-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den,
nejsem si jistá, jak správně napsat např. větu: Viděla jsem se s Monikou, (s) Lenkou a (s) Markétou. Opakuje se předložka "s" i před dalšími slovy? Děkuju za odpověd.
Dobrý den,
v našich dostupných zdrojích jsme výrazně podobný případ, který vás zajímá, nenašli.
Nejsme sice zcela odborníci na českou mluvnici, ale podle citu se nám zdá, že v tomto vašem příkladu varianta bez předložky s u každého jména je lepší. Na druhou stranu si ale myslíme, že použít s před každým jménem by nemusela být chyba.
Doporučujeme obrátit se na odborníky v Ústavu pro jazyk český AV ČR http://www.ujc.cas.cz/.
V periodiku Naše řeč se problematikou opakování předložek u několikanásobných větných členů zabývá, z našeho pohledu velmi odborně, např. Josef Hrbáček. Odkaz na jeho příspěvek, viz níže; doporučujeme k přečtení.
HRBÁČEK, Josef. Opakování stejných předložek v několikanásobných předložkových výrazech. Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 4, s. 169-179. http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4963
Další příspěvek k problematice je také z Naší řeči, viz níže:
Některé jazykové jevy se nezdají nikterak významné a důležité, a přece mohou poskytnout dosti látky k přemýšlení a mohou ukázat ze stavby jazyka leccos, co by jinak unikalo naší pozornosti. Mezi takové málo nápadné jevy patří případy, kdy se má v rozvitém nebo rozšířeném větném členu opakovat předložka…
Když čteme starší texty trochu pozorněji, často se setkáme s případy, že se předložka opakuje tam, kde bychom ji sami neopakovali, a zase naopak nebývá někdy vyjádřena tam, kde bychom ji raději opakovali. Z toho plyne, že máme jakýsi cit pro to, kdy je lépe předložku znovu vyjádřit a kdy ne, ale jen těžko bychom tento svůj cit vysvětlovali nebo odůvodňovali...
Posuzovatelé knih v Naší řeči často vytýkali autorům, že neopakovali předložku... Je zřejmé, že se i posuzovatelé při svých výtkách řídili spíše jazykovým citem nebo svými jazykovými zvyklostmi. Také ti, kteří opravují rukopisy po jazykové stránce, řídí se v této věci namnoze jen svou vlastní zkušeností, bez pevnějších a určitějších zásad. Není divu, že je při tom mnoho nejistoty a kolísání, neboť mnohem snadněji se řídíme svým jazykovým citem při psaní než při opravování jiných.
V tomto článku se chci pokusit ukázati, že tento náš cit není náhodný a že přese všechny jeho individuální rozdíly lze jeho zásady aspoň v hlavních obrysech stanovit. Nepůjdu při tom do minulosti; bylo by to zajisté cenné pro srovnání i pro hlubší pochopení tohoto problému, ale věc, beztoho již dosti složitá, by se nám tím ještě více zkomplikovala...
Předložka se neopakuje tam, kde výraz má býti brán v svém souhrnném významu, tam, kde je čisté spojení slučovací, nebo tam, kde se výraz jakoby nastavoval...
Tam, kde spojení je volnější a kde si obě části plně zachovávají svůj vlastní význam, nemísíce jej ve výsledný význam celkový, předložka se opakuje...
Čerpáno z: BEČKA, Josef V. Opakování předložky v rozvitých a rozšířených členech větných. Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 2-4, s. 29-44.
Jazyk, lingvistika a literatura
--
Národní knihovna ČR
02.07.2019 15:26