V pravěku se pohřbívalo nejen na pohřebištích

Kromě nálezů sídlištních jam, půdorysů domů, keramiky, kostěných a kamenných nástrojů, kovových předmětů a jiných artefaktů se můžeme při archeologickém výzkumu setkat se situacemi, které zachovávají výpověď o složitém duchovním životě pravěkých společností. Představy o smrti a posmrtném životě vyvozujeme zejména ze studia pohřebišť, ale vysokou výpovědní hodnotu mají rovněž nálezy lidských koster a jejich částí nacházené přímo v rámci sídlišť.

V průběhu celého pravěku se péče o mrtvé a jejich samotné pohřbívání různými způsoby měnila a vyvíjela. Za svým způsobem nestandardní zacházení s mrtvými považujeme pohřby v rámci sídlištních areálů v zahloubených objektech, takzvaných zásobních jamách. Tyto pohřby, které se vymykají obvyklému pohřebnímu ritu, se sice vyskytují ve všech údobích pravěku, ale až na sklonku starší doby bronzové (2000–1500 let před naším letopočtem) se z těchto pohřebních „anomálií“ stává fenomén, který je však obtížné interpretovat. S pohřby v sídlištních objektech s rituálně i nerituálně pohřbenými jedinci, či dokonce skupinami osob se na sídlištích únětické kultury na území Břeclavska setkáváme velice často. V době, kdy ještě nebyla známá jejich pohřebiště, se tato forma pohřbívání považovala za výlučnou.

Břeclavsko je osídleno lidem únětické kultury velice intenzivně a dokonce je považováno za jedno z krystalizačních území, kde se tyto kultury, za přispění impulzů jihovýchodních etnik, technologických a pracovních postupů plně rozvinuly ve vyspělé zemědělské společnosti, které jako první na území Moravy využívají v hojné míře bronz.

S těmito myšlenkami přichází i nové sociální a náboženské představy a s nimi spojené rituály, jejichž kořeny nacházíme převážně v prostředí egejské oblasti. V rámci nových představ a rituálů se objevuje i pohřbívání na sídlištích. Pohřbené jedince či celé skupiny lidí nacházíme v různých nálezových situacích. Jsou doloženy objekty, které obsahují pouze části koster či lebek, ale také jámy s kompletními kostrami v různých nerituálních polohách. Výjimkou nejsou také jedinci pohřbeni rituálním způsobem, a to dokonce i s milodary, jako v případě standardních hrobů, které známe z pohřebišť. Vysvětlení tohoto jevu je složité a mezi archeology nepanuje shoda o jejich jednotné interpretaci. V případě zemřelých, kteří byli do sídlištních objektů ukládáni záměrně, se nabízejí tři základní možnosti vysvětlení: doklady obětních rituálů, nerituální pohřby či rituální pohřby v sídlištních objektech.

Pohřby na sídlištích se výrazně vymykají z našich představ o způsobu pohřbívání ve starší době bronzové. Jejich počet je dnes již natolik vysoký, že je nelze považovat za výjimky, ale za jednu z forem pohřebního ritu spojenou s určitými rituály. Nálezy lidských pozůstatků či pouze jejich částí uložených v nerituálních a ani v anatomických polohách můžeme vysvětlovat jako doklady obětních rituálů spojených s drastickými scénami kanibalismu či posmrtného mrzačení těla. Mohlo také jít o jedince, kteří se od ostatních odlišovali například svým původem. Nelze ani vyloučit, že podobným způsobem byli v té době pohřbíváni lidé, jejichž smrt nastala za nevyjasněných okolností.

Oba autoři pracují v Archeologickém ústavu Akademie věd České republiky Brno, detašovaném pracovišti Dolní Dunajovice