VÁCLAV MAIDL

Ve dnech 15. a 16. listopadu 2018 se v pořádajícím Ústavu pro českou literaturu AV ČR konala vědecká konference s otevřenou otázkou „Jak psát transkulturní literární dějiny?“ s mezinárodní účastí, která jako by již sama naznačovala nutnost přehodnocení monolingválního přístupu k dějinám literatury: vedle tuzemských vědců, především z germanobohemistického týmu ÚČL (Matouš Turek, Václav Petrbok, Ladislav Futtera, Jan Budňák a Václav Smyčka) na konferenci vystoupili němečtí germanisté působící v České republice (Manfred Weinberg, Jörg Krappmann) i čeští odborníci působící naopak v Německu (Marek Nekula, Jan Hon), výjimkou nebyl ani přednášející ze Slovenska (Jozef Tancer). Z příspěvků všech aktérů bylo zřejmé, že dějiny literatury psané zhruba dvě století z jazykově národního hlediska je již neuspokojují, stejně jako dosavadní metody (zkoumání vlivů, přejímání a adaptací, imanence, strukturalistický přístup). Zároveň si však někteří badatelé uvědomovali, jak těžké a zda vůbec „bude možné národně založenými [a tradovanými — VM] strategiemi výzkumu otřást prostřednictvím transnacionálních projektů“ (Lucie Storchová), případně že „výkladový rámec paralelních monokultur odolává i faktickému vývoji filologického poznání“ (z abstraktu Matouše Turka). Jednání konference lze tedy označit za hledání cest, z čehož vyplývala i jistá heterogenita příspěvků, byť z programu dvoudenní konference byla patrná snaha o aspoň rámcové uspořádání: s výjimkou příspěvku Andrease Kelletata (viz níže) byl první den věnován prostoru českých zemích a v něm vyčleněn blok literatuře starší čili „přednacionálního období“, zatímco druhý den k tomuto prostoru přibyly i Bukovina, Ukrajina a Slovensko.
Čeho konkrétně se týkaly jednotlivé příspěvky? Matouš Turek (ÚČL) nazval svůj příspěvek „Paralelní monokultury? Literární dějepisectví o středověké epice na českém území v dlouhém 19. století“ a konstatoval na základě analýzy prací Vincence Vávry-Haštalského, Jaroslava Vlčka, Václava Flajšhanse, Rudolfa Wolkana a Wendelina Toischera jako jejich výchozí materiál epické žánry v národních jazycích a jako společný jmenovatel hledání a vytváření monolingvální literární tradice, která ve shodě s romantickým požadavkem na originalitu a svébytnost negativně vnímá ovlivňování druhou jazykovou kulturou země. Současně ale připomněl také syntetizující práce Arnošta Krause a Václava E. Mourka, které překračovaly nacionálně omezený výklad a chápaly kontakt s německy psanou literaturou jako součást kulturního transferu „od západu k východu“.
Jan Hon (LMU Mnichov) se soustředil na rozdíl mezi „převyprávěním“ a „překladem“ v pozdním středověku. Teoreticky při tom vycházel z práce F. J. Worstbrocka Wiedererzählen und Übersetzen (1999), kde si všímá zejména důsledků naratologických a poetologických, z nichž ten nejpodstatnější spočívá v tom, že k převyprávění není zapotřebí konkrétní textová předloha, nýbrž pouze její látka. Z tohoto hlediska pak dospívá k zjištění, že epická díla vzniklá v Čechách v pozdním středověku jsou primárně překlady německých předloh. Jistou výjimku tu tvoří Vévoda Arnošt, jenž je sice také přeložen z němčiny, předstírá však použití předlohy latinské, jinak však zachovává rozsah i pojetí předlohy německé. Vznik českých překladů nepojímal Hon jako „dohánění německé literatury“, nýbrž jako doklad toho, jak se německé texty četly a chápaly jedno až dvě století po svém vzniku v jazykově českém prostředí. Příspěvek Lucie Storchové (FLÚ AV) „Humanismus a literární historie po r. 1880“ uzavírající blok věnovaný výzkumu období starší literatury si kladl otázku, co mohlo vést badatele 19. století k opomíjení interakcí mezi různými literárními komunitami, ačkoli je pro ně dochováno velké množství materiálu. Kromě nacionálně motivovaného přístupu spatřovala důvody v odlišném vývoji kánonů jednotlivých oborů (vedle germanistiky a bohemistiky také klasické filologie), obzvláštní úlohu přisuzovala diskuzi o civilizačním významu renesančního humanismu pro středoevropský prostor. Obdobně jako M. Turek přitom konstatovala u badatelů obou zemských národů zaměření na národně oddělené zkoumání literárních památek a společenství, stejně jako jejich oddělenou deskripci. Tento nedostatek by měl být odstraněn v dokončovaném interdisciplinárním projektu Podoby humanismu v literatuře českých zemí (1469–1622), jehož anglojazyčný výstup vbrzku vyjde v nakladatelství De Gruyter.
