English
Prof. František Šmahel, zakladatel Centra medievistických studií, společného pracoviště Filosofického ústavu AV ČR a UK, patří k několika málo čelným českým historikům, jejichž odborný přínos a autorita jsou po právu uznávány bezvýhradně nejen doma, ale i v zahraničí. V současnosti je jedním z nejvýznamnějších odborníků na českou i obecnou historii pozdního středověku s velkým důrazem na problematiku humanismu, renesance a reformace ve střední Evropě a je považován za nestora evropských univerzitních dějin. U příležitosti významného životního jubilea obdržel prof. Šmahel Pamětní medaili Jana Patočky – ocenění pojmenované po významném českém filozofovi dotýkajícím se v mnohém i problematiky husitství a starších českých dějin.
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
V letech 2006–2009 byl František Šmahel členem redakční rady Akademického bulletinu.
Právo, aby mohl studovat Filozofickou fakultu UK, si musel prof. Šmahel po maturitě jakožto osoba „nevhodného třídního původu“ vydobýt dvouletým působením jako horník na dole Jana Švermy v Ostravě. Po absolvování FF UK působil jako ředitel Městského muzea v Litvínově. V roce 1963 získal titul PhDr. a o dva roky později vědeckou hodnost kandidáta historických věd (CSc.). Ve stejné době přešel do Historického ústavu ČSAV, kde se věnoval vývoji českého humanismu, postavě Jiřího z Poděbrad a husitské tematice. Nejen odbornou obec, ale i laickou veřejnost zaujal již tehdy knižními monografiemi, a to zejména o Jeronýmovi Pražském (1966), o pražském univerzitním studenstvu (1967) a o ideji národa v husitských Čechách (1972). Jeho přesahy z odborné scény k politické liberalizaci a občanské aktivaci z období Pražského jara mu komunistický normalizační režim nezapomenul, a po mnoha dílčích postizích byl tudíž v roce 1974 přinucen k odchodu z ČSAV. V životně i jinak složité situaci pracoval v letech 1974–1979 jako řidič pražské tramvaje. V roce 1980 se stal pracovníkem Muzea historického revolučního hnutí v Táboře a svým odborným vkladem povýšil regionální pracoviště na jednu z nejvýznamnějších institucí věnujících se starším českým dějinám (viz zejména tamní sympozia a sborník Husitský Tábor).
Ústředním tématem jeho díla se stala husitská revoluce, oslavovaná i zatracovaná epocha českých dějin, jejíž interpretace vždy představovala kolbiště pro četné národně, konfesionálně i třídně vyhraněné ideologické souboje. Prof. Šmahel v mnoha ohledech přispěl a přispívá k nezkreslenému vnímání této historické epochy založenému na nezaujaté práci s prameny a očišťování od ideologických a mýtotvorných balastů; v tomto ohledu připomeňme alespoň jeho poslední knihu o M. Janu Husovi z roku 2013, která přináší střízlivě civilistní pojetí národní ikony, což oceníme naplno zřejmě až napřesrok, kdy se opět ocitneme uprostřed bombastického připomínání Husovy osobnosti u příležitosti 600. výročí jeho upálení. Šmahelova přitažlivost jako historika však spočívá ve skutečnosti, že společně s dekonstrukcí provádí zároveň i vlastní rekonstrukci pozdně středověkých historických dějů, a to podle důkladně promyšleného a překvapivě velkorysého plánu, který je navíc důsledně založen na důvěrné znalosti celoevropského vývoje v tomto období. Jeho interpretace tak vřazuje husitskou revoluci do širokého pásma dalších dobových heretických a (před)reformačních hnutí, jejichž význam hodnotí v zásadě na základě transnacionálních, pro celou evropskou civilizaci společných vývojových trendů. Tak je pojata jeho velká syntetická práce Husitská revoluce (vydaná poprvé jako čtyřdílná v roce 1993), v níž se zároveň vyrovnal s dosavadními interpretacemi i marxistickou fetišizací samotného pojmu „revoluce“. Nikoli náhodou již v roce 2004 postavil Josef Válka tuto knihu do vývojové řady s husitologickými pracemi Františka Palackého a Josefa Pekaře, aby ji tak mohl lépe analyzovat jakožto vrcholné dílo českého dějepisectví „doby extrémů“.
