LUKÁŠ M. VYTLAČIL

Utváření obrazu a pověsti českého a římského krále Václava IV. V úterý 17. září 2019 se v konferenčních prostorách pražské vily Lanna uskutečnil společný workshop Historického ústavu a Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, jenž byl věnován osobnosti Václava IV. Lucemburského. U příležitosti šesti set let od jeho úmrtí se tak otevřelo téma panovníkovy pověsti a jejího dalšího života v paměti dalších staletí.
Úvodním slovem workshop zahájila Eva Doležalová (HIU AV ČR), která též pokračovala příspěvkem s názvem „Král a jeho špatná pověst“. Zaměřila se na prezentaci Václavova vztahu k církvi a k Židům v pramenech z přelomu 14. a 15. století, který byl vystavěn jako ambivalentní ve prospěch židovských komunit. To dokládala např. citacemi z rukopisu Ludolfa, augustiniánského opata v Zaháni, jenž Václava nazýval třeba „králem kacířů“ a jehož text měl vliv také na traktát „O dlouhém papežském schizmatu“. Ten uváděl, že českého krále podporovali pouze Židé a výslovně jej nazval „rex judaeorum“ (šlo patrně o zřejmou narážku na krále Heroda, jak jsem upozornil v následné diskuzi). Zajímavé je, že použití židovské tematiky proti králi se objevilo pouze v pramenech s bohemikálními vazbami, jejichž inspiračním zdrojem byla obžaloba arcibiskupa Jana z Jenštejna. Zde se totiž poprvé uvádí, že Židům se díky Václavově podpoře žije lépe než kléru. Jak navíc Doležalová upozornila, Václavova politika se však v tomto ohledu nijak nelišila od přístupu ostatních Lucemburků a stabilní prostředí bylo udržováno jak kvůli daňovým příjmům koruny, tak i díky celkově relativní sociální stabilitě.
S tématem „Hrady Václava IV. a mýty s nimi spojené“ navázal František Záruba (HIU AV ČR). V úvodu upozornil na problematickou trvanlivost některých tvrzení pocházejících třeba z kroniky Václava Hájka z Libočan, která uvádějí ještě autoři nedávno vydaných prací (např. Durdík). Následně se zaměřil na některá sídla spojovaná s Václavem IV. U opevněného domu na Zderaze odmítl hypotézu, že by jeho stavitelem byl tento král, neboť sloužil Lucemburkům již dříve. Zpřesnil také dataci ohledně možného využití Králova dvora u sv. Benedikta v Praze jako Václavovy rezidence. Ještě v roce 1386 byl totiž potvrzen v držení Těmy ml. z Koldic, takže jej panovník mohl využívat až někdy po tomto datu. Záruba v té souvislosti nevyloučil, že jako rezidence do té doby mohl sloužit Pražský hrad, a to i s ohledem na probíhající stavební aktivity, byť je tato možnost obecně odmítána. U hradů Žebrák a Točník pak byla prezentována jejich přítomnost ve svatojánských legendách. Podle Hájka měl totiž Václav IV. po vyplavání mrtvoly sv. Jana Nepomuckého uprchnout na Žebrák, další literární zpracování však již uvádějí Točník, kam bylo v roce 1705 lokováno také obydlí kata, jenž měl světce umučit. Legendu na Točníku udržovalo živou též poutní místo při hradní kapli sv. Bartoloměje. Posledním zmíněným mýtem byla existence tzv. dvorské huti v čele s neznámým mistrem, kterou již Václav Mencl ztotožnil s hutí Petra Parléře. Na příkladu náročných klenebních systémů a za pomoci 3D modelů Záruba doložil shodu mezi stavebními prvky a Parléře jmenoval jako skutečného hlavního stavitele lucemburského dvora.
Matouš Turek (ÚČL AV ČR) obrátil pozornost přítomných „K (ne) možným inspiracím Smila Flašky“. Nejprve stručně shrnul dosavadní vývoj tohoto výzkumu a stanovené hypotézy. Jako nejstarší známou předlohu Flaškova spisu následně za pomoci několika přesvědčivých analytických sond určil dílo Rat der Vögel od Ulricha von Lilienfeld, jehož nejstarší výskyt je datován do roku 1355. Oba texty spojuje nejen použití veršované struktury, přičemž došlo k úpravě původního modelu pro specificky české prostředí, ale především absence děje. Původní zaměření „mluvčích“ na ptactvo Smil Flaška dále rozšířil o čtyřnohá zvířata a opustil také strukturu pravidelného střídání dobrých a špatných rad, přičemž ve vzniklé nepravidelnosti významně využil prvek ironie. Turek rovněž nepotvrdil dosavadní předpoklad, že by Flaškův text náležel do žánru tzv. královských zrcadel.
