Studie:
Karel Thein, Aristotelés o povaze a pohybu nebeské sféry I. Nebe jako tělesná podstata
Samuel Zajíček, Hypotetický důkaz v dialogu Menón
Jindřich Karásek, Forma věty a jednota pojmu. K systematickému kontextu teorie predikace a spekulativní věty v předmluvě k Fenomenologii ducha
Ivan Blecha, Goodmanova teorie zobrazení a fenomenologie

Texty:
Blaise Pascal, Předmluva k pojednání o prázdnu
Jan Makovský, Pascalova Předmluva k pojednání o prázdnu

Rozhovor:
Petr Prášek – Claude Romano: Fenomenologie v dialogu s analytickou filosofií

Diskuse:

Jakub Jinek: Faidros, první z Platónových dialogů

Martin Pokorný, K sémantice Lichtung u Heideggera
Matej Cíbik, Československo a jeho rozpad ve světle filosofických teorií nacionalismu

Recenze:
T. Matějčková, Gibt es eine Welt in Hegels Phänomenologie des Geistes? (M. Vrabec)
K. Thein, Aristotelés o lidské přirozenosti. Od myšlení k anatomii (D. Peroutka)
V. Kolman, O čem se nedá mluvit, o tom se musí zpívat. Od formy zobrazení k formám života (P. Přikryl)
J. Fulka, Když ruce mluví. Gesto a znakový jazyk v dějinách západního myšlení (J. Pechar)
J. Michálek, Být místem Bytí. Tři příspěvky ke studiu Martina Heideggera (A. Novák)
J. Trnka, Kant a Husserl o zkušenosti (O. Bis)

54. ročník mezinárodního časopisu Eirene. Studia Graeca et Latina přináší  komě osmi studií od převážně zahraničních odborníků i sedmnáct recenzí.

Kniha nabízí celkovou interpretaci myšlení Waltera Benjamina prostřednictvím výkladu jeho teorie pravdy. Pravda je podle Benjamina ve věcech samých, nikoli v poznání, ve světě však není vyjádřena dokonale, a Benjamin si proto klade otázku, jakými poznávacími a výrazovými prostředky ji lze zpřítomnit. Zpřítomnění pravdy přitom není jen teoretickým problémem, ale také problémem etickým a politickým, ba dokonce eschatologickým: Pravda si žádá své zpřítomnění, svou aktualizaci, a je proto zapotřebí změnit, spasit svět. Rekonstrukce Benjaminovy teorie pravdy tak umožňuje ukázat provázanost teoretických a praktických, materialistických a náboženských momentů Benjaminova myšlení.

OIKOYMENH ve spolupráci s Filosofickým ústavem AV ČR

Předkládaný svazek je věnován vrcholné fázi Nietzschova myšlení zahrnující v prvé řadě knihu Tak pravil Zarathustra. Společným tématem jednotlivých studií je motiv ctnosti, který obvykle stojí ve stínu atraktivnějších témat, jako věčný návrat téhož, smrt boha či vůle k moci. Společnou snahou autorů je poukázat na centrální roli tohoto motivu a interpretovat jej v rámci Zarathustry a okolních textů zachycujících „poledne“ Nietzschova myšlení. Vedle imanentně zarathustrovských studií svazek přináší stati dialogické, v nichž je motiv ctnosti zkoumán v rozhovoru s paletou dalších myslitelů.

Sedmero příspěvků nahlíží na osudy knihtisku v zemích Koruny české od konce 60. let 15. století. Autoři sledují rozdílné využití nového typografického média v komunikaci, církevní správě, liturgickém provozu nebo devoční praxi dominantní utrakvistické i menšinové katolické konfese, s přihlédnutím k polemikám s Jednotou bratrskou a raně reformační publicistikou. Jejich sondy zostřují obraz utrakvismu, který si až do 20. let 16. století udržoval od tištěných novinek jistý odstup, na rozdíl od receptivnějšího prostředí katolické církve.

