Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

Studie a eseje

Asimilace: kritika jednoho pojmu

Výklady dějin Židů v českých zemích a v Polsku po druhé světové válce

Kateřina Čapková

Článek původně vyšel v anglické verzi pod názvem „Beyond the Assimilationist Narrative: Historiography on the Jews of the Bohemian Lands and Poland after the Second World War“ v polském časopise Studia Judaica, roč. 19, č. 1 (37) (2016), s. 129–155. Autorka porovnává historiografii poválečných židovských dějin v českých zemích a v Polsku, přičemž analyzuje nejen vzájemné rozdíly, ale především podobnosti v paradigmatech interpretace židovské zkušenosti v těchto dvou regionech. Nejprve poměřuje institucionální základnu bádání o židovských dějinách, obsah tohoto výzkumu a kvantitu produkce v komunistickém a postkomunistickém Československu a Polsku a konstatuje, že zatímco v Polsku byly už v osmdesátých, a především v devadesátých letech napsány desítky publikací o poválečné zkušenosti polských Židů, v Československu bylo psaní o moderních židovských dějinách (kromě několika prací o Terezíně) až do politické změny v roce 1989 nepřípustné a ani poté se zájem domácích historiků o poválečný život českých Židů (na rozdíl od jejich tragického osudu ve válečných letech) příliš nezvýšil. Podle autorky přitom obecně (a nejen pro polskou a českou, respektive československou historiografii) platí, že zatímco koncept asimilace byl široce kritizován a zpochybněn pro starší období dějin Židů, v dílech o době po druhé světové válce tento přístup stále dominuje. V důsledku to znamená, že poválečná existence a zkušenost nábožensky založených českých a polských Židů je buď popřena, nebo marginalizována a historie Židů, často vnímaných jako monolitní sociální skupina, je zavádějícím způsobem vykládána jako příběh lineární asimilace. Děje se tak do značné míry na základě nepřípustného zobecňování situace v centru (Praze, Varšavě) na poměry v periferii. Přitom zhruba polovinu poválečných Židů v českých zemích tvořili imigranti, kteří před válkou žili na Podkarpatské Rusi nebo na východním Slovensku a kteří pak formovali nové komunity s pomocí odlišných tradic, a podobně téměř polovina poválečných Židů v Polsku žila v Dolním Slezsku, kam byli většinou repatriováni ze Sovětského svazu. Oproti asimilačnímu narativu, zatíženému nacionalismem a poplatnému oficiálnímu výkladu z dob komunistického režimu, nabízí autorka alternativy, které by respektovaly komplexnost a pluralitu lidské společnosti.

„Je třeba se poučit“

Vývoj politických struktur organizace Varšavské smlouvy v letech 1985–1989

Matěj Bílý

Studie analyzuje fungování politických struktur organizace Varšavské smlouvy v době mezi nástupem generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Michaila Gorbačova a zhroucením státněsocialistických diktatur ve střední a východní Evropě na konci osmdesátých let, které bylo doposud probádáno pouze povrchně. Na základě výzkumu v českých, německých a polských archivech i studia publikované dokumentace přibližuje nezanedbatelné změny v praktickém chodu politických struktur této organizace, k nimž tehdy došlo. Pokouší se objasnit a zhodnotit podstatu těchto posunů, posoudit je v kontextu předchozího vývoje a nastínit, jaký měly význam pro osud Varšavské smlouvy po roce 1989. Ukazuje, že Gorbačov v organizaci inicioval poměrně výrazné změny, avšak jejich samotnou realizaci málokdy prosazoval asertivně. Větší otevřenost a pobídky vůči spojencům, které přístup sovětského generálního tajemníka charakterizovaly, však zaznamenaly jen částečný úspěch. Na jednu stranu začaly politické struktury Varšavské smlouvy po roce 1985 poprvé v historii aliance stabilně fungovat a staly se místem pro sdílení informací i prezentaci zahraničněpolitických stanovisek či iniciativ členských států, navzdory prohlubující se krizi východního bloku. Na straně druhé však ve fungování politických struktur Varšavské smlouvy přetrvávaly praktické problémy, které zrcadlily slepou uličku, do níž se dostal východní blok jako takový a systém vztahů mezi jeho zeměmi, vybudovaný v předchozích čtyřech desetiletích. Organizaci samotnou se pak před rokem 1989 nepodařilo vnitřně posílit natolik, aby nebyla po zhroucení stávajících politických režimů ve střední a východní Evropě odsouzena k brzkému zániku.

