Naše prehistorické putování nás tentokrát zavede do doby, kdy byla Morava osídlena lidem, jehož kultura zasáhla prakticky celou Evropu. Do éry pozdního eneolitu (přibližně dva a půl tisíce až dva tisíce let před naším letopočtem), na jejímž konci nastává přerod do doby bronzové. Prozatím se však v kovovém inventáři vyskytuje pouze měď, ojediněle zlato a stříbro.

Během tohoto časového úseku se na našem území vystřídaly dvě populace. Ta časnější se nazývá „kulturou se šňůrovou keramikou“ podle typických keramických pohárů zdobených vytlačováním šňůry do ještě vlhké hmoty. Následující „kultura zvoncovitých pohárů“ je pojmenovaná podle keramické nádoby, která po obrácení vzhůru nohama připomíná tvar zvonu.

Vznik a původ těchto dvou kultur je do jisté míry stále ještě opředen tajemstvím a archeologové se dodnes zabývají otázkou, zda k nám tento lid odněkud doputoval nebo se vyvinul z původních starších obyvatel. Rozsah obou kultur je mimořádný, patří mezi nejrozsáhlejší kulturní komplexy v celém pravěku vůbec.

Jen sedmatřicet let

Území lidu se šňůrovou keramikou se rozkládalo od Nizozemí až po Volhu, na Moravě zaujímá oblast Pomoraví od Olomoucka po Břeclavsko. Osady tohoto lidu nejsou archeologickými metodami rozpoznatelné a pohřebiště jsou tak hlavním pramenem poznání.

Hroby se vyznačují striktním dodržováním zásad způsobu ukládání zemřelého do země: Mrtvý byl uložen do hrobu ve skrčené poloze, muži spočívali na pravém boku a hlava směřovala k západu, ženy ležely na levém boku a hlava směřovala k východu, vždy s pohledem k jihu. Na hroby nebožtíků, kteří patřili k elitě či měli jinak význačné postavení, byla navršena mohyla, nebo mohla být hrobová komora obložena dřevem či kamením.

Doklady pohřbů tohoto lidu známe na Břeclavsku například z Boleradic, Hrušek, Morkůvek nebo Krumvíře. Průměrný věk nositelů kultury se šňůrovou keramikou byl antropology vypočítán na sedmatřicet let.

Mezi milodary, které pozůstalí vložili zemřelému do hrobu, patřily nádoby z pálené hlíny, kamenné, kostěné a měděné nástroje (případně zbraně) a ozdoby z různých materiálů jako je kost, mušlovina, zvířecí zuby, měď, ojediněle drahý kov. Z keramických nádob je nejtypičtější pohár zdobený otiskem kroucené šňůry, který je vkládán do mužských hrobů.

Dalším předmětem, který se objevuje pouze v mužských hrobech je kamenný sekeromlat (na Břeclavsku například nález z Lednice), o němž jsme se zmiňovali i v minulém dílu seriálu věnovaném zbraním. Do posmrtné výbavy bylo přidáváno jako potrava zvířecí maso z prasete domácího, ovce nebo kozy, hovězího dobytka, výjimečně psa, koně a jelena.

Původ s otazníkem

Následující kultura se zvoncovitými poháry má také nebývale široký geografický rozsah od severozápadní Afriky až po Malopolsko a od Irska až po Karpatskou kotlinu. Dodnes archeologové řeší otázku původu tohoto lidu – zda k nám doputoval odněkud z Evropy, či zda se vyvinul z původního obyvatelstva. Jedna z nejnovějších teorií nepočítá s migrací lidí, ale se šířením určité ideologie, stylu a technologií, které spíše souvisí se sdílením stejných kulturních tradic v rámci značně rozšířených skupin.

Nejtypičtějším nálezem je zdobený červený pohár ve tvaru obráceného zvonu. Zvoncovité poháry patřily mezi prestižní předměty a mohly být také spojeny s ritualizovanou formou konzumace alkoholu. Tyto poháry byly vkládány pouze do mužských hrobů. Pohřební ritus se totiž lišil stejně jako u lidu se šňůrovou keramikou u mužů a žen.

Mužům se do hrobů přidávala kromě těchto honosných pohárů také lukostřelecká výbava: šípy, po nichž nacházíme už jen kamenné hroty, nátepní destičky, které chránily zápěstí proti zpětnému švihu tětivy, brousky na dříky šípů.

Pokud měl muž v hrobě i luk, tak se nedochoval kvůli organickému materiálu, ze kterého byl zhotoven. Na hrudi zemřelého se někdy vyskytuje i specificky mužský šperk z kančího klu, vyřezaný do tvaru luku. Dále se v mužských hrobech vyskytují i měděné dýčky, keramické mísy a džbánky, ale i předměty z drahých kovů jako například dvě zlaté destičky z hrobu z Bulhar nebo zlaté a stříbrné spirálky z pohřbu dítěte z Lednice.

Ženské hroby mají odlišnou posmrtnou výbavu. Z keramických nádob zde jsou pouze běžné džbánky, mísy a hrnce, šídla a šperk typický pro ženský kroj – knoflíčky ve tvaru jehlanu z kostí, ojediněle z jantaru nebo drahého kovu. Těla byla do hrobu vkládána opět ve skrčené poloze, muži leželi na levém boku a hlava jim směřovala na sever, ženy na pravém boku a hlava směřovala na jih.

Obě pohlaví měla pohled směrem na východ. Někdy byla nad hrobem navršena mohyla, v některých případech i dřevěné obložení komory, vzácně kamenná skříňka. Mohylové hroby byly zpravidla bohatší a jedince proto přisuzujeme k vyšší sociální vrstvě. Do hrobů se také tu a tam dávala masitá potrava, nejčastěji skopové nebo části vepřového či hovězího.

Řada pohřebišť

V břeclavském okrese bylo nalezeno velké množství pohřebišť, většinou tvořených dvaceti až třiceti hroby. Uveďme příklady jako je Břeclav, Bořetice, Bulhary, Dolní Věstonice, Kobylí, Klobouky, Pavlov, Šakvice, Uherčice a další. Sídliště lidu se zvoncovitými poháry jsou na Moravě doložena pouze zahloubenými jámami, neznáme doklady příbytků. Takové sídliště se nacházelo například v Kloboukách, Mikulově, Mušově, Nových Mlýnech, Přítlukách nebo Šakvicích.

PAVLA RŮŽIČKOVÁ
Autorka pracuje v Archeologickém ústavu Akademie věd České republiky, detašované pracoviště Dolní Dunajovice