Monografie zkoumá vztah mezi technologií psaní, genezí textu a poetikou literárního díla. V centru zájmu se ocitá konkurence manuálního a strojového psaní jako dvou základních technologických postupů, jež vstupovaly do významotvorného kontaktu od osmdesátých let 19. století až do konce osmdesátých let století následujícího, kdy psací stroj nahradila elektronická média. Odhaluje, že nejprve byl psací stroj vnímán jako kompenzační pomůcka pro hendikepované. Už na přelomu 19. a 20. století si však tento vynález našel své propagátory mezi novináři a prozaiky. Stíral však jakoukoli individualitu rukopisu a odpovědí byly autorské knihy jako komplexní artefakty. Psaní na stroji bylo považováno za typicky ženské povolání – ovšem byly opravdu české spisovatelky písařkami?
Previous
Next
Strukturalismus v průsečíku pohledů
ROMAN KANDA
Polský bohemista a slavista Piotr Gierowski (1978) působí na Jagellonské univerzitě v Krakově a zabývá se...
Gellnerova cesta od anarchisty k rozšafnému biedermanovi
JAKUB MACHEK
Lucie Kořínková ve své gellnerovské monografii s podtitulem Text — obraz — kontext bohatě zúročila široké...
Slavíny snové i skutečné
Michal Fránek
Když roku 1887 publikoval Svatopluk Čech Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, nechal v něm svého hrdinu za...