Civilizační dimenze revolučních procesů v díle Jaroslava Krejčího

Karel Černý

V úvodu této přehledové studie autor načrtává biografické kontury Jaroslava Krejčího (1916–2014) jako mezioborově ukotveného badatele s erudicí v právu, ekonomii, historii, religionistice a sociologii, který byl v padesátých letech v Československu z politických důvodů vězněn, v roce 1968 emigroval do Velké Británie a poté působil jako profesor na univerzitě v Lancasteru, od počátku devadesátých let zároveň také paralelně ve vlasti. Autor se pokouší z dílčích fragmentů zrekonstruovat, kriticky představit a do širšího historicko-sociologického kontextu zasadit celoživotně budovaný srovnávací přístup Jaroslava Krejčího ke studiu dlouhodobých revolučních transformací, a to s důrazem na jejich civilizační dimenzi. Jakkoliv Krejčí vypracoval také originální typologii revolučních procesů nebo teoretický model fází revolučního cyklu, tato studie se soustředí na mnohačetné civilizační souvislosti revolučních transformací. Krejčí si všímá v prvé řadě civilizační podmíněnosti vzniku revolucí a zjišťuje, jak některé civilizace vypuknutí revolucí nepřejí, zatímco pro jiné je naopak silná revoluční tradice typická. Dále studuje rozdíly v průběhu a výsledcích takzvaných západních a východních revolucí, přičemž opět hledá civilizační podmíněnosti těchto rozdílů. Domnívá se přitom, že zatímco západní revoluce tendují k pluralitním režimům, východní revoluce spějí naopak k režimům s vysokou koncentrací moci. Nakonec se Krejčí zaměřuje na téma civilizačních transformací, ke kterým dochází v důsledku revolučních procesů, a to díky nové revoluční kombinaci starých a nových zdrojů, a zejména zdrojů domácích a cizích. V druhé části této studie autor kriticky poukazuje na nedokončený civilizacionistický obrat Jaroslava Krejčího při bádání o těchto revolučních transformacích. Naznačuje také, jak se téma civilizační dimenze revolučních procesů rozvíjí v akademickém hlavním proudu dnes, především v pojetí historických sociologů Shmuela N. Eisenstadta, Johanna P. Arnasona a Samuela P. Huntingtona. Závěrečná diskuse pak shrnuje hlavní teze Krejčího a zároveň prověřuje jejich heuristický potenciál při aplikaci na události takzvaného arabského jara.

Diskuse

O kuchařce a pudingu

Odpověď Pavlu Kolářovi

Miloš Havelka

Příspěvek je pokračováním debaty mezi autorem a Pavlem Kolářem na stránkách Soudobých dějin. Odvíjí se od recenze Miloše Havelky na publikaci Pavla koláře a Michala Pullmanna Co byla normalizace? Studie o pozdním socialismu (Praha, Nakladatelství Lidové noviny – Ústav pro studium totalitních režimů 2016), která vyšla pod názvem „Ideologická kritika ideologické kritiky normalizace“ v Soudobých dějinách, roč. 25, č. 1–2 (2018), s. 229–243. Na recenzi reagoval Kolář statí „Normalizace ve své epoše: V odpověď na polemiku Miloše Havelky“ v Soudobých dějinách, roč. 25, č. 3–4 (2018), s. 523–536. Havelka nyní rozvíjí některé své argumenty z recenze na knihu Co byla normalizace? a vztahuje je také na Kolářovu odpověď. Trvá na tom, že stanoviska a interpretace obou autorů trpí často ideologičností, abstraktností, proklamativností a jednostranností, a vztahuje tyto své výhrady na jejich chápání společnosti a každodennosti v období československé normalizace (1969–1989). Vrací se také k diskusi o pojetí legitimity a legitimního použití násilí u Maxe Webera v souvislosti s bádáním o tomto období. Požadavek „responzibilizace“ společnosti, ke kterému se hlásí Pavel Kolář a který přičítá společnosti zodpovědnost za udržování normalizačního režimu, podle Havelky nerozlišuje mezi státem a společností a mezi různými skupinami obyvatel, jejich postoji a reálnými možnostmi ovlivnit poměry, a měl by být naplněn analytickými výklady konkrétních projevů této responzibility. Havelka přiznává autorům, že jim jde o to, aby se době normalizace nově porozumělo prostřednictvím nových, případně „opravených“ konceptů. Namítá však, že „normalizovaná“ sociální a politická skutečnost byla složitější a spornější, než jak ji autoři ukazují, a že proklamované nové koncepty a hlediska autoři nedostatečně aplikují na realitu.

