|
|
Close Help | ||||||||||||||
Latin edition and Czech translation by Dana Martinková, Alena Hadravová, Jiří
Matl
Czech and English preface by František Šmahel
Institute for Classical Studies, Academy of Sciences of the Czech Republic.
Prague, KLP 1998.
Clavis
Monumentorum Litterarum (Regnum Bohemiae) 4, Fontes rerum Regni Bohemiae 1.
KLP - Koniasch Latin Press, Prague 1998
CVI + 276 pp., ISBN 80-85917-40-8
The author of the most successful work about ancient Bohemian history (from the oldest times to the time of the Czech king George of Poděbrady) is Enea Silvio Piccolomini, the pope Pius II. A number of European libraries have in possession manuscripts of Enea Silvio Piccolomini's Historia Bohemica, written out in 1457, the autograph of which has not been preserved. The present edition (with critical apparatus) is based on five manuscripts and two old printings (first edition is from 1475). The Latin text is parallelly translated into Czech.
K vydání připravili a z latinského originálu přeložili Dana Martinková, Alena
Hadravová a Jiří Matl.
Úvodní studii napsal František Šmahel.
Ústav pro klasická studia Akademie věd České republiky, Praha, KLP 1998.
Autorem Historie české je Enea Silvio Piccolomini, významný italský humanista a politik první poloviny 15. století (1405-1464). Působil v diplomatických službách Fridricha III. a za tyto služby se stal biskupem v Terstu a Sienně. Později byl kardinálem a nakonec papežem Piem II. Papežem se stal za půl roku po sepsani Historie české, roku 1458, a byl jím až do své smrti. (Jak konstatoval už Bohuslav Balbín, jen málo národům se dostalo té cti, že jejich dějiny sepsal papež.) Kromě politické činnosti byl jedním z nejvýznamnějších spisovatelů své doby. Literarně působil v oblasti beletrie i naučné literatury, ovlivnil literarní dění své doby a měl vliv i na největší české humanisty (Jana z Rabštejna, Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic).
Historie česká (Historia Bohemica) Eney Silvia Piccolominiho byla v době svého vzniku a pak po dlouhou dobu vůbec nejúspěšnějším dílem o starých českých dějinách. Enea svou Historii českou sepsal v polovině 15. století, roku 1457, latinsky a dějiny české země tak představil a zpřístupnil celému evropskému vzdělanému světu.
První moderní český překlad, vydávaný paralelně s latinským originálem a opatřený obsáhlým historickým úvodem, umožňuje seznámení se syntézou českých dějin dovedených od nejstarších dob az do Eneovy současnosti, tj. do volby Jiřího z Poděbrad za českého krále. Autor upoutává nejen množstvím údajů a reálií, historických odboček a zajímavostí, ale i vybroušeným, čtenářsky vděčným stylem a vytříbeným jazykem. Silvio poznal závažnost českých dějin, jichž byl současníkem, závažnost otázky vývoje české hereze po husitství, což vyjádřil i v dedikaci své Historie české aragonskému králi Alfonsovi: Třebaže jsou v české historii staré události hodné paměti, pokládám za významnější věci nové, které jsou jednak nepochybné, jednak pozoruhodné. Enea byl přesvědčen, že není žádné království, ve kterém by v naší době došlo k tolika změnám, tolika válkám, porážkám i zázrakům, kolik nám jich ukázaly Čechy.
Autograf Historie se nedochoval. Pro svou velkou oblibu a také čtivost však bylo dílo ihned po svém vzniku hojně opisováno a rukopisy kroniky dnes vlastní řada světových knihoven. Rovněž tak existuji staré tisky, protože práce vznikla v době, do níž už spadají začátky knihtisku. Tiskem vyšla poprvé roku 1475, tedy za 18 let od svého vzniku. (V 16. stol. vzniklo celkem dvanáct přetisku. Obliba díla byla skutečně značná ještě v 17. stol., o století později už začala působit i jiná díla o dějinách Českého království, takže Enea přestal být jediným zdrojem znalosti o naší zemi.) Právě velké množství dochovaných rukopisu i starých tisků způsobilo, ze badatelům byla Kronika dostupná, ale veřejnost až dosud postrádala její spolehlivou edici.
Úkolem editorů bylo stanovit
text, který by se pokud možno co nejvíce blížil a podobal verzi, kterou Enea
napsal.
Za základ edice byly vzaty dva rukopisy, které chová vatikánská knihovna (patří
do sbírky fondu Chigi), které patří k nejstarším dochovaným rukopisům (vznikly
hned roku 1458 a 1459). K tomu přistoupily další tři rukopisy z fondu knihoven
na území naší republiky. (Je to rukopis Knihovny cisterciáckého kláštera ve Vyšším
Brodě, rkp. SVK v Olomouci a třetí je uložen ve Státním archivu v Třeboni.) Všechny
pocházejí z 15. století.
Ze starých tisku bylo pochopitelně zvoleno 1., římské vydání z roku 1475 a potom vydání z Kolína nad Rýnem z roku 1532. Předkládaná edice není edici kritickou, to znamená nepřihlíží ke všem dochovaným opisům kroniky, kterých právě v tomto případě je nesmírné množství (jen z 15. století je dochováno více než třicet opisů). Z práce s rukopisy ale vyplynulo, že v podstatě existují dvě základní verze kroniky, a sice jedna, která je bližší autografu, tedy tomu, jak dílo sepsal sám autor, a druhá, poněkud puristická, odrážející pozdější humanistické zásahy a vylepšení. Cílem editorů bylo českému čtenáři zpřístupnit spolehlivý latinský text, blízký znění, které napsal sám autor.
Kniha přináší zrcadlově latinskou verzi a její český překlad. Poprvé byla Historie česká přeložena do češtiny ještě v 15. století, již za 12 let po prvním latinském vydání, roku 1487. Autorem překladu byl Jan Húska z Uherského Brodu. Dvakrát byla přeložena a vydána ve století 16., a to Mikulášem Konáčem z Hodiškova (roku 1510) a Danielem Adamem z Veleslavína (1585), společně s Kuthenovou Kronikou pod názvem Kroniky dvě o založení země české. Začátkem 20. stol. ji přeložil Jiří Vicar, vydal Jan Otto ve Světové knihovně v Praze roku 1911.
V knize je obsáhlý český a anglický úvod z pera předního znalce daného období, českého historika prof. Františka Šmahela. Úvod supluje i nedostatek literatury o Eneovi v posledních šedesáti letech), pak česká, anglická a latinská ediční poznámka, konečně sám zrcadlový latinsko-český text, (pro snadnější orientaci jsou v textu uvedeny názvy kapitol, na než však byla Historie rozdělena až dodatečně, péčí pozdějších humanistických učenců), text doprovází kritický aparát. Na závěr je jmenný, opět latinsko-český rejstřík.
Pokud jde o ortografii, byl
zvolen způsob obvyklý při vydávání děl starověkých latinských autorů, protože
humanistické texty, k nimž kronika patří, byly zpočátku, tj. právě v 15.
století, ortograficky neustálené a nejednotné.
Kniha je určena nejen odborníkům, ale i všem, kdo se zajímají o českou historii.
Dále pak zájemcům o latinské texty, studentům latiny a také těm, kdo rádi čtou
historickou beletrii.
(Viz též verze bez diakritiky.)
