Michal Fránek

Když roku 1887 publikoval Svatopluk Čech Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, nechal v něm svého hrdinu za doprovodu básníka Hvězdomíra Blankytného navštívit mimo jiné i pomníkovou alej soch měsíčních velikánů, táhnoucí se do nekonečné dálky: „Měsíčňan vysvětloval Broučkovi, že na Měsíci podél cest nesázejí se stromy, nýbrž staví se pomníky znamenitých básníků, filozofů, malířů, skladatelů a jiných celebrit, aby chodci při každém kroku povznášeli se jednak uměleckým provedením soch, jednak vzpomínkou na krásná díla vytesaných veleduchů.“ Autor zde satirickým šlehem mířil na dobovou praxi českých ilustrovaných časopisů, jako byly například Humoristické listy, uveřejňující na první straně podobizny slavných i méně slavných „národních výtečníků“. Zároveň zde však mimoděk poukázal na obecnější jev, typický nejen pro české národně emancipační snahy v dlouhém 19. století, ale klíčový také pro celou euroamerickou kulturu: vytváření památníků velkým osobnostem národa, majících podobu pohřebišť, síní slávy či literárněhistorických pojednání.

Všemi těmito aspekty se zabývá obsáhlá publikace Marka Nekuly s macurovským názvem Smrt a zmrtvýchvstání národa. Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře, vydaná nakladatelstvím Karolinum. Autor v úvodní části představil svá metodologická východiska (především kulturní sémiotiku a paměťová studia) a nastínil otázky, jimiž se mj. zabývá: „Jakou funkci v národním hnutí mají funerální kultura a kult mrtvých a jak se tato funkce konkretizuje? V jaké fázi národního sebeuvědomění a hnutí se uplatňují kult mrtvých a idea národních pantheonů? […] Jak vzniká národní pomník a pantheon a jak je institucionálně ukotven? […] Odkud se bere potřeba vizualizace národa v pomnících?“ (s. 8). Druhou část věnoval evropským panteonům (především v Římě, Paříži, Velké Británii a německých zemích) a jejich rozdílným funkcím v daných societách v proměnách času. V dalších třech částech se soustředil na problematiku českého Slavína na Vyšehradě, počínaje otázkami kolem jeho pojmenování, přes nesmělé pokusy v době obrozenské až po nábožensko-národní symboliku pohřbů českých buditelů od Josefa Jungmanna dále. Zvláštní pozornost věnoval v šesté části spolku českých spisovatelů Svatobor, jehož důležitým posláním bylo budovat pomníky českým spisovatelům a pečovat o ně. Sedmá část se zabývá specifiky českých panteonů v průběhu druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století na Vyšehradě, v Národním muzeu, na Vítkově i v celé Praze (je zde např. interpretována výzdoba Obecního domu). Stranou nezůstala — v poslední části — ani historiografie české literatury coby panteon sui generis. Většina částí je uzavřena závěrečným shrnutím, jež přehledně sumarizuje dosavadní poznatky a otevírá je pro další výklad.
Autor své téma pojednal s imponující šíří a zároveň nevšední akribií — z celého textu je patrné, že vychází z jeho mnohaletého badatelského zájmu. Téměř šestisetstránková kniha je přitom mírně zkrácenou českou verzí německojazyčného originálu, vydaného roku 2017 v nakladatelství Böhlau, jenž má dokonce více než sedm set stran. Za cenné lze nepochybně považovat zasazení českých panteonů do evropského, resp. euroamerického kontextu (např. podnětné srovnání Prahy s Washingtonem [s. 13]) i v propojování různých typů panteonů jako svébytných médií kolektivní paměti (pohřebiště na Slavíně, síň slávy v Národním muzeu či dějiny české literatury). Kniha je doplněna o bohatou a kvalitní obrazovou přílohu, pomník svého druhu představuje též impozantní soupis pramenů a literatury, čítající plných čtyřicet šest stran.
Autor se z pochopitelných důvodů soustředil především na Prahu jako centrum národa a město, v němž památníky hrály mimořádně důležitou úlohu při boji o ovládnutí veřejného prostoru. Stranou pozornosti tak zůstala Morava, v níž české národněemancipační hnutí zůstávalo za Čechami opožděno. Přesto by stál alespoň za zmínku např. nepříliš úspěšný pokus vybudovat na Svatém Hostýně hřbitov význačných osobností, zvláště duchovního stavu, jenž by se stal moravským pendantem pražského Slavína, či obdobně zaměřený pokus o „slovácký Slavín“ v Úprkově Kněždubu.
Kniha je pečlivě zredigována, chyb a překlepů lze nalézt jen minimum (např. „Ve Svatební košili“ m. „Ve Svatebních košilích“ [s. 256]; „Zajímavý je korigující svědectví Šafaříkovo“ m. „Zajímavé“ [s. 262]), rovněž tak věcných chyb či opomenutí jsem objevil poskrovnu (Julius Zeyer nebyl ve vedení Svatoboru, jak se uvádí na s. 383; v soupisu literatury chybí publikace Dity Křišťanové Druhý život Julia Zeyera [Vodňany 2011], mapující mj. okolnosti vybudování Zeyerova pomníku v Chotkových sadech).
Určitým rubem „německé“ důkladnosti, s níž je spis sepsán, je jistá těžkopádnost autorského stylu, postrádající schopnost pojednat o složitých otázkách s elegancí, jakou známe z prací Vladimíra Macury. Zejména úvodní teoretickou část, jež zabírá osmdesát (!) stran textu, autor ve snaze o úplnost značně přetížil mnoha odkazy na odbornou literaturu, jež místy působí až samoúčelně. Obšírný úvod je však daní za to, že Nekula vlastně napsal několik vzájemně provázaných monografií v jednom svazku, jako například výtečná část o Svatoboru. V dalších částech knihy je již výklad plynulejší (přestože většinou nedosahuje čtivosti Nekulových dříve publikovaných studií k dané problematice) a čtenář, který se pročte až ke konci, bude po zásluze odměněn závěrečným shrnutím a výhledy, jež provokují další otázky výzkumu v evropském a světovém kontextu, například rozdíl v panteonech v bývalých španělských, portugalských a francouzských koloniích na jedné straně a anglických na straně druhé (s. 532). Ten v budoucnu zajisté poopraví či zreviduje mnohá tvrzení v knize obsažená, přesto však lze s plnou vážností a uznáním konstatovat, že si Marek Nekula svým monumentálním spisem — ačkoli to jistě nebylo jeho úmyslem — v české kultuře postavil „pomník kovu trvalejší“.

Marek Nekula: Smrt a zmrtvýchvstání národa. Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře. Praha, Karolinum 2017. 592 strany.

Vyšlo v České literatuře 5/2019.