Dílo, koncipované Hegelem jako úvod do systému a současně jako filosofické ospravedlnění systému, přerostlo v neopakovatelný výklad systému samého. Ovlivnilo evropské duchovní dějiny a filosofické poznání v řadě jeho oblastí. Překlad, mající počáteční východisko v překladu Jana Patočky, se opírá o akademické vydání a přejímá z něho rozsáhlé poznámky, které odkazují na filosofický, vědecký a literární kontext Hegelových myšlenek a přinášejí také odkazy na věcně související místa v textu. Vznikl ve snaze dostát současným nárokům na vydávání klasických děl a pokročilejšímu stavu bádání.

"Tento svazek je podáním vznikajícího vědění. Fenomenologie ducha má nahradit psychologické výklady, případně též abstraktní vysvětlení týkající se zdůvodnění vědění. Pohlíží na přípravu k vědě z hlediska, díky němuž je novou, zajímavou a první vědou filosofie. Zahrnuje různé podoby ducha jako zastávky na cestě, kterou se duch stává čistým věděním čili absolutním duchem. V hlavních oddílech této vědy, které se opět dělí na další, bude tudíž zkoumáno vědomí, sebevědomí, pozorující a jednající rozum a duch sám jako mravní duch, duch vzdělání a morální duch a konečně jako náboženský duch ve svých rozdílných formách. Bohatství jevů ducha, jež se na první pohled předkládá jako chaos, je uvedeno do vědeckého uspořádání, které je podáním jevů ducha podle jejich nutnosti, v níž se ty nedokonalé rozkládají a přecházejí ve vyšší, které jsou jejich nejbližší pravdou. Poslední pravdu nacházejí jevy ducha nejprve v náboženství a poté ve vědě jako výsledku toho celého."

(úryvek z ohlášení Fenomenologie ducha, jehož autorem je pravděpodobně Hegel)

Filosofická zkoumání (1953) vydali z Wittgensteinovy pozůstalosti jeho žáci jako rekonstrukci knihy, na níž pracoval od roku 1929 a jež měla jako vyjádření jeho filosofie nahradit Tractatus logico-philosophicus (1921). Využili přitom především text z přelomu třicátých a čtyřicátých let, s nímž byl Wittgenstein zřejmě dlouhodobě spokojen. Přes výhrady, jež lze zpětně k jejich ediční práci mít, se jim podařilo sestavit jednu z nejvlivnějších filosofických knih uplynulého století. Wittgenstein díky ní proslul jako filosof, který namísto zodpovídání filosofických otázek navrhuje jejich diskvalifikaci na základě rozboru fungování jazyka. Nejznámější úvodní desítky stran odhalují filosofické předsudky spojené s jazykem na příkladech vlastních jmen, respektive na snaze uplatnit jeden model fungování jazyka spojovaný s vlastními jmény na jazyk obecně. Příležitostně se objevují úvahy o pravdivosti nebo povaze filosofie, Wittgenstein zavádí pojem jazykové hry a posléze přistupuje k rozboru povahy pravidel a jednání podle nich. Odtud přechází k otázkám, jež se týkají myšlení a duševních pochodů, a to nejprve v souvislosti úvah o tzv. soukromém jazyce. Psychologickým tématům jako intencionalita, vůle, aspektové vidění, vnímání druhých atd. je pak věnován zbytek knihy včetně posledního oddílu označeného jako II. část a sestaveného z poválečných Wittgensteinových poznámek. Wittgensteinovské bádání ovšem postupně hlavně upozornilo na význam textů, jež po Wittgensteinově smrti vyšly samostatně pod názvy Poznámky o základech matematiky a Zettel, jako na pravděpodobné autentické kandidáty pro zařazení do Wittgensteinovy plánované velké „pozdní“ knihy, a naopak zpochybnilo správnost zařazení II. části, jakož i posledních stránek I. části.

Druhé vydání.

„Jako i v jiných oborech antiky, stojíme také zde nad troskami, a jediná cesta, kterou si lze vyvolati alespoň stín dávného umění básníkova, jest pokus o rekonstrukci, který je si vědom své vratkosti a svých nedostatků,“ pronesl svého času Ferdinand Stiebitz o papyrovém fragmentu Sofokleova satyrského dramatu Slídiči. „Troskami“ antických dramat se v našem prostředí nejsoustavněji zabýval všestranný klasický filolog Zdeněk K. Vysoký (1903–1979) a jedním z cílů této knihy je alespoň částečně splatit dluh této významné a z politických důvodů upozaděné postavě české klasické filologie. Po úvodním představení Vysokého a po uvedení do zákrut textové tradice řecké tragédie se čtenáři mohou poprvé uceleně seznámit s málo známými torzovitě dochovanými antickými dramaty, jak je na základě svých a jiných rekonstrukcí Zdeněk K. Vysoký přeložil.

Kniha je zamyšlením nad pojmem pravdy a odpovědnosti vůči pravdě jak v běžném životě, tak zejména v politice. Ani ve sféře politiky bychom podle Milligana neměli pravdu a pravdivost odsouvat stranou; a systematicky to ani není možné. Pravda je velmi komplexní pojem, jenž se v různých kontextech chová různě: Má se říkat vždy pravda bez ohledu na důsledky, které to může přinést? Je přípustná milosrdná lež? Kniha analyzuje tyto otázky v souvislostech aktuálních politických změn. Naznačuje, že současná éra není érou „postpravdy“ v politice, nýbrž érou stále hybridnější demokracie.

