Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2014  > září  > Ocenění

Čestné oborové medaile

Významné badatelské osobnosti převzaly 2. a 8. července 2014 čestné oborové medaile: dr. Vlasta Jankovská z Botanického ústavu a dr. Bohdan Slavík z Ústavu experimentální botaniky obdrželi medaili Gregora Johanna Mendela za zásluhy v biologických vědách, dr. Vladimír Šimák a dr. Jan Stöckel z Ústavu fyziky plazmatu medaili Ernsta Macha za zásluhy ve fyzikálních vědách, doc. Jaromír Ulrych z Geologického ústavu medaili Františka Pošepného za zásluhy v geologických vědách, dr. Robert Luft z Collegia Carolina medaili Františka Palackého za zásluhy v historických vědách.

17_4.jpg
Fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Zleva: Vladislav Šimák, Vlasta Jankovská, Bohdan Slavík


Dr. Vlasta Jankovská z Botanického ústavu se zabývá vývojem vegetace a rekonstrukcí prostředí od poslední doby ledové. Uplatňuje průkopnické přístupy, které uvádí do praxe mnoha zahraničních pracovišť. Jako jedna z mála využívá nejen pylovou analýzu a rostlinné makrofosílie, ale ve fosilním záznamu si všímá i zbytků řas, které přinášejí další rozměr při interpretaci výsledků. Jiným inovativním přístupem je aplikace pylové analýzy v souvislosti s archeologickým a historickým výzkumem jako například využití pylu usazeného s prachem do starých knih v klášterních knihovnách. Dr. Janovská systematicky vyhledávala a zpracovávala ložiska rostlinných zbytků z nejstarších období holocénu a posledního glaciálu, pro něž ještě donedávna chyběly informace. Podstatně tak přispěla k pochopení rozdílného vývoje hercynského masivu a Západních Karpat. Byla jedním z prvních paleoekologů, kteří zde předpověděli existenci glaciálních refugií. Pochopila, že pro správnou interpretaci výsledků musí studovat současnou vegetaci v podobných podmínkách jako v minulosti. Při hledání takových situací opakovaně navštívila oblasti arktického Ruska. Předpověděla i možnost nejbližší analogie jihosibiřských ekosystémů s prostředím posledního glaciálu střední Evropy. Po roce 1989 se zapojila do výuky na většině významných přírodovědeckých fakult v ČR a podstatně přispěla k oblibě paleoekologie u mladší generace a jejímu rozkvětu v současnosti. Neutuchající vášní k oboru a silnou potřebou výměny poznatků a názorů na mezinárodní úrovni napomohla po roce 1989 k znovuzapojení české kvartérní paleo­ekologie do mezinárodní vědy.

Dr. Bohdan Slavík dlouhodobě působil v Ústavu experimentální botaniky a je pokládán za zakladatele české školy studia fotosyntézy a vodního provozu rostlin. Zavedl originální metody studia vodního režimu a příjmu CO2 rostlinou, přičemž úspěšně kombinoval hluboké znalosti rostlinné fyziologie, fyzikální chemie a matematiky. Metodické přístupy studia shrnul v monografii Metody studia vodního provozu rostlin (Academia, Praha, 1965), která se dočkala i anglického vydání v nakladatelství Springer. Dr. Slavík publikoval více než 75 původních vědeckých prací, je autorem či spoluautorem 11 monografií. Charakteristický je renesanční šíří aktivit a hlubokými encyklopedickými znalostmi jako málokterý vědec. Kromě pedagogické činnosti (jeho skvělé přednášky o vodním provozu mj. nasměrovaly mnohé studenty na Katedru rostlinné fyziologie UK) se věnoval rovněž organizaci vědeckých setkání: například v roce 1965 zorganizoval první mezinárodní sympozium Water Stress in Plants, které prolomilo hranice mezi československou a zahraniční vědou.
Významnou část profesionál­ního působení dr. Slavíka tvoří vydavatelská činnost. Je spolu­zakladatelem a prvním výkonným editorem vědeckého časopisu Biologia Plantarum (časopis s aktuálním impaktním faktorem 1,62 vychází již 55 let); během několika desítek let utvářel jeho podobu. V průběhu své kariéry byl dále členem edičních rad mnoha zahraničních časopisů. Dr. Slavík se výrazně podílel na organizaci základního výzkumu v Československu.

