Úvahy a diskuse o tom, jak psát dějiny „po konci dějin“, jak psát literární dějiny a pěstovat literární historiografii, získaly v našem prostředí na významu po roce 1989. Tyto diskuse zproblematizovaly nejen „psaní dějin literatury, ale i samotný obor literární historie. Nad úvahou, zda vůbec psát literární dějiny, však převážila snaha nalézt způsob, jak je psát, jak pěstovat literární historiografii poté, co byly v průběhu minulého století vysloveny radikální pochybnosti o možnostech objektivního poznání, o jednotě historického vývoje, i o jednotě autora a díla. Odpověď se snaží nalézt historici, literární vědci a slavisté ve sbírce příspěvků, které zazněly na stejnojmenném kolokviu pořádaném počátkem roku 2006 Ústavem pro českou literaturu AV ČR v Praze. Jeho záměrem bylo poskytnout prostor pro kritické analýzy dosavadního vývoje (nejen) literární historiografie a především pro širší diskusi o možných přístupech a podobách psaní (literárních) dějin.
Previous
Next
Proč dnes číst Krolopa?
MIREK NĚMEC
Výbor z textů českoněmeckého literárního historika Kurta Krolopa (1930–2016), jenž nedávno vyšel v českém...
Endre Bojtár (1940–2018)
TAMÁS BERKES
Uzavřela se životní dráha jednoho mimořádně významného maďarského vědce, bohemisty, slavisty a baltisty, jenž...
Mezinárodní vědecká konference Jak psát transkulturní literární dějiny?
VÁCLAV MAIDL
Ve dnech 15. a 16. listopadu 2018 se v pořádajícím Ústavu pro českou literaturu AV ČR konala vědecká...