Citovaná a použitá literatura:
CUVIER, Georges. Recherches sur les ossemens fossiles 10. Paris, 1825, Tabl. vol. 1, 2.
EDINGER, Tilly. Die fossilen Gehirne. Abteilung Zeitschrift für die gesamte Anatomie, 1929.
EDINGER, Tilly. Über Gehirne tertiärer Sirenia Ägyptens und M-Europas sowie der rezenten Seekühe. Abhandlungen der Bayerischen Akademie der Wissenschaften, 1933.
EDINGER, Tilly. Evolution of the horse brain. Memoirs of the Geological Society of America, 1948, vol. 25.
MARSH, Othniel Charles. Notice of new equine mammals from the Tertiary formation. American Journal of Science, 1874, 3.7: 247-258.
OSBORN, Henry Fairfield. Equidae of the Oligocene, Miocene, and Pliocene of North America, iconographic type revision. Memoirs of the American Museum of Natural History, 1918, 2: 1-330.
SIMPSON, George Gaylord, et al. Horses. The story of the Horse family in the modern World and through sixty million years of history. Oxford University Press, 1951.
VLČEK, Emanuel. Neandertaler der Tschechoslowakei. [Illustr.]. Academia, Verlag der Tschechoslowakischen Akademie der Wissenschaften, 1969.
The example of the phylogeny of the mammalian group of horses (Equidae, Perissodactyla, Tilly Edinger 1948) shows the importance of the general brain evolution in one good recorded lineage during the Tertiary of North America.
-
Skupina druhu Propalaeotherium hassiacum v eocenním mokřadním pralese z naleziště Messel nedaleko Darmstadtu (asi před 45 miliony let). Jde o lichokopytníka, jehož slepá vývojová linie mizí na konci eocénu. V Messelu se těžila jílovitá hornina nasycená živičnými látkami a obsahující četné fosilie. Díky tomuto prostředí se zde dobře zachovávají měkké části těl – např. u propaleotérií zažívací orgány včetně obsahu žaludku nebo embrya (vždy pouze jedno) v břišní dutině samic. Orig. P. Major, v odborné spolupráci s O. Fejfarem
-
Thomas Henry Huxley (1825–95) – jeden z paleontologů, kteří se podíleli na výzkumu třetihorních koní Severní Ameriky (Equidae, lichokopytníci – Perissodactyla).
-
Othniel Charles Marsh (1831–99) jeden z paleontologů, kteří se podíleli na výzkumu třetihorních koní Severní Ameriky (Equidae, lichokopytníci – Perissodactyla).
-
Henry Fairfield Osborn (1857–1935) jeden z paleontologů, kteří se podíleli na výzkumu třetihorních koní Severní Ameriky (Equidae, lichokopytníci – Perissodactyla).
-
William Barryman Scott (1858–1947) jeden z paleontologů, kteří se podíleli na výzkumu třetihorních koní Severní Ameriky (Equidae, lichokopytníci – Perissodactyla).
-
George Gaylord Simpson (1902–84) jeden z paleontologů, kteří se podíleli na výzkumu třetihorních koní Severní Ameriky (Equidae, lichokopytníci – Perissodactyla).
-
Thomas H. Huxley zkoumal v r. 1876 během návštěvy na Yaleově univerzitě v New Havenu nové nálezy nejstarších předchůdců koní ze severoamerického eocénu popsané O. Ch. Marshem pod jménem Eohippus (později se ukázalo, že tento rod popsal již v r. 1840 Richard Owen jako Hyracotherium). Jednoho dne během diskuze načrtl Huxley pětiprstého koně i s jezdcem a na Marshovu otázku, co to má znamenat, odpověděl: „Eohomo jede na eohippovi.“ Originál kresby je uchován jako vzácná památka na Yaleově univerzitě.
-
Přehled vývoje koní v pojetí H. F. Osborna (1918) od spodního eocénu do současnosti (interval 55 milionů let) se ocitl ve všech učebnicích a naučných textech. Osborn pokládal podobně jako dříve O. Ch. Marsh vývoj koní za přímou a jednoduchou linii bez postranních větví (totéž se týkalo i vývoje mozku). Tomuto pojetí oponoval G. G. Simpson, např. v díle Horses (1951). Vývoj koní byl podle něho složitější s řadou slepých linií, komplikovaný intenzivními migracemi mezi kontinenty.
-
Současné pojetí vývoje koní je založeno na výzkumu G. G. Simpsona (1951). Jejich fylogeneze byla na počátku miocénu zásadně ovlivněna globální změnou prostředí, kdy aridizace vyvolala ústup lesní vegetace a nástup travnatých stepí. Proměny kontinentů, jejich izolace nebo vzájemná spojení, vytvářely základ složitých migrací savců. Různé po sobě následující druhy koňovitých několika vývojových linií hrály v těchto migracích významnou roli.