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
František Šmahel se zabývá dějinami pozdního středověku, zvláště počátky české reformace, dějinami humanismu, dějinami Univerzity Karlovy a pozdně středověkou filosofií.
Součástí Šmahelova vidění fenoménu husitství je i jeho výklad proměn pozdně středověkých doktrín na pražské univerzitě na pozadí celoevropských dobových trendů, v němž asi nejvýznamněji předvedl svou suverenitu při heuristice a interpretační analýze dobových, latinsky psaných filosofických textů (viz zejména jeho soupis pramenů k pražskému sporu o univerzálie 1348–1500, který směl v roce 1980 vyjít jen v Polsku, jeho inovované materiálové studie k Jeronýmu Pražskému z roku 2010 aj.). Jestliže jsou jádrem Šmahelova díla práce k politickým a intelektuálním dějinám, je třeba hned říci, že tím se ovšem okruh jeho odborného přínosu ani zdaleka nevyčerpává. Jeho metodologická východiska ve francouzském novém dějepisectví jej přímo předurčovala k tíhnutí k „totální historii“. Byl jedním z těch, kteří zprostředkovali českému prostředí nové metodologické podněty i pro oblast sociálních a ekonomických dějin; jako jeden z prvních se pokusil o moderně pojatou prosopografickou analýzu, jeho výraznou stopu sledujeme například i v současném bádání o dějinách mediální kultury a komunikace, o současné religionistice ani nemluvě. Byl rovněž jedním z těch, kteří po desetiletí cílevědomě a systematicky přispívali k metodologickému dialogu mezi historiografií meritorně založenou na písemných pramenech a archeologií vycházející z interpretace hmotných památek; právě tak s využitím ikonografických a ikonologických postupů přispíval i k dialogu s dějinami výtvarného umění a byl rovněž jedním z těch, kteří svým důrazem na studium dobové mentality připravovali půdu pro pozdější expanzi historické antropologie. Metodologická otevřenost z něj při vší jeho odborné akribii zároveň činí i myšlenkově stále mladého autora s mnohem větším pochopením pro dosud nezaběhnuté metody, postupy, experimenty a technologie, než má většina jeho žáků a následovníků.
Vedle obdivuhodného myšlenkového bohatství ve Šmahelově díle je třeba připomenout i jeho nezanedbatelný rozsah. Je autorem nebo hlavním spoluautorem okolo 35 knižních titulů, podrobný výčet jeho publikačních aktivit vydaný v roce 2009 zahrnuje více než 60 tištěných stran. Ani s vyšším věkem se publikační výkon nijak nesnižuje – připomeňme, že od roku 2009, tedy za posledních pět let, vydal jako autor, spoluautor či editor na deset knih a 27 článků v odborných periodikách či knižních kapitol. Od šedesátých let 20. století vstupoval rovněž na mezinárodní scénu, a to nejen jako pořadatel významných mezinárodních konferencí a kolokvií; jeho důvěrná známost s čelnými koryfeji francouzské, německé, britské a americké historiografie pramenila obvykle ze vzájemného obdivu. Jeho úvahová kniha o husitské revoluci jakožto údajné historické anomálii vyšla v roce 1985 na univerzitě v Paříži, v roce 2002 vyšel v Hannoveru německý překlad jeho knihy o husitské revoluci a v roce 2007 v leidenském nakladatelství Brill výbor jeho studií k dějinám pražské univerzity ve středověku. Byl to právě prof. Šmahel, koho již od osmdesátých let 20. století zahraniční historikové pověřovali, aby do významných mezinárodně koncipovaných komparativních děl (např. Europa im Hoch- und Spätmittelalter, ed. F. Seibt 1987) napsal syntetizující pasáže o českém vývoji.