O rozdílné recepci Franze Kafky německou (rakouský badatel Josef Nadler — u vědomí toho, že jeho Literaturgeschichte der deutschen Stämme und Landschaften měly ve 20.–40. letech 20. století celoněmeckou a posléze „celoříšskou“ platnost) a českou literární vědou (Arne Novák, Pavel Eisner, Eduard Goldstücker) pojednal Marek Nekula v příspěvku „Franz Kafka v národní literární historiografii“. Zatímco Nadler podle Nekuly Kafku ignoruje zcela, Novák ho aspoň registruje v souvislosti s Richardem Weinerem. Prvním, kdo vyzdvihuje Kafku coby výjimečného autora, je ze jmenovaných Pavel Eisner, poprvé formulující v r. 1933 metaforou trojího ghetta myšlenku limit pražských německy píšících autorů židovského původu. V myšlence tvorby ovlivňované prostředím a prostorem na něho navazují v 60. letech E. Goldstücker a Paul Reimann, zdůrazňující v marxistickém duchu doby Kafkovo „proletářské uzemnění“. M. Nekula zjišťuje, jak toto interpretační zúžení na druhé straně zavedením kategorie prostoru narušuje národně orientovaný narativ literárního dějepisectví a upozorňuje na nové aspekty, které v sobě tento prostor obsahuje (vícejazyčnost autorů i jejich literárních uskupení, cirkulace textů apod.) a které tak mohou pomoci překonat paradigma národně pojaté literární historiografie.
Na fenomén vícejazyčnosti četných autorů v prostoru českých zemí se zaměřil Václav Petrbok (ÚČL), jenž si jako příklad zvolil tvorbu K. H. Máchy. Máchova německojazyčná tvorba a její hodnocení Otokarem Fischerem, Pavlem Eisnerem a Miroslavem Červenkou se mu staly odrazovým můstkem pro obecnější úvahy o „překládání sebe sama“ (Selbstübersetzung), které lze uplatnit i na další autory, ať již jejich „prvním“ jazykem byla čeština (např. Karel Havlíček Borovský, Václav Kliment Klicpera, Jakub Deml), nebo němčina (Siegfried Kapper, Gabriela Preissová, Karolina Světlá, Pavel Eisner). Petrbok tento koncept rozvíjí dále a ptá se, jak u těchto jedinců může souviset překlad jiných děl než vlastních s utvářením vlastní autorské poetiky. Jako zdařilý příklad si vybral tvorbu Siegfrieda Kappera a uplatnění postupů lidové poezie, kterou Kapper také překládal. U jiného autora, Rudolfa Fuchse, zase vyzdvihl v jeho básních autostylizaci do role barda — figuru, se kterou se Fuchs seznámil při překládání Bezručových Slezských písní. Právě díky relativně četné vícejazyčnosti autorů v českých zemích spatřuje V. Petrbok v tomto rozvinutém konceptu několikastupňového „překládání sebe sama“ a jeho deskripci na konkrétních příkladech možnost, jak postihnout dynamický charakter kolektivní vícejazyčnosti daného prostoru.
