyjev nalezla v troskách a obsazený nacisty, ale navzdory varování přátel se rozhodla zůstat a věnovala se kulturní a charitativní činnosti v těch nejtěžších podmínkách. Stanula v čele ukrajinské spisovatelské organizace a založila literární časopis Litavry, který brzy nacisté zastavili, protože neoslavoval okupanty. V roce 1942 ji nacisté zatkli a spolu s jejím mužem a dalšími zastřelili v Babím jaru nedaleko Kyjeva. Jeden z nacistických katů později prohlásil, že žádný z mužů nešel na smrt tak statečně jako tato „mladá krásná žena“. Ve své emocionálně vypjaté poezii autorka spojovala motivy intimní občanské lyriky a postupně v její tvorbě občanská lyrika zesilovala. Síla i něha – tak bývá charakterizována její poezie. Podobně jako O. Olžyč se zřekla klidného života a štěstí a zvolila boj. Za života jí nevyšla jediná sbírka, poezie i publicistika byly roztroušeny v časopisech. Posmrtně byly vydány výbory Duše na stráži (1946), Prapory ducha (1947) a Ohnivé hranice (1977) – všechny v zahraničí. Nejrozsáhlejší výbor k jejím nedožitým sedmdesátinám O. Teliha Zbirnyk (Detroit–New York–Paris) byl později reeditován v Kyjevě (1991) ve Vydavatelství O. Telihy. Teprve samostatná Ukrajina ocenila její význam pro ukrajinskou poezii i její hrdinství – za totality byla totiž jako ostatní exiloví autoři zamlčována.
(Přednáška byla pronesena 11. února 2016 podle autorčiny publikace Děti stepní Helady (Praha 2001) na podvečeru Pražské skupiny Společnosti pro vědu a umění).

ALENA MORÁVKOVÁ,
předsedkyně Společnosti pro vědy a umění