MARTIN MACHOVEC

Po krátké a těžké nemoci ve věku osmašedesáti let zemřel v pražské nemocnici v Motole významný český literární historik a editor PaedDr. Petr Holman.

Petr Holman se narodil v Železném Brodě, na ZDŠ chodil v Malé Skále, na SVVŠ v Jablonci nad Nisou (v letech 1966–1969). Na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval v letech 1969–1973 český jazyk a hudební výchovu, na filozofické fakultě pak v letech 1973–1974 externě studoval indologii (obor sanskrt a tamilština). Diplomovou práci Ohlas básnické tvorby Rabíndranátha Thákura v české hudbě obhájil v roce 1973 a již jen název této práce svědčí o nebývalé šíři Holmanových zájmů a oborů činnosti, k nimž kromě české literatury patřila rovněž indologická studia a hudba klasická i rocková, slovácký folklor i tradiční hudba indická (Holman po řadu let působil jako amatérský i profesionální hudebník, na housle hrál např. ve Vysokoškolském souboru Zdeňka Nejedlého při VŠE či v Pražské cimbálové muzice, připravil též různé hudební pořady pro Český rozhlas, např. „S Petrem Holmanem do Indie i za Březinou“, „Tradiční taneční hudba Urísy“, „Lidová hudba Rádžastánu“, „Indická instrumentální hudba“, „Housle v jihoindické hudbě“; také koncertoval s Československým státním souborem písní a tanců v mnoha evropských zemích a rovněž v Mexiku, nahrával pro Čs. rozhlas a Čs. televizi, jako houslový sólista též pro All India Radio New Delhi.)
Pro českou bohemistiku však Holman vykonal nesmírně mnoho především jako editor a komentátor díla Otokara Březiny; lze konstatovat, že zhruba od poloviny 80. let až do nedávné minulosti se především jeho zásluhou udržela březinovská studia na vysoké úrovni, jejich obzor byl značně rozšířen, a to nejen v českých zemích, ale i v zahraničí. Co Holman během těchto desetiletí vykonal nejen pro dílo Březinovo, ale také pro dílo autorů s Březinou spřízněných (Jakub Deml, Anna Pammrová, František Bílek, F. X. Šalda, Emanuel Chalupný, Ladislav Klíma, Josef Váchal, Sigismund Bouška, Bedřich Fučík, Vladimír Holan aj.), nelze nyní ještě jak náleží docenit.
Přivedl-li Holmana již v dobách jeho středoškolských studií k zájmu o indickou kulturu železnobrodský rodák a amatérský indolog Rudolf Janíček, nevíme, kdo obrátil jeho pozornost k Březinovi, ale na začátku Holmanova veledíla Březiniana II (2012) jsou první zmínky o Březinovi již k roku 1966, z kteréhožto roku jsou tu i citáty anonymního autora (s. 16), jež by mohly dobře předznamenat celý další Holmanův život — a ovšem i jeho práci: „Ani ti, kdož milují pravdu, ani ti, kdož milují krásu, nemohou se starati o politiku, jež nestará se ani o krásu, ani o pravdu.“ Nebo: „Vše je nemožné, dokud to někdo neudělá.“
Holmanova bibliografie z roku 2003 registruje jeho první březinovskou publikaci až k roku 1979 (Otokar Březina: „Dva listy“, in Wiener Slawistischer Almanach 4), ale k této zatím jen drobné publikaci vedla dlouhá a nelehká cesta.
Připomínáme, že léta Holmanových univerzitních studií jsou rovněž dobou nastupující „normalizace“ v Československu, tedy dobou, kdy svobodnější publikační možnosti z konce let 60. braly rychle za své. Zde krátká rekapitulace březinovské literatury té doby: ještě v roce 1948 byla vydána snad nejvýznamnější březinovská monografie (Oldřich Králík: Otokar Březina 1892–1907. Logika jeho díla), ale pak až do roku 1958 vůbec nic. Tehdy Březinu opět připomněla Zikova edice Březinova básnického díla (Básně; vyšlo v Československém spisovateli v ediční řadě Odkaz), dále opět skoro nic až do roku 1965, kdy v brněnském Bloku vychází sbírka Ruce, ovšem pak až do roku 1970 je žeň březinovských publikací dosti hojná, přičemž se opakovaně v souvislosti s nimi vyskytují jména Otakara Fialy, Rudolfa Havla, Josefa Ziky a Miroslava Červenky. Nejvýznamnějšími březinovskými publikacemi z té doby jsou zřejmě ty, které připravil Fiala: Eseje z pozůstalosti. Skryté dějiny, část posmrtná (1968), a konečně tehdy kompletní edice těchto textů: Skryté dějiny (1970; edičně s Fialou připravil J. Zika). V roce 1968 vydal Červenka obsáhlý výbor z Březiny: Nebezpečí sklizně; vydavatelskou svobodu uzavírá v roce 1970 jednak dvousvazkový sborník editorů Jaroslava Nováka a O. F. Bablera: Stavba ve výši + Symfonie bratrských hlasů, jednak Zikova monografie: Otokar Březina (vyšla v edici Odkazy pokrokových osobností nakladatelství Melantrich), ale pak opět nastává mrtvé, tentokrát normalizační ticho, které v 70. letech kromě jedné drobné březinovské bibliografe (Jaromír Kubíček: Otokar Březina. Soupis literatury o jeho životě a díle, Brno 1971) narušuje v roce 1975 jen další vydání Březinových básnických sbírek (Básnické spisy; vyšly v ediční řadě Národní knihovna), jež sice připravil k vydání Červenka, ale musel se pod ně podepsat Břetislav Štorek, neboť Červenka tehdy ve svém oboru oficiálně pracovat nesměl.