Z jiné perspektivy se důležitého tématu překladatelů coby nositelů a dělníků transkulturality dotkl v příspěvku „Kulturní dějiny překladu jako provokace národní literární historie. Koncepční úvahy nad slovníkem překladatelů Germersheimer Übersetzerlexikon Andreas F. Kelletat (JGU Mainz/Germersheim). V jeho podání však nešlo ani tak o provokaci anoncovanou v názvu příspěvku, jako spíše o představení slovníku překladatelů do německého jazyka vznikajícího od roku 2015, jejž chápe jako dezideratum v oblasti literárních a kulturních dějin (jde vůbec o první německý slovník překladatelů, ale myslím, že takový slovník neexistuje zatím ani v České republice), které vyžaduje enormní mezinárodní i interdisciplinární spolupráci.
Jörg Krappmann (UP Olomouc) se v příspěvku „Zásady pro koncepci interkulturních dějin literatury. České země jako paradigma rakouských literárních dějin“ soustředil na konkrétní odpovědi na otázku položenou v názvu konference. Hned v úvodu upozornil jak na častou záměnu pojmu transkulturní literární dějiny s interkulturními literárními dějinami, tak na úskalí globálního pohledu, při kterém hrozí přehlédnutí konkrétního regionálního literárního pole, i pohledu detailního (Nahaufnahme), kdy naopak může dojít ke ztrátě nadhledu či kontextu. V další části svého vystoupení zkritizoval práci Literaturgeschichte Österreichs von den Anfängen im Mittelalter bis zur Gegenwart Herberta Zemana (2014) za lpění na vlastní tradici rakouské literatury, aby vyzdvihl History of the Literatury Cultures of East-Central Europe Johna Neubaurera a Marcela Cornis-Popeho a jejich koncentraci na regionální interakce a zmínil tři aktuální modely literárních dějin (Alexandra Millnerová, Christoph Fackelmann a Marek Nekula), z nichž se nejvíce věnoval modelu Millnerové obsaženému v publikaci Transdifferenz und Transkulturalität. Migration und Alterität in den Literaturen und Kulturen Österreich- Ungarns (společně s Katalin Tellerovou [2018]). Nápadné na Krappmannově příspěvku bylo, že nevěnoval žádnou pozornost literatuře a literárním jevům druhého „zemského jazyka“ v prostoru českých zemí ani úvahám o jejich začlenění do transkulturních procesů a jejich fungování v nich.
Obdobně se v rovině obecného rozvažování nad modelem interkulturních literárních dějin odvíjel společný příspěvek Manfreda Weinberga (FF UK Praha) a Dietera Heimböckela (Université de Luxembourg) „Region — Interkulturalität — Kafka. Das Projekt der Interkulturalität revisited“. Přednášející v něm v první části zopakovali tezi ze svého článku publikovaného v časopise Zeitschrift für interkulturelle Germanistik v roce 2015 o nutnosti nechápat interkulturalitu staticky, nýbrž jako proces a pokusili se osvětlit v něm použitý pojem „údivu“ (Staunen), který vzniká (alespoň tak to referent pochopil), jestliže opustíme horizont vládnoucího běžného myšlení (Denken-wie-üblich) a definujeme interkulturní literární dějiny jazykem ne zcela důvěrně známým (unvertraute Sprache). V takové deskripci by nemělo být hlavní vymezování hranic a rozdílů, nýbrž hledání společného horizontu. Stejně tak je třeba zohlednit (a v tom se oba badatelé shodli s J. Krappmannem) regionální, lokální procesy výměny (Austauschprozesse) v obou jejich aspektech: interním a externím, tj. intraregionálním i interregionálním.
Následující tři příspěvky zamířily mimo prostor českých zemí. Steffen Höhne (HFM Weimar/FSU Jena) představil v příspěvku „Bukovinské literatury. Návrh nové příručky“ Bukovinu díky jejím geografickým, historickým a etnicko-národnostním podmínkám jako vhodné paradigma pro region utvářený transkulturními procesy, kde docházelo k syntéze latinské a byzantské civilizace. Zamýšlená příručka navazuje na zkušenosti získané při koncipování příručky Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder (2017), bude vycházet z konceptu multikulturního prostoru (jazyková kultura německá, polská, ukrajinská, židovská, rumunská) a sledovat procesy transkulturality, jak se projevují v institucích (nakladatelství, spolky, kulturní instituce) i v literárním životě (knižní obchod, publicistika). Největší metodologický problém spatřuje Höhne v tom, jak představit jednotlivé národní literatury nikoli paralelně, nýbrž v jejich mezikulturních a transkulturních interakcích.
