Česká literatura 52, 2004/3

Studie

Petr Čornej: Vavřincova vylidněná Praha
(293-323)
Nejvýznamnější české historiografické dílo 15. století, Husitská kronika pražského univerzitního mistra, spisovatele a překladatele Vavřince z Březové (asi 1371 – asi 1437), výrazně ovlivnila jak moderní české dějepisectví, tak historickou beletrii, nejzřetelněji dílo Aloise Jiráska Proti všem (knižně 1894), které se kronikářovým spisem přímo inspirovalo. Tyto shody mezi vědou a uměním, byť programově realistickým, upozorňují na legitimnost otázky, do jaké míry je moderní historiografie vědou, jak dalece podléhá autorským záměrům stylisticky zdatných kronikářů a kudy vlastně vede hranice dělící soudobé dějepisectví a beletristické žánry. Provedená analýza potvrdila závislost moderních českých historiků, zabývajících se husitstvím (Palacký, Tomek, Pekař, Urbánek, Bartoš, Šmahel aj.), na Vavřincově práci, což se projevilo zejména v textových proporcích věnovaných období let 1419 – 1421, na něž se Husitská kronika převážně zaměřila. Druhá část studie se koncentrovala na problém, proč v díle Vavřince z Březové, prezentujícího husitskou Prahu jako jeviště zlomových historických událostí v dějinách celého křesťanstva, neodpovídá mimořádné frekvenci zpráv o pražském souměstí četnost zmínek o jeho konkrétních obyvatelích, především příslušnících měšťanstva. Pokud kronikář některé měšťany jmenoval, soustředil se buď na osoby prokazatelně mrtvé, emigranty nebo na jednotlivce, s nimiž názorově nesouhlasil a jež pokládal za heretiky. Tento přístup byl částečně bezděčný (hlavními aktéry dějin jsou na foliích Husitské kroniky, v souladu se středověkou mentalitou, příslušníci panovnických dynastií, šlechtici a duchovní, nikoliv měšťané a sedláci), ale částečně možná vyplynul i z politických ohledů (v případě vítězství militantních katolíků mohl hrozit pražským husitským měšťanům tvrdý postih). Rozhodující však zřejmě bylo korporativní myšlení, příznačné pro středověké městské prostředí, zdůrazňující roli obce a potlačující váhu jednotlivce. Ve Vavřincově kronice tak vystupuje husitská Praha jako kolektivní hrdina, skrytý pod střechovými pojmy pražské obce, Pražané apod. Do vyprávění českých kronik 15. století vcházejí konkrétní měšťané až kolem roku 1450, tedy v době, kdy o politickém prosazení městského stavu v českém veřejném životě již neexistovaly zásadnější pochybnosti. Moderní historiografie proto musí husitskou Prahu zalidňovat na základě jiných pramenů, zatímco beletrista Jirásek nahlížel v románu Proti všem hlavní město Vavřincovou optikou. V romanopiscově podání proudí po pražských ulicích nepřehledný anonymní dav, z něhož se jen občas vynoří historicky známé postavy. V podstatě však kronikářovo pojetí vyhovovalo Jiráskovu úsilí představit v díle Proti všem husitský lid jako kolektivního hrdinu.

Tomáš Kubíček: Obrana paměti
(s. 324-354)
Text je výsledkem dvojího pohledu na literaturu. Ten první je literárněhistorický - literatura je v tomto případě vnímána jako průsečík významů, vztahů a dějů, v nichž vzniká. Ten druhý pohled je teoretický, kdy se literární text stává sémanticky svázaný pouze sám se sebou a v sobě. Text se pokouší přiblížit zvláštní situaci, která vznikla v české literatuře v druhé polovině sedmdesátých let, pokouší se ji typologicky zachytit v rámci žánrového rozvrstvení – aby posléze zapomenul na tuto zvláštní situaci, která byla motivována spíše historicky, ve prospěch jiné zvláštní situace, a to té, která vzniká v literárním díle při střetu mezi skutečností a jejím zprostředkováním. Ona první zvláštní situace, o níž je v textu řeč, je způsobena snahou vystavět pomocí literárních textů hráz zapomnění. Zapomnění jako strategii, která se stává hlavním rysem nastupujícího režimu normalizace na počátku sedmdesátých let XX. století, a což dosvědčují mino jiné i romány Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí a Kniha smíchu a zapomnění. Stopy času stavějícího se proti bezčasovosti se však zarývají mnohem hlouběji do struktury literárních textů. A právě od těchto projevů časovosti v zdánlivě nečasových textech vychází první část studie. Pozornost je pak zaměřena na literární žánry, které jsou především vnímány jako žánry podávající svědectví o čase, pohled se však plynule přesouvá k literárním textům zcela fikční povahy. Výchozím materiálem jsou deníky, paměti a knihy korespondence, které vznikaly v sedmdesátých a v první polovině osmdesátých let a které jsou označovány jako autentická literatura a souběžně jsou pak podobné rysy zkoumány i prostřednictvím„bildungsrománů“, fiktivních reportáží, fiktivních deníků, které se v tomtéž období pokoušejí rovněž vymezit k zmíněnému problému zapomnění. I tyto texty sice odkazují ke skutečnosti, ale svojí povahou se se skutečností nutně rozcházejí, neboť zakládají skutečnost vlastní, skutečnost fikčního světa. A toto napětí mezi fikční a nefikční literaturou stojí v ohnisku zájmu druhé částí předkládaného textu. Jejím úkolem je pojmenovat atributy čtenářské situace, jejichž přítomnost či nepřítomnost v literárním textu vede k umenšení či naopak ke zvýšení autenticity záznamu, literárního projevu. Tyto atributy čtenářské situace pak zpětně pomáhají rozpoznávat míru stylizovanosti deníkové literatury - a tedy její hodnotu jako subjektivní intimní výpovědi.

