Karel Jungwirth: věda se řídit nedá, ale musí

Doktor Karel Jungwirth se stal v pořadí osmým emeritním vědeckým pracovníkem Fyzikálního ústav Akademie věd. Jmenovací dekret převzal 19. prosince z rukou ředitele ústavu Michaela Prouzy. Při této příležitosti jsme se s bývalým ředitelem Fyzikálního ústavu bavili o slastech a strastech vědeckého života.

Váš život je spojen s působením na Fyzikálním ústavu. Ovlivnil jste jeho chod více jako ředitel nebo vědec?

Asi nejsem správný adresát, kdo by měl odpovídat na tuto otázku. V obou případech jsem se snažil a záleželo mi na tom, aby výsledkem byla kvalitní věda. Původně jsem vlastně odchovanec Ústavu fyziky plazmatu, kde na stěně laboratoře silnoproudých elektronových svazků bylo dlouho k přečtení moje krédo: Věda se řídit nedá, ale musí. To po mně chtěli moji kolegové, abych tam napsal a podepsal ve zlomových dnech prosince 1989. Pod pojmem řízení vědy jsem měl tehdy na mysli a mám dosud péči o takové tvůrčí vědecké prostředí, v němž by lidé, kteří umí a chtějí dělat vědu měli k tomu vytvořeny vhodné podmínky. O to jsem se snažil již během svého působení ve vedení naší Akademie věd i poté, co jsem byl „draftován“ do funkce ředitele Fyzikálního ústavu svým předchůdcem Dr. Vladimírem Dvořákem. Měl jsem to štěstí, že mi předával Ústav v dobrém stavu a jediné, co jsem musel po svém jmenování akutně řešit, byla personální situace v sekci optiky. Tam jsem jmenoval nového vedoucího sekce profesora Jana Řídkého, který mě následně vystřídal ve vedení celého Ústavu.

Karel Jungwirth: "Když se člověk dostane organizačně o stupínek výš, musí zapomenout, že PALS je vaše dítě a musíte se starat o ústav celý. Nesmí to být protekce, jinak je to odsouzeno k zániku."

Jako ředitel jsem aktivně podporoval mezinárodní spolupráci na všech úrovních, včetně naší účasti v mezinárodních experimentech typu CERN, Elletra Sincrotrone Triestre, nebo Pierre Auger Observatory v Argentině a vždy jsem se snažil, abychom k těmto aktivitám nepřistupovali jako chudí příbuzní. Nejen kvalita naší práce, ale i takový férový přístup nám udělaly dobré jméno u zahraničních kolegů. Myslím, že to bylo právě v Terstu, kde jsme z původně dohodnutého trojlístku Poláci, Maďaři a my nakonec zůstali sami, kdo splnil své finanční závazky, protože Poláci a Maďaři od původně dohodnuté trojstranné účasti odstoupili. Vstřícně jsme zareagovali i na volání o pomoc od Pierre Auger Observatory v době argentinské finanční krize. Časy se mění a na rozdíl od urychlovačů částic nyní poskytujeme zahraničním kolegům přístup (access) i my, konkrétně k výkonovým laserům.

Vzpomenete si na největší úspěch a prohru své profesionální dráhy?

Vyskytovala se období, kdy česká věda bojovala o život. V této souvislosti považuji za úspěch, že se mi podařilo udržet kvalitní týmy i úroveň práce Ústavu. Domnívám se, že kromě jiného k tomu přispěla i skutečnost, že jako ředitel Ústavu jsem dbal na to, aby kvalitní práce byla po zásluze oceněna. Ke konci roku jsem na příklad posílal badatelům, kteří měli vynikající vědecké výsledky osobní děkovný dopis doprovázený samozřejmě i ředitelskou prémií. Myslím si však, že si více cenili toho, že jsem si všiml jejich práce a že si jí vážím, než té mimořádné prémie.

Snad jsem to nedělal tak špatně, když jsem byl dvakrát za sebou vybrán ředitelem. Byl jsem jím i v roce 2007, kdy se přecházelo na novou legislativu v. v. i. To byly těžké chvíle. Ředitel zastával veškeré funkce veřejné výzkumné instituce, nebyly rady a bylo nutné celou novou strukturu administrativy uvést do života. Nemyslím si, že ten zákon o v. v. i. byl úplně šťastný. Ustanovily se na příklad rady ústavu, které fungují spíše jako dozorčí a správní rady u podniků, které se řídí obchodním zákoníkem. A to jsme se už v roce 1968 prali za právo badatelů volit si vědecké rady ústavů. Nakonec jediná vědecká rada, která nám zůstala, je ta celé Akademie věd. Jsem přesvědčen, že by se ústav měl řídit občanským zákoníkem a ne obchodním. Umožnilo by to formovat radu jako vědeckou nikoli správní. Ostatně i společnost Maxe Plancka je dnes zapsaná společnost (e. V.), původně GmbH (s.r.o.). Je možná pozoruhodné, že jsme právní změny u nás dělali v protifázi s vývojem v Německu. Ředitel, pokud má mít možnost a chce pozitivně ovlivňovat vědecké směřování a budoucnost ústavu, by měl být obklopen vědeckou radou, jako odborníky především na vědu, aby slyšel názory lidí, kteří tomu rozumí a nedělal zbytečné chyby.

Jako outsider z Ústavu fyziky plazmatu jsem měl ve funkci ředitele ústavu to štěstí, že se mne staré mezilidské spory a vášně netýkaly a nechtěl jsem se do ničeho podobného nechat zatáhnout. Přesto za jistou formu prohry mohu považovat, že i za mého ředitelování přežívaly jisté třenice, ačkoli jsem se snažil, aby ze světa zmizely staré averze, které vznikly v souvislosti se spojením původně dvou nezávislých pracovišť Cukrovarnické a Slovanky v jeden ústav, a možná jsem nebyl v tomto snažení dostatečně důsledný. Třeba tak jako, když jsem dlouho a vytrvale usiloval o to získat podporu pro důstojnou oslavu 50. výročí založení ústavu. Nakonec se slavilo v Novoměstské radnici, kde jsme s Dr. Glogarovou, CSc. u vchodu všechny kolegy osobně vítali, aby získali oprávněný pocit, že si někdo jejich práce váží.

Může být Fyzikální ústav, jako největší ústav Akademie věd, pro ostatní vzorem vývoje?

Je pravda, že Fyzikální ústav je zdaleka největší ústav Akademie věd, ale netroufal bych si tvrdit, že je nutně svým vývojem vždy vzorem pro ostatní ústavy. Je sice pravda, že v některých směrech jsme postoupili výrazně dopředu - staví se nová budova SOLIDu 21, v Dolních Břežanech se už dostavělo, to je výborné, ale svět nespí. Mně chybí dvě věci, možná by tu mělo být více zahraničních badatelů, což úzce souvisí s tou druhou věcí, která mi chybí, a to je nastavení lepších pravidel financování. Přál bych si, aby ústav byl víc mezinárodním pracovištěm. Proto jsem inicioval a podporuji třeba uživatelský přístup na PALSu, nebo na projekt ELI, kam zahraniční badatelé přinášejí své znalosti a schopnosti jako vklad výměnou za přístup k našim experimentálním zařízením.

Kdysi jsem byl u zrodu Grantové agentury Akademie věd, což byl jistě správný krok, ale mám obavy, že současná praxe podpory účelového financování jde příliš na úkor institucionálního financování. Věda resp. její instituce potřebuje mít dostatečnou jistotu, že bude moci pokračovat v nějakém perspektivním směru, který se nastartuje. V Německu ve Společnosti Maxe Plancka mají zajištěno financování od spolkových zemí a vlád i od spolkové vlády na podstatně delší dobu než my a je to dobré. Naopak tady jsme různých zbytečných útoků na holou existenci vědy a bojů o její přežití zažili nemálo. To, že politici v předvolebních kláních často uvádějí vzdělání a vědu jako prioritu nemění nic na skutečnosti, že když dojde na lámání chleba, tak to nezřídka vypadá jinak.

Fyzika v poslední době prožívá rozkvět nových oborů. Vybral byste si jiné zaměření, pokud byste znovu volil?

Fakticky jsem změnil zaměření svého odborného zájmu během profesionální kariéry hned několikrát. A vždy to mělo vnitřní logiku a souvislost. Šel jsem od teorie stability magnetoaktivního plazmatu k nelineárním jevům, od výkonových svazků nabitých částic k výkonovým laserovým systémům a k laserovému plazmatu. Už jako student jsem měl pocit, že řízená termojaderná syntéza je vize, které stojí za to věnovat celý lidský život. Myslím si to i dnes, přestože pokroky směrem k dosažení tohoto cíle nejsou zdaleka takové, jak se tenkrát na počátku let šedesátých očekávalo. Rozhodně v oblasti fyziky pevných látek jsou s využitelností nových poznatků daleko dále a také lasery změnily náš každodenní život.

Poměrně brzy jsem byl přesvědčen, že teoretická fyzika je to, co mě láká i proto, že mi matematika byla velice blízká. Navíc jsme měli na střední škole skvělého učitele fyziky, jistého pana Dohnala. Ten s námi dělal klasické experimenty z doby zrodu současné fyziky a tenkrát se mi fyzika zalíbila, ale teprve ve třetím ročníku na jaderné fakultě jsem pochopil, co jsem si vybral za obor. Bylo to něco stěží uvěřitelného, ta fantastická cesta do světa kvantové fyziky a do mikrosvěta. Byl jsem tím tak očarován, že jsem se to pokoušel vysvětlit i své budoucí partnerce, která tehdy studovala na elektrotechnické fakultě ČVUT. My jsme vůbec taková bláznivá přírodovědně zaměřená rodina.

Ale teprve v pozdějším věku jsem si uvědomil, že bych býval mohl dělat také něco úplně jiného, třeba medicínu nebo psychologii, možná proto, že moje paní byla dlouhodobě nemocná, a když můžete pomoci potřebnému člověku, je praktický výsledek je vidět dříve než, když něco spočítáte. Ale v dobách mého mládí měla neživá příroda vůči společenským a humanitním vědám tu výhodu, že v ní i u nás platily stejné zákony jako na západ od našich hranic a mohlo se tady svobodně přemýšlet. Tohle byla oblast, kde kdejaký krajský tajemník hrdě říkal: “Já jsem byl vždy blbej na matiku.”, a tak se do ní tolik nepletl.

Karel Jungwirth

Ing. Karel Jungwirth, DrSc., absolvoval v roce 1963 s vyznamenáním FTJF ČVUT a ve stejném roce nastoupil do Ústavu fyziky plazmatu tehdejší ČSAV. Byl vícekrát zvolen do vědecké rady a později zastával post vedoucího oddělení laserového plazmatu. V letech 1990–1991 přednášel na University of Texas v Austinu a v Institute for Fusion Studies v USA.

Od roku 1991 vedl do roku 2001 oblast věd o neživé přírodě ČSAV (od roku 1993 AV ČR) a od roku 1993 byl po dvě funkční období členem předsednictva Akademické rady AV ČR. Ve druhém funkčním období, tedy od roku 1997 do roku 2001 byl místopředsedou AV ČR.

V období 2001–2006 působil jako ředitel Fyzikálního ústavu AV ČR a do května 2007 byl pověřen jeho řízením. V letech 2003-2008 byl delegátem za ČR v ESFRI při Evropské komisi.

Stál u zrodu Badatelského centra PALS (Prague Asterix Laser System) a byl jeho vedoucím v letech 1998 – 2001, a pak od roku 2008 do roku 2019.

V roce 2008 se stal členem řídicích orgánů přípravné fáze ELI a HiPER - projektů ESFRI Roadmap podporovaných 7. RP.

Karel Jungwirth je autorem nebo spoluautorem více než 120 prací publikovaných v mezinárodních recenzovaných časopisech, které získaly přibližně 1500 citací. Hirschův index Karla Jungwirtha podle WoS činí 21.

Autor: Petra Köppl, 21.12.2019