-
Rozdíl ve stavbě mozku mezi výchozím rodem koňovitých Eohippus (dole) a současným rodem koní Equus. Mozek rodu Eohippus odpovídal stavbou mozku vačicím rodu Didelphis. 1 – koncový mozek (cerebrum, telencephalon), 2 – mozeček (cerebellum), 3 – čichový lalok (bulbus olfactorius), 4 – prodloužená mícha (medulla oblongata)
-
Souborná ilustrace endokraniálních výlitků fosilních koní a jejich časového zařazení z monografie T. Edingerové Evolution of the Horse Brain (1948)
-
Detailní endokraniální výlitky fosilních koní ze severoamerických třetihor a čtvrtohor z téže monografie T. Edingerové (1948). V dolní části obrázku jsou doplněny fosilní doklady chrupu obdobných rodů z evropských nalezišť ze sbírek muzeí v Mnichově – spodnoeocenní rod Eohippus/Hyracotherium (a – shora, b – zespodu); c – horní levé zuby P4 až M3 rodu Lophiotherium (eocén, Francie) mají ještě nízké hrbolové korunky dokládající všežravý (omnivorní) typ savce. Foto O. Fejfar
-
Detailní endokraniální výlitky fosilních koní ze severoamerických třetihor a čtvrtohor z téže monografie T. Edingerové (1948). V dolní části obrázku jsou doplněny fosilní doklady chrupu obdobných rodů z evropských nalezišť ze sbírek muzeí v Mnichově – oligocenní rody: a, c – Palaeotherium (Evropa), nejstarší známé vyobrazení endokrania (G. Cuvier, 1825), b – Mesohippus (Severní Amerika), pohledy shora; c – horní levé zuby M2 (vlevo) a P3 až M3 (vpravo) rodu Palaeotherium (spodní oligocén, Německo) mají nízké korunky, avšak již s prvotní lofodontní (přeměnou korunek na hřebeny) lištovou stavbou dokládající listožravý (foliovorní) typ býložravce. Foto O. Fejfar
-
Detailní endokraniální výlitky fosilních koní ze severoamerických třetihor a čtvrtohor z téže monografie T. Edingerové (1948). V dolní části obrázků jsou doplněny fosilní doklady chrupu obdobných rodů z evropských nalezišť ze sbírek muzea v Basileji – endokranium miocenního rodu Anchitherium (a – shora, c – boční pohled zleva) popsala T. Edingerová v dizertaci z r. 1929 v kapitole věnované koním, kde naznačila blízký vztah k severoamerickému rodu Merychippus (b); d – vpravo: pohledy na skusné (oklusální) plochy horního a spodního úplného chrupu rodu Anchitherium (p1–4 až m1–3, P1–4 až M1–3) ze spodního miocénu Francie, vlevo: detail horní levé stoličky M1, geologicky nejmladšího nálezu ze svrchního miocénu v Eppelsheimu, kdy se poslední zástupci rodu vyskytovali s nově příchozím rodem Hipparion: nahoře oklusální pohled, dole boční pohled na extrémně nízkou (brachyodontní) korunku, doklad listožravého způsobu života. Foto O. Fejfar
-
Detailní endokraniální výlitky fosilních koní ze severoamerických třetihor a čtvrtohor z téže monografie T. Edingerové (1948). V dolní části obrázků jsou doplněny fosilní doklady chrupu obdobných rodů z evropských nalezišť ze sbírek muzea v Basileji – endokranium svrchnomiocenního rodu Hipparion, a – shora; b – oklusální pohledy na horní a spodní úplný chrup (p1–3 až m1–3, P1–3 až M1–3) ze svrchního miocénu řeckého ostrova Samos, vlevo: boční pohled na středně vysokou (mezodontní) horní stoličku dokládající již první trávožravý (graminivorní) typ býložravce. Foto O. Fejfar
-
Detailní endokraniální výlitky fosilních koní ze severoamerických třetihor a čtvrtohor z téže monografie T. Edingerové (1948). V dolní části obrázků jsou doplněny fosilní doklady chrupu obdobných rodů z evropských nalezišť ze sbírek muzea v Basileji – endokranium pleistocenního koně rodu Equus, a – shora; b – vpravo: oklusální pohledy na horní a spodní úplný chrup (p1–3 až m1–3, P1–3 až M1–3) nejstaršího dokladu rodu v Eurasii (E. stenonis) ze spodního pleistocénu severní Itálie, vlevo: boční pohled na extrémně vysokou (hypsodontní) horní stoličku současného afrického zástupce rodu (zebra E. quagga), typického trávožravého býložravce. Foto O. Fejfar
-
Asi před 10 miliony let se v Severní Americe dala do pohybu jedna z nejlépe doložených migrací koní. Byl to okruh tzv. hipparionů, kteří se vyvinuli ze spodnomiocenního rodu Merychippus. Beringovou úžinou zaplavili několika druhy Eurasii a Afriku, osídlili tam stepi i lesostepní prostředí v povodí velkých vodních toků, např. evropského Rýna. Původní názor, že to byli přímí předci pravých koní, se nepotvrdil – šlo o jednu z úspěšných, ale slepých vývojových linií. Rekonstrukce rodu Hipparion. Orig. P. Major, v odborné spolupráci s O. Fejfarem
-
Zbytek travertinové kupy Hrádok v Gánovcích na Slovensku po intenzivní těžbě od r. 1880 až do konce 20. let 20. stol. (stav k r. 2016). Foto M. Sabol
-
Zkamenělé výlitky mozkoven velkých savců z lokality Gánovce-Hrádok na Slovensku. A až C – kůň Equus sp., D – zástupce turovitých kopytníků (Bovidae), E a F – medvěd z druhového komplexu medvěda jeskynního (Ursus spelaeus). Pohledy shora (F pohled zespodu) a zboku. Foto M. Sabol (A–F)
Rozdíl ve stavbě mozku mezi výchozím rodem koňovitých Eohippus (dole) a současným rodem koní Equus. Mozek rodu Eohippus odpovídal stavbou mozku vačicím rodu Didelphis. 1 – koncový mozek (cerebrum, telencephalon), 2 – mozeček (cerebellum), 3 – čichový lalok (bulbus olfactorius), 4 – prodloužená mícha (medulla oblongata)