Tony Milligan je skotský filosof zabývající se především tématy z oblasti etiky (práva zvířat, láska jako filosofický problém, etické aspekty cest do vesmíru) a politické filosofie (občanská neposlušnost, povaha demokracie, populismus). V současnosti působí na King’s College London jako Senior Researcher v projektu „Cosmological Visionaries“. Z řady knih, které napsal, zmiňme Love (Routledge, 2014), Nobody Owns the Moon (McFarland, 2014), Animal Ethics: The Basics (Routledge, 2015) nebo The Next Democracy? (Rowman and Littlefield, 2016).

Vydalo OIKOYMENH ve spolupráci s Filosofickým ústavem AV ČR

Ve spise Mučedníkům se Tertullianus obrací na křesťany, kteří ve vězení očekávají mučednickou smrt, a snaží se je povzbudit, aby vytrvali ve svém odhodlání a nebáli se pro Boha zemřít. Pro tento jeho záměr se však zcela nehodila ani jedna z klasických literárních forem, které předepisovala antická tradice, tedy ani „útěcha“ (consolatio), ani „povzbuzení“ (exhortatio). Tertullianus proto obě formy smísil, podle starobylé rétorické tradice sahající až k Aristotelovi a detailně propracované Quintilianem je doplnil o „pohanská“ exempla, charakteristický motiv filosofické diatriby, a vytvořil tak žánr nový, specifický a křesťanský, jejž někteří badatelé neváhají počítat mezi nejpůsobivější díla svého druhu z celého starověkého křesťanství. Úvod, překlad a poznámky Petr Kitzler.

Kniha Otevřená univerzita. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy a její cizinci 1918-1938-1948 vznikla jako doprovodná publikace stejnojmenné výstavy uspořádané na podzim 2019 na FF UK. Právě tato fakulta prošla od roku 1918 bouřlivou transformací reagující na vzdělávací potřeby a rostoucí sebevědomí mladého státu. Nejviditelnějším projevem byla programová internacionalizace pedagogického sboru, a to nejen v rámci filologických oborů. Na fakultě tak vedle českých profesorů, docentů a lektorů bylo v letech 1918-1938 možné navštěvovat přednášky vedené Francouzem, Italem, Němcem, Slovincem, Rusem, Ukrajincem, Bělorusem, Židem, Španělem, Polákem i Polkou, Rumunem, Arménem, Chorvatem, Bulharem, Dánem, Švédem, Angličanem i Skotem, Lotyškou, Turkem i Arabem. Několik vybraných osudů zahraničních osobností, oněch "našich cizinců" působících na FF UK v dynamickém období 1918-1938-1948, nám může být připomenutím, že odvážná a tvůrčí otevřenost vůči jinakosti náleží k dobré tradici naší akademické obce, neboť existencionálně spočívá v samotných kořenech evropské a západní civilizace.

Critically evaluating and synthesizing all the previous research on the phenomenology of Czech philosopher Jan Patočka, the book brings a new voice into contemporary philosophical discussions. It elucidates the development of Patočka’s phenomenology and offers a critical appropriation of his work by connecting it with non-phenomenological approaches.
The first half of the book offers a succinct, and systematizing, overview of Patočka’s phenomenology throughout its development to help readers appreciate the motives behind and grounds for its transformations. The second half systematically explicates, critically examines and creatively develops Patočka’s concept of the movement of existence as the most promising part of his asubjective phenomenology.
The book appeals to new readers of Patočka as well as his scholars, and to students and researchers of contemporary philosophy concerned with topics such as embodiment, personal identity, intersubjectivity, sociality, or historicity. By re-assessing Patočka’s philosophy of history and his civilizational analysis, it also helps to better articulate the question of the place of Europe in the post-European world.

Studie:

J. Klouda: Anaxagorovská próza, rétorizující hippokratovské spisy a otázka předplatónské rétorické teorie
J. Jinek: Platón a Aristotelés o boží vládě v obci. Možné zdroje ideje suverenity v řeckém politickém myšlení
K. Thein: Aristotelés o povaze a pohybu nebeské sféry II. O nebi a problém nehybného hybatele
K. Lochmanová: Funkce složených substancí v rámci Leibnizovy metafyziky

Texty:

J.-B. Gourinat: Věčný návrat a periodický čas ve stoické filosofii (přel. J. Joseph)
K. Thein: Motivace věčného návratu a problém času. K článku J.-B. Gourinata
W. Beierwaltes: Krása je záře pravdy (přel. L. Karfíková)
L. Karfíková: Werner Beierwaltes in memoriam
I. Kant: Ohlášení brzkého uzavření dohody o věčném míru ve filosofii (přel. R. Pech)

Rozhovor:

M. Dreyer a W. Zitterbarth – H. Joas: Geneze a platnost

Diskuse:

J. Bierhanzl: Slabé jednání. Od etiky k politice a zase zpátky
T. Matějčková: Všichni jsme bez tváře. K textu J. Bierhanzla

Recenze:

I. M. Havel, Zápisky introspektora (J. Hvorecký)
J. Jinek, Obec a politično v Aristotelově myšlení (S. Synek)
K. Pacovská, Vina, láska, náhoda (M. Cíbik)
P. Prášek, Člověk v šíleném dění světa. Filosofie Gillesa Deleuze (J. Fulka)
M. Joly, La révolution sociologique. De la naissance d'un régime de pensée scientifique à la crise de la philosophie (XIXe–XXe siècle) (J. Maršálek)

Zprávy:

Pražská výstava o Janu Patočkovi (Josef Moural)
Za Rudolfem Kučerou, disidentem, politickým filosofem, vysokoškolským pedagogem a publicistou (Miroslav Novák)

Za nás (Milan Balabán)