Josef Vojvodík: Text jako obraz: pokus o rekonstrukci obrazů světa v Závadově básni Panychida
(355-384)
Studie se zabývá místem Závadovy básně Panychida v kontextu české avantgardní poetiky dvacátých let 20. století. Autor ukazuje, že je sice ovlivněna Apollinairovým Pásmem (Zone), ale že pohyb syžetu a v Panychidě budovaný poetický model světa signalizují radikální ozvláštnění základních příznaků polytematického typu básně. Jednu z diferencí zásadního rázu autor spatřuje v odklonu od narativně komunikativního schématu putování a s tím související redukcí dynamiky pohybu, kterou v „pásmových“ básních navozuje proces vzpomínání. Autor vyslovuje tezi, že zvláštnost Závadovy „pásmové“ básně, již lze číst jako zpochybnění a kritiku avantgardního utopismu a avantgardní eschatologie, spočívá jednak v ontologizaci, respektive existencializaci v Panychidě konstituovaného modelu světa, jednak v její výrazné vizuální obraznosti. Na tyto dva aspekty se soustředí analytická část studie, v níž se autor snaží ukázat, že Panychida jako celek tvoří významovou strukturu, která je v jistém smyslu polemickou odpovědí na Apollinairovu Zone.

Prameny

Kateřina Bláhová, Michal Přibáň: Druhý debut Josefa Škvoreckého
(s. 385-408)
(Komentovaná edice stenografického záznamu diskuse předsednictva ÚV SČSS)

Recenze

Václav Maidl: Nový svazek germanistické ročenky brücken (brücken. Neue Folge 9-10. Germanistisches Jahrbuch Tschechien - Slowakei 2001/2002. Praha (Lidové nakladatelství) 2003. 398 stran.)
(s. 409-419)

Jiří Zizler: Nad monografií H. G. Schauera (Jindřich Růžička: Hubert Gordon Schauer (1862 - 1892), žurnalista, kritik a inspirátor. Litomyšl 2002, 508 stran.)
(s. 416-420)

Jiří Holý: Inspirativní úvahy Vladimíra Svatně (Vladimír Svatoň: Z druhého břehu. Praha, Torst 2002. 604 stran)
(s. 420-425)

František Knopp: Mezi časopisem a knihou (Pavel Janáček - Michal Jareš: Svět rodokapsu. Komentovaný soupis sešitových románových edic 30. a 40. let 20. století. Praha, Univerzita Karlova - Nakladatelství Karolinum 2003. 449 s. + 16 s. obr.příl.)
(s. 425-431)

Petr Hora: Koncepce a fakta v Putnově Durychovi (Marin C. Putna: Jaroslav Durych. Praha, Torst 2003. 114 stran.)
(s. 431-435)

Jan Linka: Plod množstevního pojetí vědeckého provozu(LIbor Pavera: Kazatel Daniel Nitsch. Kapitola z barokní homiletiky. Brno, Istenis 2003. 236 stran.)
(s. 435-440)

Kronika a glosy

Jan Wiendl: Hledání expresionistických poetik
(s.441-443)

Marie Havránková: Deset let bez Rudolfa Havla
(s. 443-445)

Oznámení Českého komutétu slavistů
(s. 445-446)

Informatorium
(s. 447-451)