Recenze

Neodbytné pouto socialismu

Petr Chalupecký

SUK, Jiří: Veřejné záchodky ze zlata: Konflikt mezi komunistickým utopismem a ekonomickou racionalitou v předsrpnovém Československu. Praha, Prostor 2016, 325 stran, ISBN 978-80-7260-341-1.

Kniha Jiřího Suka je podle recenzenta významným a v české historiografii průkopnickým příspěvkem k vývoji ekonomického myšlení v Československu šedesátých let a reformního procesu vrcholícího pražským jarem 1968. Autor se ovšem nezaměřuje na samotnou ekonomickou teorii tehdejší doby, ale zkoumá její širší historické kontexty, počínaje paradigmatickými marxistickými spisy a sovětskými spory o hospodářskou politiku po bolševické revoluci, spíše z filozofické a sociologické perspektivy. Zajímá ho přitom podoba a uskutečnitelnost nového ekonomického modelu, potažmo československého pojetí „socialismu s lidskou tváří“, s ohledem na jeho vnitřní rozpory a na meze myšlení a jednání jednotlivých aktérů. Největší pozornost mezi nimi věnuje tehdejšímu řediteli Ekonomického ústavu ČSAV Otu Šikovi (1919–2004) jako hlavnímu autorovi ekonomické koncepce „třetí cesty“ a líčí také restaurativní reakci politického režimu vůči této koncepci po porážce pražského jara. Recenzent přibližuje obsah jednotlivých kapitol a formuluje některé dílčí výhrady.

Devět let po bolševické revoluci

Dagmar Petišková

ROTH, Joseph: Cesta do Ruska: Fejetony, reportáže, poznámky v deníku 1919–1930. Z německého originálu přeložil Pavel Váňa. (Knižnice 20. století, sv. 1.) Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2017, 264 strany, ISBN 978-80-7325-422-3.

Publikace je překladem německého vydání Reise nach Rußland: Feuilletons, Reportagen, Tagebuchnotizen 1919–1930 (Köln/R., Kiepenheuer & Witsch 1995) a obsahuje výběr z novinových článků rakouského spisovatele Josepha Rotha (1894–1939) věnovaných dění ve střední a východní Evropě těsně po první světové válce, a především jeho reportáže ze Sovětského svazu, publikované od září 1926 do ledna 1927 ve Frankfurter Zeitung, s doplňujícími deníkovými reflexemi sovětského pobytu. Roth tam byl vyslán jako zpravodaj uvedených německých novin, a ačkoliv se netajil svými sympatiemi k levici, snažil se popisovat sovětskou skutečnost nestranně. Rothovy žurnalistické texty, jazykově a stylisticky podobně vytříbené jako jeho díla beletristická, představují podle recenzentky jedno z nejbarvitějších historicko-literárních svědectví o počátečním období Sovětského svazu.

Polská syntéza stoletých dějin sudetských Němců

Petr Šafařík

MAJEWSKI, Piotr M.: Sudetští Němci 1848–1948: Dějiny jednoho nacionalismu. Z polštiny přeložila Markéta Páralová, překlad německých pramenů Pavel Mašarák. Brno, Conditio humana ve spolupráci s Muzeem druhé světové války v Gdaňsku 2014, 537 stran, ISBN 978-80-905323-2-8.

Recenzent představuje historika a muzeologa Piotra Macieje Majewského jako jednoho z nejvýraznějších zahraničních znalců československé historie první poloviny dvacátého století a zároveň obhájce nezávislého historického poznání před politickými tlaky v současném Polsku. V publikaci, která je překladem polského vydání „Niemcy sudeccy“ 1848–1948: Historia pewnego nacjonalizmu (Warszawa, Wydawnictwo Uniwersytetu Warszawskiego 2007), podal zdařilou, faktograficky bohatou a čtivou syntézu dějin sudetských, respektive českých Němců v době od revolučního roku 1848 do jejich vysídlení z Československa a nastolení komunistického režimu v zemi o sto let později. Jeho pohled přitom do značné míry souzní s perspektivou a hodnotovými akcenty většinového přístupu české odborné obce k sudetoněmeckému tematickému komplexu.

Budoucnost Evropy v úvahách polských federalistů v exilu

Martin Nekola

ŁUKASIEWICZ, Sławomir: Third Europe: Polish Federalist Thought in the United States 1940–1970. Saint Helena (California), Helena History Press 2016, 478 stran, ISBN 978-1-943596058.

