Josef Páta

(1886–1942)
Je vždy potěšující, můžeme-li přiznat české vědě nějaké prvenství. Jedno takové je spojené i s osobou slavisty a litomyšlského rodáka Josefa Páty. Tento rok si připomínáme
125. výročí jeho narození.



Když roku 1904 odešel Josef Páta na českou univerzitu do Prahy, zvolil si za svůj obor moderní filologii a především slavistiku, v níž roku 1909 dosáhl doktorského titulu. Následoval studijní pobyt v Lipsku, Záhřebu, Bělehradu a Sofii, poté na několik let zakotvil jako učitel na pražských středních školách. Roku 1916 byl jmenován lektorem bulharštiny na české technice v Praze a o čtyři roky později také na Karlově univerzitě. Hlavní náplní jeho vědecké práce se však nakonec stal jiný jazyk. V závěru svých vysokoškolských studií se totiž nadchl pro lužickou srbštinu, jejíž kurzy na filozofické fakultě vedl A. Černý. Páta po něm roku 1921 převzal lektorát tohoto jazyka malého národa, zvolna zanikajícího v německém moři. Již následujícího roku se pro lužickou srbštinu habilitoval a o dalších jedenáct let později se stal prvním mimořádným profesorem lužickosrbské řeči a slovesnosti na Karlově univerzitě, kde tak zároveň vznikla i vůbec první stolice lužické srbštiny. Nezanevřel nicméně ani na bulharštinu, o čemž svědčí i fakt, že pro Ottovu encyklopedii XX. století napsal všechna bulharská hesla a mimo to publikoval četné studie o bulharském písemnictví, jazyce a česko-bulharských stycích. Popularizačním způsobem také zpracoval a tiskem vydal své dojmy a postřehy z cest na slovanský jih. Jeho vědecká činnost na poli bulharistiky a propagování myšlenky slovanské vzájemnosti došly uznání udělením čestného doktorátu univerzity v Sofii a komandérského kříže řádu sv. Sávy IV. stupně.

Osudem se mu však měla stát Lužice, a to nejen ve vědeckém, ale i osobním životě. Od roku 1907, kdy poprvé navštívil Lužici a publikoval svou vůbec první studii s lužickosrbskou tematikou, vydal nespočet drobných studií na toto téma i zásadní práce O lužickosrbské literární historii a kritice (1924) a Úvod do studia lužickosrbského písemnictví (1925). Vedle toho se všemožně snažil i o popularizaci Lužice, mimo jiné sestavením Lužickosrbské čítanky (1920), která přinášela výbor z hornolužického i dolnolužického písemnictví s výkladem o slovesnosti a přehledem spisovatelů, založením ediční řady Česko-lužická knihovnička a spoluredigováním Česko-lužického věstníku. A jak pro něj bylo typické, nezůstával jen u odborné práce, ale zapojoval se aktivně také do společenského a v některých ohledech i politického života doma a v Lužici. Jeho jméno bychom mohli nalézt mezi členy budyšínské Matice srbské (Maćica Serbska) nebo Česko-lužického spolku „Adolf Černý“ v Praze, který roku 1907 spoluzaložil a jehož byl i místopředsedou. Na podporu Lužických Srbů veřejně vystoupil v roce 1919, kdy připravil provolání spolku, otištěné v Národních listech, v němž vyzýval k hájení jejich národních zájmů a žádal o uznání samostatného lužického státu a obsazení Lužice dohodovými vojsky. Byl zároveň jedním z nejaktivnějších pracovníků Lužickosrbského referátu, zřízeného při ministerstvu zahraničních věcí, v němž se až do konce roku 1919, kdy byl úřad zrušen, staral o plynulý pohyb informací a dokumentů mezi Budyšínem, Prahou a Paříží, organizoval kurýry a vyjednával materiální pomoc pro Lužici. V následujících letech se coby vysokoškolský pedagog a činovník spolku „Adolf Černý“ zaměřil vedle přípravy nových odborníků na lužickosrbský jazyk a literaturu především na propagaci Lužice a podporu všech forem česko-lužické spolupráce. V tom mu měla pomoci i kniha, kterou pojal jako syntézu své dosavadní práce a svých názorů a která by jazykem srozumitelným širokému obecenstvu nejen představila dějiny a kulturu Lužických Srbů, ale i jejich boj za svobodu a vazby k českým zemím. Pojmenoval ji jednoduše a výstižně – Lužice. V roce 1939 byl její rukopis již hotový, ale politická situace neumožnila Pátovi jeho dílo vydat. On sám byl vzhledem ke svým prolužickým aktivitám považován za osobu nepřátelskou Říši a po atentátu na R. Heydricha zatčen, krátce vězněn v Terezíně a 24. června 1942 v Praze popraven. Rukopis se však podařilo uchránit a zásluhou Pátových přátel a spolupracovníků se kniha krátce po osvobození dočkala svého vydání.

JAN CHODĚJOVSKÝ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.