A v této situaci se Březinou začíná zabývat Petr Holman. Rozhodně to není situace příznivá, ale aspoň laikovi by se nemusela zdát zcela beznadějná. To podstatné z Březinova díla bylo přece jen již zpřístupněno, Březina není na indexu — nutno však dodat, že ho také nikdo dále nevydává, starší generace literárních vědců a editorů, kteří se jím zabývali, dožívá, z mladších zbývá právě jen Miroslav Červenka, který publikovat nesmí.
Pro Petra Holmana je ovšem po ukončení studií vyloučeno, aby se podílel na práci „znormalizovaných“ literárněvědných institucí: něco takového by vyžadovalo kolaboraci s okupačním režimem, více či méně tichý souhlas s těmi, kdo opět brutálně potlačovali mj. svobodu lidského tvoření, psaní, umělecké tvorby, kdo opět spustili čistky v knihovnách a pro něž se desítky českých spisovatelů staly orwellovskými unpersons. Holman tedy v 70. a 80. letech dobrovolně sdílí osud disidentů: protlouká se většinou v nekvalifikovaných zaměstnáních, živí se jako noční hlídač, topič, uklízeč, prodavač, myč nádobí, listonoš, v lepších případech jako korektor, vychovatel učňovské mládeže, učitel češtiny a zpěvu na ZŠ atd. A přirozeně tehdy také nachází cestu k lidem stejných zájmů, kteří jsou na tom podobně jako on, tak např. k Bedřichu Fučíkovi, Vladimíru Binarovi, Vladimíru Justlovi, Rudolfu Havlovi, Milanu Jankovičovi, Mojmíru Trávníčkovi, Miroslavu Červenkovi, ale také k desítkám, snad stovkám pamětníků, archivářů, bývalých knihtiskařů a knihvazačů (jeden za všechny, tasovský Stanislav Vodička, nechť je zde jmenován), bibliografů i bibliofilů. Stává se součástí oné neoficiální sítě lidí, kteří se nenechali normalizačním režimem zastrašit a pokračovali ve své práci, byť ji mohli realizovat třeba pouze v samizdatu, ba jen v soukromé korespondenci.
Co se pak Březinova díla týče, je celkem přirozené, že Holman obrací pozornost především k březinovské korespondenci, neboť ta byla až do konce 40. let vydávána jen chaoticky a fragmentárně, pak už vůbec ne.
Své studie vydával jednak vlastním samizdatem, např. v roce 1985 Březinovské korespondence, jednak v periodiku Wiener Slawistischer Almanach, jejž vydávala Vídeňská univerzita (zde poprvé již v roce 1979 ony již výše zmíněné Březinovy Dva listy). Vrcholem Holmanovy samizdatové aktivity je ovšem březinovská publikace zcela jiného druhu, totiž Frekvenční slovník básnického díla Otokara Březiny (1986), jejž vydal vlastním nákladem v šesti svazcích (celkem devět souborů). Na tomto díle z oboru matematické lingvistiky pracoval Holman celkem dvanáct let (1974–1986); jde nejen o zcela výjimečnou záležitost v dějinách české literární vědy, ale také v dějinách českého samizdatu. Tiskem pak toto dílo vyšlo v reprintu ve dvou svazcích v Německu (jen úvodní, česky psaná studie je zde přeložena a nově tištěna) pod titulem Frequenzwörterbuch zum Lyrischen Werk von Otokar Březina (Köln/Weimar/Wien, Böhlau Verlag 1993).