Speciálně ukrajinské literatuře se v příspěvku „Nové dějiny ukrajinské literatury“ věnoval Alexander Kratochvil (HU Berlín/GWZO Lipsko). Obdobně jako u Höhneho jde o projekt aktuálně probíhající, výsledná publikace by pak měla odstranit nedostatky předchozích dějin ukrajinské literatury, které byly před rokem 1990 interpretovány ideologicky (tomu podléhal i výběr autorů a textů) a po roce 1990 orientovány jednoznačně národně coby rezervoár národní kulturní paměti. Kratochvil zdůraznil, že výsledek projektu bude určen především západnímu čtenářskému publiku, na Ukrajině pak především těm, kteří hledají alternativu k domácímu národnímu narativu.
Třetím „mimočeským“ příspěvkem bylo vystoupení Jozefa Tancera (UK Bratislava) na téma „Transkulturalita ako koncept literárního dejepisectva na príklade autorov pochádzajúcich zo Slovenska“, které potvrdilo hledající a tázající se charakter konference. Tancer v úvodu položil otázku, zda lze transkulturní přístup uplatnit stejně na literaturu 18. století i literaturu vzniklou v 19. a 20. století, jestliže charakter této literatury je naprosto jiný (jednotná respublica litteraria versus národně psané literatury)? Taktéž ho zajímala existence invariantních atributů typických pro autory (např. vícejazyčnost), jejich díla (reflektovaná intertextualita v nich) a čtenáře (jejich schopnost přijímat literaturu ve více jazycích). Odpovědi na položené otázky pak hledal u autorů jako Karl Gottlieb Windisch (uherský patriot, tvořící převážně německy a v korespondenci používající i jiné jazykové kódy), Ján Chalupka (tvorba v češtině, slovenštině, maďarštině a němčině, code switching utváří také markantně postavy jeho her), Erika Blumenfeldová (pocházející sice z německo-maďarsko-slovensko-francouzského prostředí asimilované židovské rodiny, píšící však v emigraci v Argentině španělsky a německy) a Irena Brežná, slovenská emigrantka jiné generace, jejímž literárním jazykem je němčina. Pestrost Tancerem uvedených příkladů názorně ukázala meze národního paradigmatu literatury, současně však navozuje otázku, zda a jak lze tyto jevy zobecnit v transkulturním fokusu.
Příspěvky posledního jednacího půldne vrátily opět pozornost k literatuře vzniklé v českých zemích. Ladislav Futtera (ÚČL) se v příspěvku „Ve spárech času. K problematice periodizace transkulturně pojatých literárních dějin českých zemí“ zamýšlel nad problémem, jak v takto pojatých dějinách sjednotit tři odlišné narativní rámce (literatura česká, literatura rakouská a literatura německá), kde při uplatnění estetických kritérií dochází jednak k fázovému posunu jednotlivých literatur („zpoždění“ a „dohánění“), jednak k odlišnému vnímání vzniklé literatury ve stejné době (výmarská klasika, romantismus či biedermeier). K estetickým kritériím navíc přibývají jako periodizační mezníky, zejména pro období 20. století, zlomové událostí politické, což zobrazení literárních procesů zkresluje. Futtera proto přichází s návrhem periodizace literárních dějin 18.–20. století, jež by se opírala o proměny jazykové situace v českých zemích (poměr vernakulárních jazyků a latiny; vernakularizace a nacionalizace, mající za následek vznik „konfliktního společenství“; pokusy o zprostředkování; etnická vyhraněnost). Ze zvoleného kritéria mu potom vyplynuly následujcí periodizační mezníky: 1775 — 1815 — 1848 — 1861 — 1895/97 — 1929/35.