Na literárněvědnou problematiku navázal Matouš Jaluška (ÚČL AV ČR) s příspěvkem „Bludná vůle. Sborník hraběte Baworowského jako zrcadlo království“. V krátkosti nejprve představil rukopisný soubor z roku 1472 tvořený celkem šesti texty, z nichž pět je české provenience, který pochází pravděpodobně z katolického prostředí. Nejrozsáhlejší je v pořadí druhý text, kniha Ezopus, obsahující 60 bajek. Následně pak upozornil na výrazné náboženské prvky, jež se v textech objevují, stejně jako na výskyt abstrakce špatného panovníka. Objevuje se však nepřímo a podle Jalušky necílil autor přímo na Václava IV., ale spíše se zde zrcadlila obecná negativní zkušenost s posledními českými panovníky. Dále upozornil na skutečnost, že moralistní texty jsou doplněny relativizujícími dodatky. Například v předmluvě k Ezopovi pisatel reaguje na úpadek úcty k ctnostným lidem a vzrůst úcty k bohatým. Oproti jiným podobným rukopisům zde také nevítězí ctnost, ale lakomství. Krátkým rozborem pak představil ještě zpracování příběhu o Bruncvíkovi, kde mimo jiné upozornil na symbolické ztvárnění významu slova, kdy hlavní hrdina užívá slovo knížete, modlitebníka, či slovo ovládající kouzelný meč.
Po přestávce představil Jiří Mikulec (HIU AV ČR) téma „Král Václav IV. pohledem barokního dějepisectví“. Nejprve připomněl dvě domácí tradice, které formuloval Petr Čornej: tzv. katolickou koncepci (vycházela z Jenštejnovy žaloby, byla v ostré opozici a spojením s osobami na okraji společnosti — kat, lazebnice, chudý rybář — se snažila ponížit královský majestát) a zlidovění (spravedlivý král, jenž se nestranil prosté společnosti, kontroloval poctivost a byl nakloněn opravnému hnutí v církvi). U barokní historiografie Mikulec poukázal na zásadní vliv nepomucenské legendy, kterou směrem ke králi Václavovi formoval mýtus o umučení zpovědníka (1383), umučení vikáře Jana z Pomuku (1393) a vznik hereze za jeho vlády. Dále představil několik sond do děl Bohuslava Balbína a Jana Františka Beckovského s několika menšími dodatky. Václav je v nich představován velmi nelichotivě se všemi myslitelnými vadami. Beckovský například předestírá obraz lenocha i na momentu, kdy v jeho líčení král viděl Jana Nepomuckého na cestě při návratu ze Staré Boleslavi, protože neměl co dělat, „lelkoval“, a díval se z okna. Podle Beckovského však Václav nebyl vinen církevní herezí, kterou připsal královně Žofii, jejímž zpovědníkem jmenoval Jana Husa. Stejný autor se navíc pokusil o jistou rehabilitaci krále, byť tak s ohledem na tehdejší diskurz neučinil vlastními slovy, ale citoval apologii Daniela Adama z Veleslavína.
Tematicky příbuzně navázal Daniel Soukup (ÚČL AV ČR) s prezentací „»Král Václav lenivý«. Král Václav IV. v raněnovověké svatojánské homiletice“. Představil tím druhou linii formování názoru na panovníka, a to homiletiku, kterou označil jako hlavní cestu k šíření barokního archetypu Václava IV. Tento názor opřel například o četnost kázání a jejich dostupnost širokým vrstvám společnosti. Hlavním zdrojem kazatelů byly legendy a oproti hagiografii zde v podstatě neměla vliv historiografie. Ostatně Balbína také s ohledem na charakter jeho literární produkce označil jako historiografa i hagiografa. Identifikoval několik kazatelských okruhů, v nichž svatojánská kázání vznikala (křižovníci s červeným srdcem v Praze, chrám sv. Víta, Týnský chrám, Žďársko ad.). V dosud prostudovaném materiálu několika desítek homilií našel v mnoha varietách zpracovanou Balbínovu legendu, jíž se autoři poměrně přesně přidržovali (úcta k novému světci se teprve postupně konstituovala). Václav v nich představoval výhradně negativní postavu. Soukup také prezentoval konkrétní příklady z některých kázání, které umožnily nahlédnout do bohatého světa používaných obrazů. Mezi biblickými příměry se vyskytuje přirovnání k Izraelitům na poušti a Janu Nepomuckému coby manně, hovoří se také o pražské poušti pod okem faraonovým. Poněkud překvapivým zjištěním byl fakt, že se v kázáních neobjevují narážky na utrakvismus.