Prof. Vladislav Šimák je výraznou osobností české fyziky elementárních částic. V roce 1960 nastoupil do Fyzikálního ústavu ČSAV, kde se věnoval studiu kosmického záření a společně s dr. Jaroslavem Pernegrem publikoval mnohé významné články. V roce 1963 odjel na stipendijní pobyt Mezinárodní agentury pro atomovou energii do CERN u Ženevy, kde zkoumal interakce antiprotonů s protony s použitím techniky bublinkových komor. V roce 1965 se vrátil s představou, jak dále orientovat výzkum ve fyzice částic. V druhé polovině 60. let vedl skupinu, jež se zapojila do experimentu s vodíkovou bublinkovou komorou ozařovanou v CERN svazkem antiprotonů. Po roce 1968 byly z politických důvodů kontakty s CERN omezovány a nakonec i přerušeny. Zkušenosti odtud však předznamenaly, že se skupina prof. Šimáka zapojila do experimentu na urychlovači v Serpuchově, v němž se zkoumaly srážky antiprotonů s protony při vyšších energiích dříve než v CERN. V oblasti fyziky antiprotonů se prof. Šimák stal ­celosvětově uznávanou vědeckou osobností.
Počátkem 80. let, kdy politické tlaky namířené proti CERN částečně ochably, mohl přijmout pozvání k práci v týmu experimentu UA2 – experimentu nové generace na vstřícných svazcích proton-antiproton. Na začátku 90. let se začaly formovat mezinárodní spolupráce připravující experimenty na urychlovači LHC, jenž byl v té době plánován jako další experimentální zařízení v CERN. Prof. Šimák se podílel na organizaci účasti skupiny pražských pracovišť v experimentu ATLAS a byl také prvním mluvčím této skupiny. Důležitou úlohu sehrál při rozhodnutí české obce fyziků elementárních částic orientovat se po listopadu 1989 na CERN a snažit se co nejdříve do této organizace vstoupit. Zasloužil se, že se Československo stalo členem CERN již v roce 1992.
V 70. a 80. letech organizoval mezinárodní konference na našem území, které pomáhaly udržovat kontakty se zahraničím a byly, především pro mladou generaci, nenahraditelným zdrojem informací o nových směrech výzkumu. Několik let byl zástupcem ČR v Evropském výboru pro budoucí urychlovače (ECFA) a členem Výboru pro spolupráci České republiky s CERN. Prof. Šimák je autorem nebo spoluautorem více než 700 prací.

17_4.jpg
Zleva: Jan Stöckel, Robert Luft a Jaromýr Ulrych
 

Dr. Jan Stöckel patří mezi kmenové pracovníky Ústavu fyziky plazmatu od roku 1974. Stál na počátku experimentálního výzkumu vysokoteplotního plazmatu na tokamacích v Praze (první tokamak byl v ÚFP instalován v roce 1977) a dodnes je v této oblasti aktivním a plodným badatelem. Věnuje se zejména výzkumu fluktuací na okraje plazmatu tokamaků a nově i ohřevu plazmatu pomocí neutrálních svazků. Úspěšně se účastnil (často jako hlavní řešitel) práce na více než dvaceti grantech a vyškolil mnohé doktorandy, z nichž někteří se stali jeho kolegy. Dodnes publikuje a jeho citační index je v daném oboru nadprůměrný. Přestože ve svém profesionálním životě vždy stavěl systematickou experimentální práci na první místo, podílel se i na organizačním zajištění co nejlepších podmínek pro celý obor. Vyzdvihněme, že z pozice zástupce ředitele ÚFP prosadil v roce 1999 vstup České republiky do koordinovaného výzkumu termo­jaderné fúze v rámci EURATOM. Klíčová událost z hlediska dalšího vývoje oboru v ČR mj. přinesla zlepšení podmínek pro mladé vědce, a to zejména z hlediska jejich mobility. Do evropského systému výzkumu fúze jsme se tak zařadili ještě před vstupem do EU, a tedy dostatečně dlouho před rozhodnutím o stavbě mezinárodního experimentu ITER v Evropě. Dr. Stöckel je osobností evropského fúzního výzkumu nejen vzhledem k vědeckým výsledkům, ale také kvůli přátelské povaze, s níž se mu podařilo již ve skromných podmínkách 80. a 90. let 20. století vybudovat neformální kontakty v zahraničí. Právě na těchto základech jsme dosáhli prohloubení role ČR v evropském fúzním výzkumu včetně převzetí moderního tokamaku COMPASS z Velké Británie v roce 2007. Tokamak COMPASS patří mezi čelné výzkumné infrastruktury naší země a není tajemstvím, že i v tomto případě stála na počátku neformální iniciativa dr. Stöckela.
 

