V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
KATEŘINA PIORECKÁ
„Za nesnáze způsobené válkou je české obyvatelstvo kromě samozřejmého hospodářského rozkvětu odškodňováno příkladnými, dříve nepoznanými sociálními a kulturními opatřeními.“ Tvrzení Karla Hermanna Franka, otištěné 30. 7. 1944 v deníku Die Zeit vydávaném NSDAP v Reichenbergu pro Říšskou župu Sudety většinou čteme jako manipulativní propagandistické gesto. Německý historik Volker Mohn už v úvodu své původně německy vydané dizertace připouští, že výrok skutečnou situaci v Protektorátu Čechy a Morava nevystihuje, nicméně německý státní ministr pro protektorát o růstu knižní produkce, návštěvnosti divadel, koncertů a především kin ve srovnání s rokem 1938 nelhal. Jaké místo tedy zaujímala kultura v protektorátní každodennosti? Jaké byly důvody zachovávání zdání české kulturní autonomie? A nakolik se jazykově česká umělecká tvorba stala nástrojem německé propagandy? To jsou pro Volkera Mohna natolik klíčové otázky, že Frankovým výrokem rámuje celou svou monografii Nacistická kulturní politika v Protektorátu. Koncepce, praxe a reakce české strany (NS-Kulturpolitik im Protektorat Böhmen und Mähren: Konzepte, Praktiken, Reaktionen, Essen, Klartext 2014).
Číst dál: Ústupky, skuliny a niky. Německý příspěvek k české literární kultuře za protektorátu
JIŘÍ POLÁČEK
Je obecně známo, že součástí geneze románu Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci (1893) jsou texty Věnceslava Metelky (1807–1867) z Pasek nad Jizerou. Osobnost, osudy a tvorbu tohoto písmáka detailně přibližuje kniha Jaromíra Jecha a Evy Koudelkové, mající vtipný název Vlastenec, který nezapadl a podtitul Dvě století Věnceslava Metelky.
JAKUB ČEŠKA
Petr Král měl jistě pravdu, když si ve svém polemickém textu (namířeném proti Kunderovským paradoxům Milana Jungmanna) posteskl, že je absurdní, že cenu Toma Stopparda za literární kritiku dostal Milan Jungmann za soubor esejů Cesty a rozcestí, a nikoli Sylvie Richterová za Slova a ticho („Paradoxy kunderologů“, Svědectví, č. 79, 1986, s. 626–630, zde s. 627). Tehdy se psal rok 1986 a není třeba se nijak pozastavovat nad tím, že Jungmannovi byla cena udělena roku 1985, zatímco Sylvii Richterové vychází první kniha esejů o rok později (Slova a ticho, Mnichov, Arkýř 1986). Zde totiž vůbec neběží o drobnou časovou nesrovnalost, nýbrž o zcela odlišnou atmosféru obou esejistických knih. Přesné, nečekané a inovativní postřehy Sylvie Richterové, která v lehkém esejistickém stylu prozrazuje zřetelnou inspiraci českým strukturalismem, francouzskou naratologií, neméně také francouzským strukturalismem (ale také hermeneutikou, psychoanalýzou…), ční proti těžkopádné, místy buditelské a morálně zapšklé esejistice Milana Jungmanna. Na začátku druhé poloviny osmdesátých let představují eseje Sylvie Richterové, minimálně v kontextu české literární esejistiky, zjevení, a to nejenom právě jmenovanými vlastnostmi, nýbrž také osobitým, sémioticky zakotveným pohledem na literární dílo. Literární sémiotika nebyla v té době — v české literární esejistice — zrovna rozšířenou disciplínou. Nutno poznamenat, že ani více než třicet let od prvního vydání Slov a ticha není situace o mnoho lepší.
KLÁRA SOUKUPOVÁ
Německý soubor studií zabývajících se autobiografickými texty, Das eigene Leben als ästetische Fiktion, by mohl podle svého názvu působit jako další z řady odborných monografií teorie autobiografie, jež se snaží postihnout specifika transformace životního příběhu do literární podoby. V tomto případě je však mnohem podstatnější podtitul, jenž zní Autobiographie und Professionsgeschichte — více než teoretickému uchopení problematiky literární estetizace života jsou studie věnovány právě textům, v nichž se autoři zaměřují především na svou profesi či povolání.
MICHAL PŘIBÁŇ
V neděli 4. listopadu 2018 v Brně náhle zemřel literární historik Jiří Rambousek. Zemřel v nedožitých jednadevadesáti letech, tedy ve věku, kdy se obvykle o náhlých úmrtích nehovoří. Jenže jak jinak vnímat odchod člověka, který i z nemocničního lůžka uprostřed úspěšné rehabilitace po zranění (zlomenina krčku) telefonicky diskutuje o přípravě spisů Josefa Palivce a pro uši přátel „recenzuje“ nedávno přečtené tituly soudobé české prózy?