Česká literatura v síti
V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
Proč dnes číst Krolopa?
MIREK NĚMEC
Výbor z textů českoněmeckého literárního historika Kurta Krolopa (1930–2016), jenž nedávno vyšel v českém překladu v nakladatelství Triáda, si zaslouží ocenění z mnoha důvodů. Na kvalitě svazku se největší měrou podílel pečlivý editor, renomovaný překladatel i germanista, kolega a přítel Kurta Krolopa, Jiří Stromšík. Ten ještě spolu s autorem texty vybral, poté si spolu s dalšími třinácti kolegyněmi a kolegy mistrně poradil s Krolopovou komplikovanou syntaxí (verschachtelte Sätze) a nakonec pomohl dohledat české citáty. I přes několik malých chybiček, které lze nalézt pouze u několika německých názvů publikací pod čarou a má je na svědomí spíše tiskařský šotek (J. Urzidil se nenarodil v roce 1869, ale 1896 [s. 62]; Schönherr [s. 170], chybí v rejstříku osob) se jedná o edičně mimořádně kvalitně připravenou publikaci.
Endre Bojtár (1940–2018)
TAMÁS BERKES
Uzavřela se životní dráha jednoho mimořádně významného maďarského vědce, bohemisty, slavisty a baltisty, jenž byl četnými vazbami spojen s moderními dějinami české literatury a literární vědy. Vystudoval obory ruština a čeština na budapešťské univerzitě a původně se připravoval na dráhu lingvisty, ale od roku 1963 až do odchodu do penze v roce 2010 byl badatelem Literárněvědného ústavu Maďarské akademie věd, od roku 1986 pak i vedoucím jeho Oddělení pro střední a východní Evropu. Do Prahy se poprvé dostal v roce 1962, kde v té době byla zrovna senzací kniha Květoslava Chvatíka Bedřich Václavek a vývoj marxistické estetiky, na základě které se začal zabývat komparativní analýzou avantgardní literatury. Část této analýzy věnovaná českému poetismu vyšla pod názvem „Komunistické l’art pour l’art“ v roce 1969 v časopisu Slavia. Jeho průkopnická monografie A kelet-európai avantgarde irodalom (Východoevropská avantgardní literatura) vyšla po několikaletých průtazích v roce 1977 (v roce 1992 pak vyšla v Budapešti i anglicky pod titulem East-European Avant-Garde Literature). V úvodní kapitole této práce už jako teoretik zúročil všechny poznatky, které mu v šedesátých letech nabízel český a polský strukturalismus, a rozvinul vlastní koncepci, která dílocentrickou a axiologicky orientovanou analytickou činnost transponuje do sféry literární historie. Síla jeho teoretických úvah tkví v jeho originální definici literárního směru: vychází z individuálního díla, rozlišuje trojici hodnocení — interpretace — popis a zakládá svoje pojmové vymezení literárního směru na sémantickém a poetickém podkladu.
Zrození národa z řeči a krize
MATOUŠ JALUŠKA
Veršovaná Staročeská kronika z počátku 14. století tvoří základní kámen mnoha verzí dějin české literatury. Právem. Jedná se o první kroniku sepsanou zde v „rodném“ jazyce a v rámci domácího středověkého písemnictví šlo o nesporný bestseler, jak o tom svědčí čtrnáct dochovaných rukopisů včetně zlomků. Lze ji tak srovnat např. s historickými „romány“ anglonormanského básníka Wace o historii Britů (Roman de Brut) a Normanů (Roman de Rou) z druhé poloviny 12. století, či s „lejchy“ (Lais) Marie de France z téže doby. Podobně jako Wace i Marie, i tento kronikář píše proto, aby poučil členy své komunity a s příslibem prospěchu, který jim z četby poplyne, je kamsi dovedl. Staročeská kronika má tak podle svého úvodu působit nejen na kognitivní mohutnosti čtenářů, ale rovněž na jejich emoce, a to pomocí co možná nejkompletnějšího vědění o jedné věci. „Jáz těch kněh dávno hledaji | a vezdy toho žádaji, | aby sě v to někdo múdrý uvázal | a vše české skutky v jedno svázal“, prohlašuje její neznámý autor, jemuž se ze zvyku dál říká Dalimil, a následně tento úkol bere na sebe. Způsob zachycení těchto „skutků“ jako projevů jednoho lidského společenství mezi jinými podobnými národy bývá tradičně vnímán jako nejpevnější bod, o který lze opřít interpretaci.
Mezinárodní vědecká konference Jak psát transkulturní literární dějiny?
VÁCLAV MAIDL
Ve dnech 15. a 16. listopadu 2018 se v pořádajícím Ústavu pro českou literaturu AV ČR konala vědecká konference s otevřenou otázkou „Jak psát transkulturní literární dějiny?“ s mezinárodní účastí, která jako by již sama naznačovala nutnost přehodnocení monolingválního přístupu k dějinám literatury: vedle tuzemských vědců, především z germanobohemistického týmu ÚČL (Matouš Turek, Václav Petrbok, Ladislav Futtera, Jan Budňák a Václav Smyčka) na konferenci vystoupili němečtí germanisté působící v České republice (Manfred Weinberg, Jörg Krappmann) i čeští odborníci působící naopak v Německu (Marek Nekula, Jan Hon), výjimkou nebyl ani přednášející ze Slovenska (Jozef Tancer). Z příspěvků všech aktérů bylo zřejmé, že dějiny literatury psané zhruba dvě století z jazykově národního hlediska je již neuspokojují, stejně jako dosavadní metody (zkoumání vlivů, přejímání a adaptací, imanence, strukturalistický přístup). Zároveň si však někteří badatelé uvědomovali, jak těžké a zda vůbec „bude možné národně založenými [a tradovanými — VM] strategiemi výzkumu otřást prostřednictvím transnacionálních projektů“ (Lucie Storchová), případně že „výkladový rámec paralelních monokultur odolává i faktickému vývoji filologického poznání“ (z abstraktu Matouše Turka). Jednání konference lze tedy označit za hledání cest, z čehož vyplývala i jistá heterogenita příspěvků, byť z programu dvoudenní konference byla patrná snaha o aspoň rámcové uspořádání: s výjimkou příspěvku Andrease Kelletata (viz níže) byl první den věnován prostoru českých zemích a v něm vyčleněn blok literatuře starší čili „přednacionálního období“, zatímco druhý den k tomuto prostoru přibyly i Bukovina, Ukrajina a Slovensko.
Read more: Mezinárodní vědecká konference Jak psát transkulturní literární dějiny?
Kolik možností má editor
JAN MALURA — ZDENĚK SMOLKA
Dosavadní česká textologie je primárně zaměřena na umělecká díla. Disponuje dvěma příručkami, které poskytují návody, jak postupovat při přípravě vydání knihy. Starší z nich Editor a text. Úvod do praktické textologie (1971, druhé vydání připravili a opatřili doslovem roku 2006 M. Kosák a J. Flaišman) se stala, aniž tak byla zamýšlena, téměř normativním manuálem. Mladší Textologie. Teorie a ediční praxe Pavla Vašáka (1993) je recipovaná podstatně méně. Už vzhledem k době svého vzniku nemůže ani jedna z nich plně uspokojit současné potřeby.