V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
LUKÁŠ PRŮŠA
Liber viaticus, cestovní breviář Jana ze Středy, je unikátní památkou české středověké knižní kultury. Rukopis, uložený v Knihovně Národního muzea v Praze, byl nedávno zprostředkován ve výjimečné dvousvazkové knize, za níž stojí trojice editorů, Pavel Brodský, Kateřina Spurná a Marta Vaculínová. Skládá se ze dvou svazků; ten první, komentářový, přináší studie významných českých historiků a historiků umění, druhý pak zmenšenou reprodukci rukopisu.
Soustřeďme se především na první z nich. Vstupní stať Ivana Hlaváčka („Knihy a knihovny v Čechách v době Karla IV.“) rozlišuje dva typy knihovní sítě v českém státě v období Karlovy vlády, a to knihovny osobní a knihovny institucionální. Dle autora se panovník v zakládání a rozšiřování své osobní (dvorské) knihovny neangažoval, v případě potřeby se obracel na pražskou kapitulní knihovnu i knihovnu pražských dominikánů; byl ovšem zároveň donátorem mnohých knihoven. Hlaváček věnuje pozornost zejména pražským církevním knihovnám, knihovně pražské kapituly, augustiniánské knihovně u Sv. Tomáše, knihovně kartuziánů, premonstrátské na Strahově, benediktinské v Břevnově, cisterciácké na Zbraslavi aj. Prostřednictvím svatotomášských augustiniánů se knihy dostávaly do prostředí pražské univerzity, jež se stala hlavním odběratelem a producentem knih vznikajících pro vlastní potřebu. Knižní kultura v době vlády Karla IV. byla podle Hlaváčka rovněž spojena s Olomoucí, zejména s prostředím tamní metropolitní kapituly. Z dalších významných klášterních knihoven jsou vzpomenuty bibliotéky ve Vyšším Brodě a ve Zlaté Koruně. Z rodových knihoven vzpomíná Ivan Hlaváček knihovnu jihočeských Rožmberků.
JAN PIŠNA
Český intelektuální svět přelomu 15. a 16. století byl vázán a téměř výhradně soustředěn na náboženské záležitosti. Bouřlivé změny v církevním životě předcházejícího 15. století nemalou měrou zasáhly společnost ve všech vrstvách a ta se začala polarizovat na tábory podle stoupenců jednotlivých náboženských skupin a proudů, přičemž většinový náležel utrakvistům. České země se staly královstvím dvojího lidu, což si také v nemalé míře uvědomovali současníci a netřeba chodit k přímému vyjádření daleko, vždyť stačí vzpomenout vyobrazení vozu taženého dvěma směry na tzv. Klaudiánově mapě Čech z roku 1518, který tento rozkol přímo znázorňuje. S tímto stavem společnosti také bezprostředně souvisejí náboženské polemiky. Je to pochopitelné, neboť zaobírání se vírou a zbožnými věcmi z pohledu tehdejšího vzdělaného člověka figurovalo v hodnotovém žebříčku na nejvyšších příčkách. Byl to také důvod, proč se intelektuálně zaměření kněží nepouštěli do žánrů čistě beletristické literatury, jak to známe ze západní či jižní Evropy, ale zůstávali pouze ve striktně vymezeném prostoru teologických sporů. Právě do tohoto světa nás uvádí druhý svazek ediční řady Středověk, který vyšel v Nakladatelství Lidové noviny pod názvem Pikartské dialogy. V knize samotné se nacházejí edice čtyř tisků z tiskárny Mikuláše Konáče z Hodiškova. Editorem a autorem úvodu je historik specializující se na náboženské dějiny husitství a reformace a vysokoškolský pedagog Ota Halama.
RICHARD ZMĚLÍK
V loňském roce vydalo nakladatelství XYZ, které náleží pod mediální skupinu Albatros Media, knihu s titulem Šifra mistra bestselleru (The Bestseller Code [2016]) dvojice amerických autorů Jodie Archerové a Matthew L. Jockerse. Z názvu si nelze učinit hned napoprvé jasnou představu, kam knihu zařadit. Teprve podtitul Anatomie knižního trháku může leccos napovědět. Na webových stránkách nakladatelství je kniha uvedena mezi kategoriemi non-fiction, poznání a vědění. Podíváme-li se, co zde tyto žánry zahrnují, povětšinou se jedná o skutečné žánrové bestselery, jakými jsou biografie slavných herců, sportovců a politiků nebo různorodé osobní sugestivní zpovědi a příběhy. V malém procentu se zde objevují i takové tituly, jakými jsou esejistická kniha Pavla Eisnera Chrám i tvrz nebo Ivanovova Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi, tedy tituly odborněji profilované.
JIŘÍ PELÁN
Jakub Češka se věnuje Hrabalovi už delší čas; nyní vydal knižní monografii Bohumil Hrabal, autor v množném čísle. Úvodem zmiňuje její cíle: především odstranit klišé banalizující Hrabalovu tvorbu a rozvrátit hrabalovský mýtus.
VERONIKA PEHE
Kniha Petra Bubeníčka vyšla jako součást série nakladatelství Palgrave Macmillan soustředící se na adaptaci a vizuální kulturu. Vzhledem k tomu, že ostatní tituly v této sérii se zabývají problematikou adaptace na teoretické úrovni nebo se soustředí na anglojazyčné prostředí, je o to více překvapující, ale i záslužné, že se Bubeníčkovi podařilo prorazit se studií zaměřenou výhradně na českou literaturu a kinematografii z éry státního socialismu. I přes takto specializované téma se autorovi daří zachytit obecnější problematiku politické dimenze filmové adaptace vznikající v podmínkách cenzury, za režimu, který autonomii tvůrce značně omezoval. Jak autor poznamenává v úvodu, zajímá ho především, jak se umělecké dílo protíná s recepcí, kulturou, ideologií, politikou a kreativitou (s. 2). Kniha tak má co nabídnout všem, kteří se zajímají o interpretaci kultury zasazenou do historicko-společenského kontextu.
Zaměření na zahraniční publikum s sebou nutně nese obšírnou kontextualizaci i vymezení se proti tezím, které se domácím čtenářům mohou jevit poměrně samozřejmé. Například hned v úvodu Bubeníček uvádí, že jeho hlavním cílem je ukázat, že ne všechny filmy, které vznikaly za železnou oponou, byly umělecky nehodnotné počiny poplatné dobové ideologii — tvrzení, které pro čtenáře obeznámené zejména s československou novou vlnou jistě není nijak překvapující. Nicméně publikace, která je rámována především jako studie zabývající se problematikou adaptace v specifickém politickém prostředí, takovéto vysvětlení historicko-politického kontextu potřebuje; proto je vítána i celá sekce v úvodu stručně shrnující dějiny Československa od první republiky až po normalizaci, jež tak nabízí nezbytné historické pozadí pro porozumění specifikům umělecké tvorby v znárodněném filmovém průmyslu.