Koncem 80. let pak Holman některé své studie publikoval též ve Zprávách Spolku českých bibliofilů, v Naší řeči či ve sborníku Literární archiv; v roce 1988 vyšel v brněnské Státní vědecké knihovně třetí svazek březinovské bibliografie (Otokar Březina 3; společně s Janou Sedlákovou) a konečně v roce 1989, tedy ještě před Listopadem, vychází Holmanovi jedna z jeho nejvýznamnějších březinovských prací, edice Hudba pramenů a jiné eseje (zde též jeho doslov: „Básník eseje“), vydalo nakladatelství Odeon.
Po roce 1989 je ovšem Holmanových publikací mnoho, jak časopiseckých, tak knižních. Přispívá např. do Aluze, Boxu, Bulletinu Společnosti Otokara Březiny, Bulletinu Společnosti Anny Pammrové, České literatury, Hostu, Kmenu, Listu pro literaturu, Logosu, Proglasu, Sborníku Kruhu přátel českého jazyka, Studentských listů či indologického Pandanu. Z knižních publikací, které Holman edičně připravil, nutno připomenout svazky: Emilie Lakomá: Úlomky hovorů Otokara Březiny (1992); Jediný život, jediná láska. Vzájemná korespondence Otokara Březiny Emilie Lakomé (1999); nové vydání tentokrát již veškerých Březinových esejů (Eseje [1996]); soubor Červenkových březinovských prací Březinovské studie (2006); ale zejména obrovský dvousvazkový soubor veškeré Březinovy odeslané korespondence: Otokar Březina, Korespondence I (1884–1908); Otokar Březina, Korespondence II (1909–1929), jenž vyšel v brněnském Hostu v roce 2004. Jde o kritické, detailně komentované vydání, které by za „normálních podmínek“ mělo být plodem týmu odborných pracovníků příslušného akademického ústavu, nikoli výsledkem práce institucionálně nepodporovaného badatele.
Z Holmanových prací je nutno připomenout alespoň jeho skromný výbor z vlastních březinovských studií, Březiniana (2003), dále anglickou publikaci Nature in Otokar Březina’s Work (2014), ale především obrovský svazek Březiniana II. Dokumenty — ohlasy — paralely — přesahy 1966–2006 (2012), jakýsi autorův záznamník vlastní práce, korespondenční komunikace, úryvků z březinovských studií různých autorů, zcela výjimečné literární dílo, za něž mu byla v roce 2016 udělena Cena Toma Stopparda. Poněkud stranou je pak cestopisný svazek Z cest… (2005), jímž se mj. připomíná, že Petr Holman působil po roce 1989 řadu let jako pedagog v zahraničí. Tak již v roce 1991 absolvoval stáž na Oxfordské univerzitě, v letech 1992–1994 vyučoval český jazyk a literaturu na Stanfordově univerzitě v Kalifornii a na univerzitě v Chicagu v letech 1996–1998 totéž na University of Delhi v Indii. V Praze pracoval Holman v letech 1991–1993 jako odborný asistent na katedře české a slovenské literatury FF UK, v letech 1995–1996 a 1998–2003 v Ústavu pro českou literaturu AV a v letech 1996–1998 a 2005–2015 v Indologickém semináři Ústavu jižní a centrální Asie FF UK.
Petr Holman se hned na počátku 90. let také podílel na obnovení činnosti Společnosti Otokara Březiny v Jaroměřicích nad Rokytnou, jejímž čestným předsedou byl posléze jmenován. Pro ni pomohl uspořádat řadu sympozií a sborníky z referátů, které byly na těchto sympoziích čteny, také většinou redigoval (Otokar Březina a současnost [1996]; Otokar Březina 2003 [2004]; Otokar Březina 2008 [2010]; Otokar Březina 2014 [2015], spolu s Hanou Enderlovou; Otokar Březina 2018 [2019], spolu s Evou Vrabcovou).
Petru Holmanovi bylo dáno mnohé z jeho práce dokončit, ale bohužel hodně zůstalo rozpracováno: ještě roky a roky práce by byly před ním, kdyby mu byl dopřán delší život. Připomínáme velmi významné Holmanovy objevy z posledních let: kompletní soubor většinou francouzsky psaných listů Anny Pammrové Otokaru Březinovi, který byl po desetiletí považován za ztracený či zničený, a konečně vskutku splněný sen všech obdivovatelů Březinova díla: všechny rukopisy nejrůznějších variant Březinových esejů Skrytých dějin, z nichž Otakar Fiala v 60. letech jednotlivé eseje rekonstruoval a které po Fialově smrti zmizely a nikdo k nim neměl přístup: březinovské badatele, jsou-li tu vůbec jací, tedy nyní čeká práce na mnoho dalších let, bohužel již bez Holmanovy pomoci.

Vyšlo v České literatuře 5/2019.