V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
TAMÁS BERKES
Uzavřela se životní dráha jednoho mimořádně významného maďarského vědce, bohemisty, slavisty a baltisty, jenž byl četnými vazbami spojen s moderními dějinami české literatury a literární vědy. Vystudoval obory ruština a čeština na budapešťské univerzitě a původně se připravoval na dráhu lingvisty, ale od roku 1963 až do odchodu do penze v roce 2010 byl badatelem Literárněvědného ústavu Maďarské akademie věd, od roku 1986 pak i vedoucím jeho Oddělení pro střední a východní Evropu. Do Prahy se poprvé dostal v roce 1962, kde v té době byla zrovna senzací kniha Květoslava Chvatíka Bedřich Václavek a vývoj marxistické estetiky, na základě které se začal zabývat komparativní analýzou avantgardní literatury. Část této analýzy věnovaná českému poetismu vyšla pod názvem „Komunistické l’art pour l’art“ v roce 1969 v časopisu Slavia. Jeho průkopnická monografie A kelet-európai avantgarde irodalom (Východoevropská avantgardní literatura) vyšla po několikaletých průtazích v roce 1977 (v roce 1992 pak vyšla v Budapešti i anglicky pod titulem East-European Avant-Garde Literature). V úvodní kapitole této práce už jako teoretik zúročil všechny poznatky, které mu v šedesátých letech nabízel český a polský strukturalismus, a rozvinul vlastní koncepci, která dílocentrickou a axiologicky orientovanou analytickou činnost transponuje do sféry literární historie. Síla jeho teoretických úvah tkví v jeho originální definici literárního směru: vychází z individuálního díla, rozlišuje trojici hodnocení — interpretace — popis a zakládá svoje pojmové vymezení literárního směru na sémantickém a poetickém podkladu.
VÁCLAV MAIDL
Ve dnech 15. a 16. listopadu 2018 se v pořádajícím Ústavu pro českou literaturu AV ČR konala vědecká konference s otevřenou otázkou „Jak psát transkulturní literární dějiny?“ s mezinárodní účastí, která jako by již sama naznačovala nutnost přehodnocení monolingválního přístupu k dějinám literatury: vedle tuzemských vědců, především z germanobohemistického týmu ÚČL (Matouš Turek, Václav Petrbok, Ladislav Futtera, Jan Budňák a Václav Smyčka) na konferenci vystoupili němečtí germanisté působící v České republice (Manfred Weinberg, Jörg Krappmann) i čeští odborníci působící naopak v Německu (Marek Nekula, Jan Hon), výjimkou nebyl ani přednášející ze Slovenska (Jozef Tancer). Z příspěvků všech aktérů bylo zřejmé, že dějiny literatury psané zhruba dvě století z jazykově národního hlediska je již neuspokojují, stejně jako dosavadní metody (zkoumání vlivů, přejímání a adaptací, imanence, strukturalistický přístup). Zároveň si však někteří badatelé uvědomovali, jak těžké a zda vůbec „bude možné národně založenými [a tradovanými — VM] strategiemi výzkumu otřást prostřednictvím transnacionálních projektů“ (Lucie Storchová), případně že „výkladový rámec paralelních monokultur odolává i faktickému vývoji filologického poznání“ (z abstraktu Matouše Turka). Jednání konference lze tedy označit za hledání cest, z čehož vyplývala i jistá heterogenita příspěvků, byť z programu dvoudenní konference byla patrná snaha o aspoň rámcové uspořádání: s výjimkou příspěvku Andrease Kelletata (viz níže) byl první den věnován prostoru českých zemích a v něm vyčleněn blok literatuře starší čili „přednacionálního období“, zatímco druhý den k tomuto prostoru přibyly i Bukovina, Ukrajina a Slovensko.
Číst dál: Mezinárodní vědecká konference Jak psát transkulturní literární dějiny?
JAN MALURA — ZDENĚK SMOLKA
Dosavadní česká textologie je primárně zaměřena na umělecká díla. Disponuje dvěma příručkami, které poskytují návody, jak postupovat při přípravě vydání knihy. Starší z nich Editor a text. Úvod do praktické textologie (1971, druhé vydání připravili a opatřili doslovem roku 2006 M. Kosák a J. Flaišman) se stala, aniž tak byla zamýšlena, téměř normativním manuálem. Mladší Textologie. Teorie a ediční praxe Pavla Vašáka (1993) je recipovaná podstatně méně. Už vzhledem k době svého vzniku nemůže ani jedna z nich plně uspokojit současné potřeby.
MATOUŠ JALUŠKA
Veršovaná Staročeská kronika z počátku 14. století tvoří základní kámen mnoha verzí dějin české literatury. Právem. Jedná se o první kroniku sepsanou zde v „rodném“ jazyce a v rámci domácího středověkého písemnictví šlo o nesporný bestseler, jak o tom svědčí čtrnáct dochovaných rukopisů včetně zlomků. Lze ji tak srovnat např. s historickými „romány“ anglonormanského básníka Wace o historii Britů (Roman de Brut) a Normanů (Roman de Rou) z druhé poloviny 12. století, či s „lejchy“ (Lais) Marie de France z téže doby. Podobně jako Wace i Marie, i tento kronikář píše proto, aby poučil členy své komunity a s příslibem prospěchu, který jim z četby poplyne, je kamsi dovedl. Staročeská kronika má tak podle svého úvodu působit nejen na kognitivní mohutnosti čtenářů, ale rovněž na jejich emoce, a to pomocí co možná nejkompletnějšího vědění o jedné věci. „Jáz těch kněh dávno hledaji | a vezdy toho žádaji, | aby sě v to někdo múdrý uvázal | a vše české skutky v jedno svázal“, prohlašuje její neznámý autor, jemuž se ze zvyku dál říká Dalimil, a následně tento úkol bere na sebe. Způsob zachycení těchto „skutků“ jako projevů jednoho lidského společenství mezi jinými podobnými národy bývá tradičně vnímán jako nejpevnější bod, o který lze opřít interpretaci.
MARTIN C. PUTNA
„A kdo to tedy je, ten váš Brabec, když říkáte, že je tak mimořádný?“
Každý současný student, který už nezažil Jiřího Brabce při veřejném přednášení, má právo se tak ptát. Má právo znát to, čemu se konvenčně říká „život a dílo“. Jenomže jeho „život a dílo“ jsou mimořádné i v tom smyslu, že jsou mimořádně špatně popsatelné; že jsou „mimo řád“ současných akademických konvencí (a idiotských scientometrií, těchto ideologií naruby); přitom však spočívají právě v celoživotním úsilí o hledání řádu. Řádu ovšemže hlubšího, než jsou konvenční „pořádky“.
Číst dál: Brabec mimo řád a Brabec pro řád, Brabec vyprávějící a Brabec vyprávěný: Brabec 90