Další typ literárního žánru představila Magdaléna Jacková (ÚČL AV ČR) v příspěvku „Václav IV. v raněnovověkém nepomucenském dramatu“. Zaměřila se na jezuitské hry o sv. Janu Nepomuckém, kterých se dodnes dochovalo devět kompletních a 14 synopsí. Postava Václava IV. pak je ve třech celých textech a v šesti synopsích, přičemž však jedna synopse (1701) a hra (1729) od Bernarda Pannagla patrně představují jedno dílo. Jacková upozornila, že se jedná o fiktivní typizované příběhy z dětství či mládí světců, jež byly pro jezuitské prostředí a žánr školních her tehdy zcela obvyklé. Václav je zde vykreslován jako negativní postava (Bernardus Pannagl jeho hněv spojuje s obrazem ohně zuřivosti), ovšem v poměrně pestré paletě zpracování. V některých hrách se nacházejí také narážky na budoucí kacířství.
Jan Pišna (ÚČL AV ČR) se s tématem „Veleslavínova obhajoba Václava IV. v předmluvě k edici Kroniky dvě o založení země České (1585)“ vrátil k problematice historiografické a k již dříve zmíněnému textu Daniela Adama z Veleslavína. Zaměřil se na Veleslavínovu předmluvu k novému vydání Silviovy a Kuthenovy kroniky, která obsahuje apologii Václava IV. a představuje jedno z mála autorských děl tohoto tiskaře a vydavatele. Pišna ji zasadil do širšího kontextu obecnějšího zájmu o Lucemburky v Čechách 16. století, a poté představil obsahovou analýzu textu. V poněkud nesystematicky sestaveném textu Veleslavín využil prostoru ke kritickému zhodnocení pramenů a vymezil se zejména vůči Hájkově kronice. Odmítl jeho beletristické psaní a obraz Václava IV. v kronikách a propagandě konfrontoval s hlubším zhodnocením dějinných událostí tehdejší doby. Autor příspěvku dále upozornil, že na Veleslavínův text měla zřejmý vliv znalost prací německých protestantských humanistů Philippa Melanchthona a Johanna Reuchlina.
Nad rámec původně avizovaného programu ještě mimořádně vystoupila Martina Ondo Grečenková (HIU AV ČR) s aktuálními poznatky k „Václavovi IV. v textech francouzského osvícenství“. V kontextu fascinujícího světa rodícího se veřejného mínění ve Francii doby Ludvíka XV. představila na pozadí veřejné kritiky krále vytvářený model osvíceného vladaře včetně často vskutku pozoruhodných teoretických úvah tehdejších učenců. Mezi představiteli archetypu vládce-tyrana, jenž nemohl chybět jako doklad opodstatnění těchto osvícenských požadavků, se překvapivě objevuje také český Lucemburk a to po boku Tiberia či Nerona. Jeho obraz však nemá již nic společného s historickou realitou a naopak zde vychází z klasické představy orientální despocie. Odtrženost od skutečných dějin dobře ilustrovala i závěrečná poznámka, že ideálním vladařem Čech a vskutku „Otcem vlasti“ nebyl podle francouzských osvícenců nikdo menší než praotec Čech.
Každý příspěvek doprovázela podnětná a věcná diskuze mezi přítomnými, která podtrhla tvůrčí pro středí workshopu, stejně jako operativní doplnění posledního příspěvku celého dne. Akce také jednoznačně ukázala, že ačkoli by se mohlo zdát, že tematika Václava IV. Lucemburského již byla dosavadními historiky vyčerpána (např. v dílech Jiřího Spěváčka či Petra Čorneje), stále ještě nebylo vyřčeno zdaleka vše.
Vyšlo v České literatuře 5/2019.