archiv publikací

Hans Jonas (1903–1993), německý židovský filosof, patří k nejvýznamnějším myslitelům dvacátého století. Byl žákem R. Bultmanna a M. Heideggera, studoval filosofii, teologii a dějiny umění. V roce 1933 emigroval, za druhé světové války se účastnil bojů v židovské brigádě britských sil, v roce 1948 v Izraeli ve válce za nezávislost. Později přednášel na univerzitách v Kanadě a v USA. Jeho nejvýznamnější dílo Das Prinzip Verantwortung (1979) vyšlo nejdříve v němčině, avšak zahrnuje i některé texty, jež Jonas publikoval už dříve v USA. Jonasovy rané práce byly věnovány rozborům gnostického dualismu, který se stavěl nepřátelsky k hmotnému světu přírody. Ve čtyřicátých letech začíná Jonas promýšlet filosofické problémy moderní vědy, zvláště biologie, a postupně se dostává ke kritice současného zaměření technického rozvoje ohrožujícího přírodu i člověka. Člověk je podle Jonase součástí přírody, zároveň má však jako „obraz Boží“ svobodu – a tím i odpovědnost.

Autor první kapitoly této knihy D. Böhler Jonase osobně znal. V roce 1998 založil v Berlíně Centrum Hanse Jonase a v roce 2005 inicioval vydávání kritické edice jeho díla. Tato kniha kolektivu autorů vyzdvihuje aspekty Jonasova myšlení, které ani v dnešní době neztrácejí svou aktuálnost. Je určena širšímu okruhu čtenářů se zájmem o filosofii a etiku, kteří se chtějí zamýšlet nad stavem současné civilizace a nad důsledky rozvoje vědy a techniky pro společnost.

Soutok Vltavy a Berounky na jižním okraji Prahy představuje dávnou křižovatku cest i výrazné ohnisko české mentální topografie. Stejně tak pražské jihozápadní předpolí od Lahovic a Zbraslavi až po Černošice a Kazín je svéráznou říční krajinou, která se během tisíciletí a staletí proměnila ve zcela specifický kulturně-historický areál. V roce 2015 vznikl z iniciativy hl. m. Prahy a sousedních obcí Projekt Soutok, koordinovaný pražským Institutem plánování a rozvoje, jehož cílem je založení Příměstského parku Soutok. Kniha Fenomén soutoku je pokusem o souhrnný pohled na tuto dosud spíše opomíjenou oblast, a to z perspektivy geologické, přírodovědné, urbánně-krajinné a kulturně-historické. Autorský tým Bolina, Cílek, Hlaváček, Klimek, Meduna, Sádlo, Schmelzová, Špoula se v ní zabývá krajinnou ekologií, geologií, profánní i sakrální historií, cestní sítí a literární reflexí krajiny. Krajina soutoku totiž není jen pozoruhodnou lokalitou, nýbrž především příběhem, který chce být vyprávěn, jinak se stane nesrozumitelným.

Performativita bohemikální literatury 14. století pohledem divadelní vědy

Literatura, která vznikala v českých zemích ve vrcholném středověku, se ke svým příjemcům nedostávala vždy jen ve formě zapsaného textu. Právě naopak – často byla nejrůznějším způsobem předváděna či performována: polohlasnou či hlasitou četbou pro větší či menší okruh diváků a posluchačů, zpěvem, představeními více nebo méně divadelního charakteru, někdy dokonce „soukromou“ performancí bez zjevného cílového publika. Nejrůznější způsoby „živé“ prezentace středověké literatury jsou v knize přiblíženy na příkladu bohemikálních mariánských planktů. Tento žánr popisuje Kristovu vykupitelskou smrt na kříži dojemným a zároveň provokativním způsobem: očima jeho vlastní matky, Panny Marie.

Filosofie a logika hypotetických vět

Jaké jsou základní principy správného logického usuzování? Ve snaze odpovědět na tuto otázku vykrystalizoval v průběhu devatenáctého století systém, který je dnes znám jako klasická logika. Ta se postupně stala obsahem základních kurzů logiky na humanitních i technických oborech po celém světě.

Úspěch klasické logiky má dobré důvody: eleganci, jednoduchost a vyváženost základních principů, expresivní sílu a schopnost integrovat v sobě starší teorie spojené s aristotelskou i stoickou tradicí. Klasická logika se skvěle osvědčila jako logika jazyka matematiky. Jestliže ji však aplikujeme na běžný jazyk, vynořuje se řada problémů, jež se týkají zejména hypotetických vět a jejich role v běžném usuzování. A právě na paradoxní aspekty klasické logiky související s hypotetickými větami se zaměřuje tato kniha. Autor v ní představuje nevlivnější argumenty na obhajobu klasické logiky, ale i nejvýznamnější teorie, jejichž cílem je klasickou logiku revidovat. V závěrečné části rozpracovává svůj originální přístup k uvedeným paradoxům. Hlavním záměrem knihy je ilustrovat postupy a metody moderní filosofické logiky s důrazem na její vztah k přirozenému jazyku a běžnému usuzování.