Publikace, původně vydaná polsky s titulem Trzecia Europa: Polska myśl federalistyczna w Stanach Zjednoczonych, 1940–1971 (Warszawa – Lublin, Instytut Pamięci Narodowej 2010), podle recenzenta jako jedna z prvních důkladně analyzuje, jak polský exil na Západě během druhé světové války a posléze po rozdělení evropského kontinentu železnou oponou reagoval na nepříznivý mezinárodní vývoj a jak si představoval jeho nové ideální uspořádání. Autor se ale nezabývá jen teoretickými koncepcemi vybraných osobností, nýbrž dává nahlédnout do složitých poměrů polského exilu, srozumitelně osvětluje důvody rozepří mezi různými jeho skupinami, a především představuje širokou škálu jejich aktivit. Kniha je fascinující kronikou života a myšlení lidí, kteří vedli vyčerpávající zápas za vzdálenou vlast, již pod tlakem okolností opustili a mnohdy už nikdy nespatřili, a za vlastní národ, který je vinou komunistické propagandy považoval za zrádce a nepřátele.

Varšavská smlouva jako nástroj politiky Sovětského svazu

Daniel Povolný

BÍLÝ, Matěj: Varšavská smlouva 1969–1985: Vrchol a cesta k zániku. Praha, Ústav pro studium totalitních režimů 2016, 432 strany, ISBN 978-80-87912-69-0.

Autor se zaměřil na analýzu vnitřního vývoje Varšavské smlouvy, na její roli v mechanismech fungování evropské zájmové sféry Sovětského svazu a na vliv této organizace na mezinárodní dění v době od konce šedesátých do poloviny osmdesátých let. V tomto ohledu podle recenzenta podává poměrně ucelený obraz a přináší řadu užitečných informací. Problematické však je, že až na nejnutnější souvislosti pomíjí vojenské struktury Varšavské smlouvy, což navíc není zřejmé z názvu knihy. Recenzent oceňuje rozsáhlou heuristiku v českých i zahraničních archivech, upozorňuje ale také na dílčí terminologická pochybení.

Subkulturní násilí jako protest proti „buržoaznímu způsobu života“

Lucie Marková

DANIEL, Ondřej: Násilím proti „novému biedermeieru“: Subkultury a většinová společnost pozdního státního socialismu a postsocialismu. Příbram, Pistorius & Olšanská 2016, 178 stran, ISBN 978-80-87855-90-4.

Tématem knihy jsou vztahy mezi většinovou společností a menšinovými kulturami v Československu osmdesátých let a České republice devadesátých let minulého století. Ústředním výkladovým pojmem je nový biedermeier, jímž se autor snaží vystihnout přizpůsobení většinové společnosti pohodlí a konzumnímu životnímu stylu, bez ohledu na vládnoucí režim a ideologii, a zároveň pojem užívá jako metaforu pro období posledních let státního socialismu a raného postsocialismu. Za protiklad k němu považuje subkulturní a aktivistické násilí. Recenzentka přibližuje jednotlivé případové studie, věnované fanouškům black metal, rasistickým skinheads, fotbalovým hooligans, antifašistické scéně, dalším aktivistickým hnutím a subkulturním volnočasovým aktivitám. Upozorňuje na jejich nevyváženost a nedostatečné propojení a konstatuje, že autor nepokročil od popisu k analýze fungování subkultur a jejich vztahů s většinovou společností.

Politické ozvěny Buchenwaldu

Jakub Šlouf

MOULIS, Miloslav: Z mých vzpomínek. K vydání připravila Lenka Kločková, Marie Chaloupková a Roman Štér. Praha, Národní archiv 2016, 279 stran, ISBN 978-80-7469-052-5.

Vzpomínky českého historika, novináře a publicisty Miloslava Moulise (1921–2010) navazují na jeho dřívější memoárový titul Vlaky do neznáma (Třebíč, Akcent 2011), který líčí období první Československé republiky a nacistické okupace, kdy byl autor jako účastník odboje vězněn. Volné pokračování počíná jeho návratem z koncentračního tábora v Buchenwaldu a zachycuje jeho život v poválečném Československu, kdy jako komunistický aktivista nejprve zastával různé administrativní funkce a v šedesátých letech se začal věnovat historii. Podle recenzenta mohou být Moulisovy memoáry obecněji přínosné ve třech aspektech historického poznání: pro vývoj politických postojů komunistických funkcionářů na střední a nižší úrovni v padesátých a šedesátých letech, pro utváření poválečných sítí osobních vazeb uvnitř Komunistické strany Československa, v níž fungovala spojenectví navázaná v nacistické internaci, a pro vzájemné sepětí reformní politiky v šedesátých letech s tehdejší historiografií.