Geolog doc. Jaromír Ulrych patří mezi specialisty na mladé vyvřelé horniny (neovulkanity). Při jejich studiu propojil znalosti z krystalové chemie minerálů a podmínek jejich vzniku, petrografie, a zejména geochemie. Uvedené přístupy kombinuje se znalostmi regionální geologie a tektoniky, v čemž je v ČR průkopníkem. Ve svém oboru si vysloužil mezinárodní uznání. Publikuje v recenzovaných médiích a je (spolu)autorem více než 400 vědeckých publikací, knih a kapitol v nich i skript. Databáze WoS eviduje 50 prací citovaných 158krát ve 129 článcích s h = 8. Databáze SCOPUS eviduje 56 prací a 295 citací (h = 9), druhotné dokumenty uvádějí dalších 122 prací citovaných 301krát. Založil školu výzkumu středoevropských neovulkanitů, podílí se na výchově vysokoškolských studentů včetně postgraduálních (v letech 1964 a 1982–1995 působil na Přírodovědecké fakultě UK, kde v roce 1987 dosáhl titulu docent, na VŠCHT přednáší jako externí docent). Byl řešitelem či spoluřešitelem grantových projektů (UK, GA AV, Ministerstvo ­kultury apod.) a zahraničních projektů (například IGCP, Maďarsko, Rakousko). Doktorem věd je od ­roku 2001. Působí v komisích pro udělování titulu DrSc. na Komenského univerzitě Bratislava (od roku 2006) a pro udělování titulu doktor věd v AV ČR (od 2005; obě v geologických vědách). Dlouhodobě působil jako první zástupce ředitele GLÚ, vědecký tajemník, člen Vědecké rady ústavu i Rady instituce; dále jako místopředseda 3. oborové rady GA AV.

Dr. Robert Luft z Collegium Carolinum patří mezi nejvýraznější zahraniční historiky, kteří se dlouhodobě a s respektovanými výsledky zabývají českými dějinami. Již tři desítky let pracuje na význačném bohemistickém pracovišti, je předsedou Histori­sche Kommission für die böhmischen Länder, patří mezi organizátory každoročních Bohemisten-Treffen aj. S českými historiky udržuje (i před rokem 1989) kontakty, a to jak badatelské, tak i organizační (konference, publikace, projekty). Mnoha českým kolegům pomáhá zprostředkovat badatelské pobyty na svém domovském pracovišti či podpořit jejich zahraniční publikační možnosti. Formou posudků kvalifikovaně hodnotí publikační výstupy a projektové návrhy českých historiků; na webových portálech zahraničních periodik recenzuje české práce, a seznamuje tak s českou historiografií zahraniční vědeckou komunitu. Vlastní výzkum orientuje na vývoj politické kultury, politického stranictví a parlamentarismu ve střední Evropě. Jeho práce odrážejí hlubokou znalost archivních pramenů i literatury a patří mezi celosvětově citované zdroje. Výzkumy v této oblasti nedávno završil rozsáh­lou, obsahově i metodicky pozoruhodnou syntézou Parlamentarische Führungsgruppen, která vyvolala mimořádný ohlas odborné veřejnosti a získala zvláštní cenu Parlamentu Rakouské republiky.

LUDĚK SVOBODA