Literární reprezentace „zřejmého“ v textech J. A. Komenského

Práce se věnuje pojmu evidence v textech J. A. Komenského. Není však úzce koncipovanou studií k dějinám pojmu, usiluje naopak o představení širokých kulturních podmínek, jež umožnily jeho konjunkturu. Nástup kategorie evidence chápe jako znak kulturní konstelace, v níž se protnuly hluboké gnozeologické transformace se zásadními transformacemi v oblasti literární kultury. Zatímco změny v oblasti gnozeologie odváděly raně novověkou kulturu vědění od principů filosofické spekulace a víry v autority a orientovaly ji důsledněji na principy empirie a autopsie, dalekosáhlá literarizace společnosti a exponenciální nárůst textových praxí, jež vědění zprostředkovávaly, zakládaly jeho široké sdílení bez nutnosti autoptické verifikace sdělovaných obsahů. Vznikla tak v jistém smyslu aporetická situace. Zatímco nové objevy odhalovaly limity vědění tradovaného prostřednictvím textů a sami aktéři varovali před přílišnou důvěrou v poznatky jen zdánlivě legitimizované tiskem, nové vědění bylo opět produkováno právě a především v podobě textů. Autopsie a textualita tu stály jako dva v zásadě protichůdné, přesto však vzájemně úzce spjaté kulturní a noetické principy. Úspěch kategorie evidence byl tak v této konstelaci umožněn především její ambivalentní povahou, díky které dokázala tuto aporii překlenout. Na jedné straně již ze své definice (videre=vidět) odkazovala k vidění jako základnímu gnozeologickému principu poznání, a naplňovala tak požadavek empirie a autopsie. Na straně druhé však zůstávala klasickou rétorickou kategorií, s jejíž pomocí mohl autor vizuální vjem efektivně sugerovat a vytvářet působivou iluzi, jež chybějící evidenci do značné míry nahrazovala. Souzněla tak s oběma klíčovými postuláty a situativně je uspokojovala. Jednotlivé kapitoly, věnované, zdrojům, formám a nástrojům evidence tuto tezi rozvádějí a ukazují, jak s pojmem evidence operoval v daných podmínkách Komenský. Demonstrují, že ji vnímal nejen jako nedílnou součástí své teorie vědění, ale – v duchu paralelismu věcí a slov – také jako textovou praxi, a že ji současně užíval jako jeden z autoreferenčních nástrojů, s jejichž pomocí vymezoval svou pozici v silně diferencovaném a konkurenčním raně novověkém učeneckém prostředí.

Východočeská větev a některé související texty

Druhý svazek edice rozsáhlého analistického a kronikářského souboru, označovaného od časů F. Palackého názvem Staré letopisy české, vychází v rámci obnovené řady Fontes rerum Bohemicarum. Obsahuje šest textů, které v různé míře prozrazují sepětí s východočeskými husitskými anály, jejichž původní podoba se nedochovala v úplnosti, nýbrž pouze fragmentárně. Navzdory těmto nepříznivým okolnostem dospěla kritická analýza materiálu k zjištění, že východočeská větev Letopisů vznikla v Hradci Králové jako organické pokračování oblíbeného analistického svodu Chronicon Bohemorum a že její výchozí český text, zahrnující zprávy o událostech 1415/1416–1441, byl postupně prodloužen do roku 1461, eventuálně až k roku 1463. V následujících desetiletích byly východočeské anály začleněny do základní (pražské) větve Letopisů.

V tomto svazku po pečlivém zvážení zveřejňujeme dva základní texty východočeské větve, tj. B (KNM II F 8) a b (NK ČR XIX C 21), dále Chronicon veteris collegiati Pragensis (Universitäts- und Landesbibliothek Darmstadt, sign. Hs 3244), dokládající původní ukončení východočeských análů roku 1441 i jejich obohacení o záznamy a vzpomínky umírněného husity. Další texty, tj. S1 (KNM V E 43), T (NK ČR Osek 95) a C (NK ČR XIX C 19) poskytují důkaz o začlenění východočeských análů do pozdějších historiografických kompilací. Principy, jimiž se vydání řídí, vycházejí z komplexního chápání Letopisů jako jazykové, literární a historické entity. Texty jsou prezentovány v transkribované podobě, jen text T je kvůli své pravopisné zvláštnosti představen též v transliteraci na přiloženém CD. Každý text v edici je pojat jako relativně samostatný, čemuž odpovídá jak historický komentář, tak i forma odkazů na prameny a odbornou literaturu. V souladu s tímto vstřícným uživatelským přístupem byl též koncipován jmenný a místní rejstřík i diferenční slovníček.