Jakkoli byl již dlouho před rokem 1989 v zahraničí uznávaným odborníkem (přednášel mj. v Německu a ve Francii, kam si jej v roce 1983 vyžádala Collège de France), doma se zásadního uznání dočkal až po listopadu 1989. V roce 1990 obhájil hodnost doktora historických věd (DrSc.), o rok později se na FF UK habilitoval a v roce 1995 zde dosáhl profesury pro oblast českých dějin. Zároveň se dočkal mnoha pozvání od zahraničních univerzit a vědeckých institucí (mj. Berlín, Kostnice, Eichstätt, Mnichov, Londýn, Central European University Budapest), působil v mnoha odborných orgánech, radách a komisích (mj. Vědecká rada UK, Akreditační komise ČR, správní rada Hlávkovy nadace) a dostalo se mu významných poct (mj. 1990 Max Planck Research Award, 1992 čestné občanství města Tábor, 1994 bronzová medaile Univerzity Karlovy, 1995 výroční cena Akademie věd ČR za knihu Husitská revoluce I–IV, 1996 čestný člen American Historical Association, 1997 člen korespondent Royal Historical Society, 1997 člen korespondent British Academy, 1998 medaile Františka Palackého AV ČR, 2002 státní vyznamenání Za zásluhy I. stupně, 2003 člen Monumenta Germaniae Historica, 2004 Stříbrná medaile Univerzity Karlovy, 2005 Praemium Bohemiae v oboru historie, 2006 člen European Academy of Sciences and Arts, 2007 člen korespondent Medieval Academy of America, 2009 Čestná medaile De scientia et humanitate optime meritis Akademie věd ČR, 2013 Cena Akademie věd České republiky za vědecký výsledek). Řada univerzit mu udělila čestný doktorát. V roce 1995 se stal členem Učené společnosti ČR, přičemž v letech 1998–2004 působil jako její místopředseda a předseda. V roce 2013 mu byla udělena Národní cena vlády ČR Česká hlava.
Foto: Archiv Akademický bulletin
Po r. 1989 se František Šmahel zapojil do vnitroakademického života; na snímku ze zasedání Akademického sněmu (r. 2009) s čestným předsedou AV ČR Rudolfem Zahradníkem a někdejší předsedkyní Helenou Illnerovou.
Po pádu komunistického režimu se prof. Šmahel s velkou vervou zapojil i do vnitroakademického života. Na přelomu let 1989 a 1990 byl jediným všeobecně akceptovatelným pretendentem na funkci ředitele obnovovaného Historického ústavu ČSAV/AV ČR a v této roli přispěl k posílení vědeckých východisek instituce a k obnovenému vydávání tradičního Českého časopisu historického. Jako první místopředseda Grantové agentury ČSAV/AV ČR pro společenskovědní a humanitní obory přispěl nejen k budování této instituce, ale zároveň i k prověřování nosných etických principů při uplatňování grantového systému vůbec. Je zakladatelem a dlouholetým vedoucím Centra medievistických studií, společného pracoviště Filosofického ústavu AV ČR a UK v Praze. Od roku 1993 je členem Vědecké rady AV ČR; v letech 1993–1994 působil jako její místopředseda a od roku 2001 po několik období jako její předseda. Pod jeho vedením se VR zaměřila zejména na do té doby podceňovanou problematiku promítání vědecké kvality do kariérního řádu pracovníků a vnitřního života AV ČR a na její oceňování prostřednictvím vědeckého titulu „doktor věd“ (DSc.).
Udělení Patočkovy medaile prof. Vilému Heroldovi a nyní i prof. Šmahelovi je jistě důstojným naplněním účelu tohoto vyznamenání, na rozdíl od některých jiných osob, jimž se medaile v minulosti dostalo.
ANTONÍN KOSTLÁN,
Kabinet dějin vědy Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR