Žít (mezi) místy: Geografie lidí bez domova

Časoprostor bývá základní konceptuální optikou, jakou je v sociálních vědách na bezdomovectví nahlíženo. Většina studií věnovaných vztahu bezdomovectví a časoprostoru ale chápe tento vztah nediferencovaně, tzn., dle našeho názoru dostatečně neproblematizuje jeho individuální, skupinové či lokálně-podmíněné vnímání, praktikování a prožívání. A přitom rozdíly jsou ve studiu (časoprostoru) lidí bez domova extrémně důležité. Důraz na porozumění rozdílům, reálným i zažívaným, totiž přispívá k lepšímu porozumění bezdomovectví samotnému a umožňuje lépe identifikovat mechanismy skryté za ním. Cílem této kapitoly je proto představit geografii každodenního života osob bez domova, její taktickou i afektivní rovinu, s důrazem právě na diference v zakoušení časoprostoru. Časoprostor jako každodenní zkušenost bezdomovectví chceme nahlédnout skrze fotografie, které jsme získali pomocí metody volného fotografování (photovoice). Z vizuálního materiálu vyplynulo, že zkušenost pohybu má především tři podoby: pohyb ne-místy, mezi místy a návrat na místo. Rozdíl mezi jednotlivými typy mobilit se poté projevuje ve vlivu rytmizátorů, důležitosti afektivity, ale i v povaze sociálních vztahů.