Milanu Horňáčkovi (UP Olomouc) se v příspěvku „Zpracování první světové války v literatuře a publicistice z českých zemí: možnosti a hranice interkulturního přístupu“ podařilo vyvážit interpetační vhledy do konkrétních literárních děl a publicistických textů se zobecňujícími závěry. Na úvodních pasážích Haškova Švejka předvedl detailně autorovu subverzivní práci s motivem loajality k habsburskému trůnu, stejně jako interkulturní sémantizaci pražského prostoru. V dalším se pak soustředil na centrální válečné narativy (válečné nadšení v prvních týdnech války, úsilí o přeměnu různorodé společnosti v jednolité společenství), jak byly tradovány v německy psaném tisku a literatuře z českých zemí a postupnou proměnu narativu „jednolitého společenství“ na „společenství Němců“ v habsburské monarchii a s tím spojenou orientaci na Německo. V třetí části se pak zabýval otázkou československé recepce na příkladu Remarqueovy knihy Na západní frontě klid a jejího zfilmování (zákaz filmu v Německu a Rakousku, v Československu promítán). Horňáčkův závěr formulovaný jako otázka, zda při zabývání se literární historií nerezignovat na princip narace a nedat přednost např. formě encyklopedie, pak jen podtrhl otevřený, tázající se charakter konference.
Jan Budňák (ÚČL/MU Brno) v příspěvku „Prostředníci a metafory mostů a (kulturních) překladů“ připomněl celou řadu prostředníků zejména z meziválečného Československa a zaměřil se na dva z nich: Johannese Urzidila a Pavla/Paula Eisnera. Úvaha o Urzidilově výrazu hinternational mu umožnila nastolit otázku, zda a jak byla pro tyto prostředníky důležitá otázka vlastní národnosti. Ve shodě s Ines Koeltzschovou (Praha rozdělená a sdílená [2016]) dospěl k názoru, že nebyli schopni překročit vlastní stín daný výchovou a vzděláním a „zneplatnit“ kategorii národnosti ve své argumentaci. Přesvědčivě to doložil na analýze argumetace děl P. Eisnera, kde zjistil Eisnerovu „příslušnost k sauerovské germanistice »jako etnografii« a k nadlerovskému literárněhistorickému kritériu »kmenů a krajin«“.
Václav Smyčka (ÚČL) v příspěvku „Intertext české a českoněmecké literatury (rezonance, palimpsesty a černí pasažéři)“ nejdříve podrobil kritice tradiční komparatistiku a hledání vlivů (Vlček, Jakubec, Wolkan), stejně jako strukturalistický imanentismus (Vodička). Vodičkovo hodnocení povídky Františka Novotného „Oběť“ jako slepého vývojového článku mezi Lindovou Září nad pohanstvem a Máchovými prózami, vycházející z monolingválního pohledu, prokázal jako chybné, protože nerespektující Novotného předlohu (povídka „Die Rache“ uveřejněná v r. 1804 v Praze v časopise Libussa). Syžet, konstelace postav i jejich pojmenování, jakož i stylistické a některé lexikální prostředky evidentně korespondují s německým pretextem, nejsou tedy výsledkem organického vývoje jedné národní linie, jak se domníval Vodička. Smyčka proto navrhuje přistupovat k literárním textům pozdního 18. století a první poloviny 19. století jako ke kontinuu řady jazykových kódů, kde fungují principy vzájemné rezonance, palimpsestu (do-pisování, pře-pisování i proti- psaní) i nepřiznaných „černých pasažérů“ (etablovaní autoři, kteří své autorství u některých děl tají a maskují je jménem jiného autora).
Václav Smyčka moderoval i závěrečný kulatý stůl, u kterého zasedli Michal Charypar (ÚČL), Mirek Němec (UJEP Ústí nad Labem/ÚČL AV), Daniel Soukup (ÚČL/UP Olomouc), Hana Šmahelová (TU Liberec), Michael Wögerbauer (ÚČL) a Štěpán Zbytovský (FF UK). Otázku, zda je zapotřebí napsat transkulturní dějiny literatury, zodpověděli všichni přítomní s menším či větším váháním pozitivně.
Vyšlo v České literatuře 4/2019.