V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
ZUZANA MALÁ
Před jednapadesáti lety, 3. prosince 1963, byla napsána první kapitola historie českého absurdního dramatu — v dramaturgii Jana Grossmana a režii Otomara Krejči se v Divadle Na zábradlí uskutečnila světová premiéra hry Václava Havla Zahradní slavnost. Knihovna Václava Havla, o. p. s., ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., připomněla tuto mimořádnou událost odbornou konferencí Havlova Zahradní slavnost — klíčová událost moderního českého divadla, která se konala 13. prosince v budově Akademie věd České republiky. Konferenci předcházelo slavnostní uvedení Zahradní slavnosti Divadlem Na tahu v režii Andreje Kroba — repríza inscenace, která měla v Divadle Na zábradlí premiéru 1. listopadu 1996. Druhé představení Zahradní slavnosti v režii Dušana Pařízka měli účastníci konference možnost zhlédnout v den jednání ve Stavovském divadle.
KATEŘINA SMYČKOVÁ – JAN PIŠNA
Soudobá popularita mediálních studií dobývá stále širší oblast vědeckého zkoumání. Jejich aplikace na výzkum starší literatury není v českém kontextu zcela samozřejmá (na rozdíl od studií zahraničních, viz např. práce Rogera Chartiera), ale o to více potřebná. Literatura raného novověku si totiž vynucuje jiná literárněhistorická měřítka než literatura novodobá, neboť většinu tehdejší knižní produkce netvořila díla „krásná“, nýbrž v prvé řadě užitková: kalendáře, modlitební knížky, zpěvníky… A právě tyto tisky či rukopisy byly pevně zakotveny do kulturního a společenského prostředí, ovlivněny mnoha faktory, z nichž primárním byla samotná volba média. Rozdíly mezi tištěnou a rukopisnou literaturou ukazují, že minimálně do konce 18. století nelze zkoumat text sám o sobě, nezávisle na formě jeho šíření.
IVANA TARANENKOVÁ
Kniha Pavla Janouška Černá kočka, ako i jej podtitul napovedá, sa venuje výsostne špecifickej téme aj v kontexte samotnej literárnej vedy — problematike komunikačných pravidiel a diskurzívnych stratégií presadzovania sa subjektu „znalca“ vo sfére myslenia o literatúre. Napriek snahám o objektivizáciu je v tejto Janouškovej rozprave výrazne citeľný i rozmer subjektívny. Ak autor v texte vyslovuje pochybnosti, či je jeho text dostatočne vedecký a žánrovo zaraditeľný, musíme mu odpovedať — nie, nie je ani striktne vedecký ani žánrovo vyhranený (istú odľahčenosť traktovania témy naznačujú i rozmarné úvodné a záverečné mottá), čo však vonkoncom nie je na škodu veci. Janouškova kniha presahuje k eseji, k polemike, miestami zabŕda do publicistických dimenzií (v reflexii postavenia v humanitných vied v súčasnej spoločnosti). Pre mňa však v prvom rade predstavuje profesionálne vyznanie autora, jeho pokus o vedome subjektívnu reflexiu odboru, v ktorom sa už desaťročia sám ako „znalec“ myslenia o literatúre pohybuje na rôznych (podľa neho herných) úrovniach.
STANISLAVA SCHUPPLEROVÁ
Polistopadové období, především 90. léta minulého století, charakterizují v literatuře decentralizační tendence, v rámci nichž se objevují a profilují výrazné osobnosti i mimo pražské centrum. Jeden takovýto mimopražský region se rozhodl zmapovat i Lubomír Machala v monografii Olomoucká poezie a próza po roce 1989. Zaměřuje se zde především na literáty spojené ve větší či menší míře svou studijní, pracovní či tvůrčí činností s Olomoucí, ale neopomíjí ani širší kulturní kontext, tedy časopisy, nakladatelství, festivaly atd.
MICHAELA FILIPI
V úterý 26. listopadu 2013 proběhlo VI. textologické kolokvium, další z pravidelných setkání nad aktuálními otázkami textologie a ediční praxe, která od roku 2009 pravidelně pořádá Ediční a textologické oddělení Ústavu pro českou literaturu AV ČR. V letošním roce se kolokvium uskutečnilo ve spolupráci s Katedrou bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jež pro setkání tohoto ročníku poskytla zázemí.
Kolokvium bylo koncipováno jako setkání nad textologickou problematikou, kterou vymezil název Rukopis — náčrt — tvůrčí akt. Oblast zájmu dále specifikovaly termíny: text in statu nascendi, logika tvůrčího aktu, avant‑text, pretext, palimpsest, verze a varianta textu, náčrt a různočtení. Tyto pojmy společně poukazovaly k různým perspektivám zkoumání textové geneze. Zadání tedy umožnilo různé přístupy k dané problematice, počínaje textologickými analýzami a konče navazujícím bádáním v oblasti poetiky a literární historie. Různorodost přístupů a odborných diskurzů, které účastníci kolokvia prezentovali, bylo lze vnímat jako předpoklad k překročení parciality jednotlivých disciplín. Diskuze nad příspěvky, jež na kolokviu zazněly, ukázaly, že setkání různých přístupů je všestranně obohacující.