Biblické citace v českých spisech Jana Amose Komenského

Vztah k Bibli je naprosto zásadní součástí Komenského myšlení. Každé jeho dílo vzniklo za zvláštních podmínek a pro zvláštní cíle: proto i ve struktuře citovaných biblických knih je v každém z textů něco výjimečného, co se v jiných neobjevuje. Díky zdánlivě suchým statistickým hodnotám lze tyto zvláštnosti nacházet a vlastně oživovat mnohdy emocionální chvíle, kdy Bible byla pro Komenského jedinou odpovědí na trýznivé otázky o minulosti i budoucnosti.

Bible je jedním z klíčů k pochopení myšlení Jana Amose Komenského – stojí jako základ jeho teologického uvažování, vědecké a pedagogické práce, je kostrou jeho pansofie. Tvoří také podstatu Komenského iracionality, kontroverzně se projevující ve vztahu k chiliasmu a dobovým proroctvím. Byla pro něj i důvěrně osobním sdělením, jak dokazují mnohá místa v rukopisných Clamores Eliae ze závěru života. Publikace je prvým rozsáhlým pokusem o uplatnění principů digital humanities při interpretaci Komenského citování Bible. Autor sestavil soupis všech citací ve většině českých spisů, převedl je do podoby databáze, aby pak mohl sestavovat vizualizované modely těchto spisů a předvést, jak se v průběhu života vztah Komenského k Bibli vyvíjel. Kniha je rozdělena do tří částí: prvá se autor nad místem Komenského v dobové biblistice, nad jeho chápáním Božích tajemství, chiliasmem a způsobem uplatňování biblického stylu ve vlastní tvorbě. Ve druhé části je v pěti chronologicky pojatých oddílech uveden přehled citovaných biblických knih v jednotlivých obdobích a spisech; každý takový model citace doprovází vizualizace a komentář s ohledem na zvláštnosti, které jej charakterizují a odlišují. Třetí části knihy se zaměřuje na vybrané biblické knihy a jejich užití Komenským, a to na evangelia, epištoly, Píseň písní, Žalmy, prorocké knihy a apokryfy.

Karl Korsch (1886–1961) patřil k jedněm z nejvýznamnějších radikálně levicových myslitelů první poloviny 20. století. Často bývá spolu s Györgyem Lukácsem a Antoniem Gramscim považován za zakladatele tzv. západního marxismu. Nicméně jeho význam zdaleka přesahuje jakékoliv zaškatulkování do konkrétního marxistického proudu. Celou jeho intelektuální dráhu protíná snaha o soustavné promýšlení a rovněž kritiku předpokladů a hranic marxismu. Nečiní tak ovšem nikdy z vnějšího, nezaujatého stanoviska, ale vždy z perspektivy „krizí“ marxismu samého, tj. z hlediska událostí, které přinášely nové emancipační výzvy a vytvářely nová revoluční hnutí. Tento přístup zdobí i Korschův nejvýznamnější spis Marxismus a filosofie (1923), jímž vstoupil do debat o dalším směřování marxistické filosofie, které vyvolala jak Říjnová revoluce v Rusku, tak i následující revoluční události v Německu. V českém výboru čtenář nalezne kromě tohoto slavného textu i Korschovu odpověď kritikům („Současný stav problému Marxismu a filosofie“, 1930) a tři kratší statě z raných dvacátých let 20. století, jejichž společným jmenovatelem je otázka nové koncepce materialistické dialektiky a materialistického pojetí dějin.

Kniha se zaměřuje na diskurs o demokracii ve 20. století, především se věnuje ideji strukturální demokracie z hlediska politické filosofie. Jejím stěžejním motivem je komparace dvou soustav: politické koncepce T. G. Masaryka a sociální a politické koncepce zakladatele české funkcionalistické strukturální filosofie Josefa Ludvíka Fischera. Tato komparace je vysvětlována v souvislostech českých a světových filosofických a politických koncepcí, literární kritiky a literatury.

Miroslav Pauza je vědeckým pracovníkem Filosofického ústavu Akademie věd ČR. Dlouhodobě se zaměřuje na téma knihy a patří k jeho největším znalcům. Kniha je jeho opus magnum.

