Čtenáři se minule dozvěděli o zásadní roli přechodu od lovecko-sběračského způsobu obživy k trvalému zemědělskému obhospodařování krajiny. Tato radikální změna ve způsobu získávání obživy umožnila například také zrod prvních předovýchodních civilizací s prvky urbanismu, vyspělou organizací a právním řádem. Tato změna se odehrávala postupně a v různých oblastech světa v odlišnou dobu.

Ve středním Podunají se tyto změny datují po přelomu šestého a pátého tisíciletí před naším letopočtem. O něco drsnější klimatické podmínky středoevropského mírného pásma přesto umožnily tehdejším obyvatelů jižní Moravy budovat rozsáhlé nížinné osady (někdy dokonce obehnané příkopem) s často i značně rozměrnými stavbami.

Trvalá sídliště

Civilizace prvních populací neolitu u nás (mladší doba kamenná, zhruba šest tisíc až tři a půl tisíce let před naším letopočtem) se na základě výzdobných motivů, jimiž byl zdoben povrch nádob, označuje jako kultura s lineární keramikou. Nový způsob hospodaření nositelů této kultury se rychle rozšířil po značné části území Evropy. Její trvání se ve střední Evropě odhaduje na šest set až sedm set let, až se nakonec plynule vyvíjí do kultury, jež se odlišuje na základě tvaru nádob a také výzdoby jejich povrchu (svazky drobných vpichů).

Hlavním dokladem pobytu prvních zemědělců jsou trvalá sídliště, jichž archeologové evidují na území Moravy více než čtyři sta, tedy mnohonásobně více než v období předcházejícím (starší a střední doba kamenná). Pro budování svých sídlišť si tehdy lidé vybírali příhodné nížinné polohy na sprašových návějích krytých úrodnou černozemí v blízkosti vodních toků. Usedlý způsob života také podpořil vznik dalších technologických inovací a umožnil produkci velkého množství nástrojů, keramického nádobí a dalších artefaktů. Ty napomáhají archeologům lépe pochopit způsob tehdejšího života, vývoj kultur a vztahy mezi člověkem a jeho okolím.

Obecně se obytná architektura prvních zemědělců u nás ustálila v podobě dřevohlinitých dlouhých domů. Zatímco šířka staveb kolísá mezi pěti a osmi metry, v délce se mohou i výrazně lišit (deset až čtyřicet metrů). Základ nosné konstrukce spočíval na sloupech zapuštěných v obvodu stavby a také v příčných řadách. Sedlová střecha byla patrně pokryta rákosem, doškem, případně kůrou či prkny.

Podlaha vznikla udusáním hlíny. Jen zřídka se objeví pozůstatky vnitřního zařízení či ohnišť. Stěny byly tvořeny proutěnou armaturou a z obou stran omazány hlínou. Taková konstrukce měla velmi dobré izolační vlastnosti a prakticky neomezené zdroje stavebního materiálu. Přepálené zbytky izolace stěn (mazanice) často nesou otisky proutěné armatury a jsou kromě ostatního důležitým pramenem pro poznání tehdejší architektury.

Obvyklým doprovodným jevem dlouhých domů jsou jámy, nacházené podél delších stran, které bývají interpretovány jako pozůstatky těžby hlíny určené na výplň a omazání stěn. Dlouhé domy byly pravděpodobně rozděleny do několika „prostor“, které mohou odpovídat jednotlivým jednotkám neolitické rodiny. Na největším sídlišti kultury s lineární keramikou v Bylanech u Kutné Hory bylo zjištěno dokonce více než sto půdorysů takovýchto domů.

Jámy pro zrno

Odkryvy neolitických sídlišť kultury s lineární keramikou poskytly také doklady různorodých hospodářských zařízení. Pro zajištění kontinuity zemědělské produkce bylo nutné po každé sklizni uchovávat dostatečný objem zrna pro další osev. Pro tento účel sloužily takzvané zásobní jámy, kde osivo přečkalo do další setby. Tyto jámy se vyznačují značnou hloubkou (až tři metry) a „hruškovitým“ tvarem průřezu.

Pro skladování obilovin či jiných sypkých materiálů v menším objemu sloužily mohutné silnostěnné nádoby, někdy zapouštěné do podlahy obydlí. Častým nálezem jsou také hliněné pece pro výpal keramických nádob s kopulovitou klenbou. Podobný tvar i konstrukci měly také pece na pečení chleba. Na několika sídlištích byly objeveny dokonce pozůstatky studen, jejichž zapuštění pod úroveň podpovrchové vody umožnilo dochování dřevěného bednění a dalších nálezů z organických materiálů.

V následujících obdobích pozorujeme tendenci ke zkracování obytných staveb, což se někdy přisuzuje klimatickým změnám nebo pokročilejší diferenciaci velkorodiny. Koncem neolitu (zhruba mezi čtyřmi a půl tisíci až třemi a půl tisíci let před naším letopočtem) shledáváme v architektuře sídlišť již převážně menší obydlí nepřesahující plochu třiceti metrů čtverečních.

MAREK VLACH
Autor pracuje v Archeologickém ústavu Akademie věd České republiky Brno, detašované pracoviště Dolní Dunajovice