Kolokvium zahájil krátkým vstupním slovem Jiří Flaišman. Prvním bodem programu byl příspěvek Petra Komendy. Byl věnován, jak vyjadřuje jeho název: „Rukopis, strojopis a jejich podíl na tvůrčím procesu (na příkladech textových pramenů českých modernistů)“, vlivu média psaní (psací stroj, pero/tužka) na tvůrčí proces i na podobu výsledného uměleckého díla. Pozornost byla zaměřena především na pozdní tvorbu Františka Halase a na texty Jana Čepa. Petr Komenda ukázal, že František Halas ve svých náčrtech cíleně pracuje s prostorem stránky a že vytváření paradigmatických vějířů je u něho závislé na prostorovém rozvržení při zápisu. Dále uvedl, že introspekce a meditativní pozice v denících, zápisnících a korespondenci Jana Čepa souvisí s pomalostí rukou zapisovaného textu, v němž nepřítomnost škrtů signifikuje promyšlenou formulaci myšlenek. V diskuzi, kterou vystoupení vyvolalo, Komenda zdůraznil svou distanci vůči deterministicky chápanému vztahu mezi médiem psaní a podobou tvůrčího procesu: každý autor si ve své poetice vymezuje vlastní způsob vztahování se k médiu.
Poté zazněl příspěvek Michala Kosáka pojmenovaný „K půdorysu Herbenovy chalupy. Geneze Slezského čísla“, v němž referent nejprve popsal svůj nález dosud neznámého dokumentu z pozůstalosti redaktora Času Jana Herbena. Jedná se o Herbenův rukopisný koncept se třemi variantami uspořádání časopiseckého Slezského čísla (1903), které se stalo osnovou pro všechna další vydání Slezských písní. Nález podle Kosáka nejen umožňuje přesněji datovat zrod Slezského čísla, ale přináší i informace o Herbenových interpretačních východiscích a vzorcích, jež formovaly složení a kompozici sbírky. Současně se díky nálezu upřesňuje pohled na redaktorskou roli Jana Herbena.
Specifickou podobu problematiky náčrtu v medievistice rozebral v jediném příspěvku kolokvia, který se věnoval starší české literatuře, Jakub Sichálek, jenž svůj referát pojmenoval „In pricipio erat… Náčrt a medievistika“. Přednášející se zaměřil na problematiku autorství a s ní související tradované pojetí, podle nějž pro středověkou literaturu nelze termín náčrt upotřebit tak, jak se užívá pro literaturu novověkou. Ve svém vystoupení proto analyzoval možnosti využití tohoto pojmu na rozdílných typech dochovaných středověkých památek, přičemž se zaměřil především na povahu marginálií přepisovačů.
Genezi odborného textu věnoval ve svém vystoupení „Náčrt a výsledek. Počátky textu u R. Grebeníčkové“ pozornost Michael Špirit. Zaměřil se na materiál související s rozepisovanou, ale zřejmě nikdy nedokončenou duplikou Růženy Grebeníčkové na příspěvek Felixe Vodičky „Ke sporům o romantismus, zvláště Máchův“ (Plamen 1962, č. 9). V badatelčině pozůstalosti se dochovalo jedenáct strojopisných začátků její reakce. Každá z variant je přitom charakterizována jiným emocionálním zaměřením: od vyhrocené polemiky až po obecné pojednání. Špiritova analýza ukázala, že mezi variantami je nemožné stanovit posloupnost, že každé započetí znamenalo nově rozvrženou problematiku. Jisté stemma lze provizorně sestavit jen dle frekvence slovních motivů, které procházejí jednotlivými variantami, a jejich naznačených vztahů.
Příspěvek Marka Přibila „Kam s tzv. náčrtem Máje?“ představil nový pohled na původ Máchova autografu, který je dnes v literatuře označován jako Malý sešit. Badatel na základě analýzy materiálních i textových charakteristik tohoto autografu a dalších Máchových rukopisů zproblematizoval názor, že se jedná o fragment většího rukopisného celku. Svým vystoupením zdůraznil význam zkoumání materiálových indikátorů daného pramene, kdy například určité grafické zvláštnosti Máchova rukopisu mohou rozhodovat o tom, kam daný pramen zařadit.
Barbora Bártová nazvala svůj referát „Sémantické instrukce Holanova italského itineráře“. Upozornila v něm na významné vazby mezi básnickou skladbou Toskána a itinerářem dochovaným v pozůstalosti Vladimíra Holana, který si básník sestavil pro svou cestu do Itálie v roce 1929. Bártová ukázala, že tento vztah nelze chápat pouze jako inspiraci navštívenými místy, ale že do jeho rámce je třeba zahrnout i situaci básníka a jeho poezie z doby konání cesty. Zmíněný itinerář ovlivnil též žánr Toskány. Tyto objevy doplňující interpretaci díla Bártová propojila s analýzou korespondence Vladimíra Holana s Josefem Florianem, jež nám dává nahlédnout, jakou roli pro autora jeho pobyt v Itálii sehrál.
V zasedací místnosti děkanátu, kde kolokvium probíhalo, se střídali posluchači z řad studentů i odborníků. Bezprostředně po každém příspěvku následovala možnost klást přednášejícímu otázky. Byla využívána, takže se nejednou rozvinula podnětná diskuze. Příspěvky z VI. textologického kolokvia budou vydány péčí hostitelů v samostatné publikaci.
Vyšlo v České literatuře 1/2014.