Dílo, koncipované Hegelem jako úvod do systému a současně jako filosofické ospravedlnění systému, přerostlo v neopakovatelný výklad systému samého. Ovlivnilo evropské duchovní dějiny a filosofické poznání v řadě jeho oblastí. Překlad, mající počáteční východisko v překladu Jana Patočky, se opírá o akademické vydání a přejímá z něho rozsáhlé poznámky, které odkazují na filosofický, vědecký a literární kontext Hegelových myšlenek a přinášejí také odkazy na věcně související místa v textu. Vznikl ve snaze dostát současným nárokům na vydávání klasických děl a pokročilejšímu stavu bádání.

"Tento svazek je podáním vznikajícího vědění. Fenomenologie ducha má nahradit psychologické výklady, případně též abstraktní vysvětlení týkající se zdůvodnění vědění. Pohlíží na přípravu k vědě z hlediska, díky němuž je novou, zajímavou a první vědou filosofie. Zahrnuje různé podoby ducha jako zastávky na cestě, kterou se duch stává čistým věděním čili absolutním duchem. V hlavních oddílech této vědy, které se opět dělí na další, bude tudíž zkoumáno vědomí, sebevědomí, pozorující a jednající rozum a duch sám jako mravní duch, duch vzdělání a morální duch a konečně jako náboženský duch ve svých rozdílných formách. Bohatství jevů ducha, jež se na první pohled předkládá jako chaos, je uvedeno do vědeckého uspořádání, které je podáním jevů ducha podle jejich nutnosti, v níž se ty nedokonalé rozkládají a přecházejí ve vyšší, které jsou jejich nejbližší pravdou. Poslední pravdu nacházejí jevy ducha nejprve v náboženství a poté ve vědě jako výsledku toho celého."

(úryvek z ohlášení Fenomenologie ducha, jehož autorem je pravděpodobně Hegel)

Filosofická zkoumání (1953) vydali z Wittgensteinovy pozůstalosti jeho žáci jako rekonstrukci knihy, na níž pracoval od roku 1929 a jež měla jako vyjádření jeho filosofie nahradit Tractatus logico-philosophicus (1921). Využili přitom především text z přelomu třicátých a čtyřicátých let, s nímž byl Wittgenstein zřejmě dlouhodobě spokojen. Přes výhrady, jež lze zpětně k jejich ediční práci mít, se jim podařilo sestavit jednu z nejvlivnějších filosofických knih uplynulého století. Wittgenstein díky ní proslul jako filosof, který namísto zodpovídání filosofických otázek navrhuje jejich diskvalifikaci na základě rozboru fungování jazyka. Nejznámější úvodní desítky stran odhalují filosofické předsudky spojené s jazykem na příkladech vlastních jmen, respektive na snaze uplatnit jeden model fungování jazyka spojovaný s vlastními jmény na jazyk obecně. Příležitostně se objevují úvahy o pravdivosti nebo povaze filosofie, Wittgenstein zavádí pojem jazykové hry a posléze přistupuje k rozboru povahy pravidel a jednání podle nich. Odtud přechází k otázkám, jež se týkají myšlení a duševních pochodů, a to nejprve v souvislosti úvah o tzv. soukromém jazyce. Psychologickým tématům jako intencionalita, vůle, aspektové vidění, vnímání druhých atd. je pak věnován zbytek knihy včetně posledního oddílu označeného jako II. část a sestaveného z poválečných Wittgensteinových poznámek. Wittgensteinovské bádání ovšem postupně hlavně upozornilo na význam textů, jež po Wittgensteinově smrti vyšly samostatně pod názvy Poznámky o základech matematiky a Zettel, jako na pravděpodobné autentické kandidáty pro zařazení do Wittgensteinovy plánované velké „pozdní“ knihy, a naopak zpochybnilo správnost zařazení II. části, jakož i posledních stránek I. části.

Druhé vydání.

„Jako i v jiných oborech antiky, stojíme také zde nad troskami, a jediná cesta, kterou si lze vyvolati alespoň stín dávného umění básníkova, jest pokus o rekonstrukci, který je si vědom své vratkosti a svých nedostatků,“ pronesl svého času Ferdinand Stiebitz o papyrovém fragmentu Sofokleova satyrského dramatu Slídiči. „Troskami“ antických dramat se v našem prostředí nejsoustavněji zabýval všestranný klasický filolog Zdeněk K. Vysoký (1903–1979) a jedním z cílů této knihy je alespoň částečně splatit dluh této významné a z politických důvodů upozaděné postavě české klasické filologie. Po úvodním představení Vysokého a po uvedení do zákrut textové tradice řecké tragédie se čtenáři mohou poprvé uceleně seznámit s málo známými torzovitě dochovanými antickými dramaty, jak je na základě svých a jiných rekonstrukcí Zdeněk K. Vysoký přeložil.