Rozhovor: S Tomášem Murárem o výzkumu v oblasti historiografie a metodologie dějin umění
V rámci nové série rozhovorů s mladými vědci z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR přinášíme rozhovor s Tomášem Murárem z oddělení historiografie a teorie umění. Přečtěte si, na čem aktuálně pracuje, jaké akce oddělení připravuje nebo co znamenají pojmy historiografie a metodologie dějin umění.
Rozhovor připravila Kateřina Hrachová v rámci své stáže Otevřené vědy zaměřené na popularizaci vědy v Ústavu dějin umění Akademie věd ČR.
Jste poměrně mladý vědec ve svém oboru, co Vás přimělo se vydat touto cestou?
Na Ústavu dějin umění jsem začal působit ještě během doktorského studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde jsem se již od začátku svého studia zabýval historiografií, metodologií a teorií dějin umění. Proto když se na Akademii věd otevřelo nové oddělení s tímto zaměřením, přihlásil jsem se do výběrového řízení a měl to štěstí, že si na ústavu vybrali právě mě.
Čemu se aktuálně věnujete a co se chystá ve vašem oddělení tento rok?
Jako oddělení existujeme krátce, ale již od jeho počátků se zaměřujeme na výzkum historiografie a metodologie dějin umění zejména 19. a 20. století ve střední a východní Evropě. Jedním z hlavních výsledků tohoto výzkumu jsou mezinárodní konference věnující se takzvané vídeňské škole dějin umění a jejím vlivům. První konferenci s poměrně pozitivním mezinárodním ohlasem, kdy jsme měli přednášející ze skoro celé kontinentální Evropy, Spojených států a také například až z Turecka, jsme uspořádali v roce 2019 s názvem The Influence of the Vienna School of Art History before and after 1918. A již nyní připravujeme volné navázání na tuto akci, kdy chceme připomenout jednu z nejvýznamnějších postav vídeňské školy a zároveň českého rodáka Maxe Dvořáka, od jehož předčasného úmrtí to příští rok bude 100 let.
Co bude finálním výstupem této činnosti?
Z těchto konferencí publikujeme sborníky ve formě speciálních čísel časopisu Journal of Art Historiography. Z konference konané v roce 2019 jsme již v prosinci 2019 publikovali první část příspěvků, letos v červnu by měla vyjít druhá část a doufáme, že tato plodná spolupráce bude pokračovat i v dalších letech. Pro tuto formu publikování výsledků jsme se rozhodli s ohledem jednak určité prestiže tohoto časopisu, jeho zakladatelem a šéfredaktorem je Richard Woodfield, žák jednoho z nejvýraznějších představitelů vídeňské školy Ernsta Gombricha, autora světoznámého Příběhu umění vydaného v roce 1950, jednak s ohledem na dostupnost publikovaných výstupů po celém světě, jelikož články jsou v anglickém jazyce a jsou dostupné na internetu, jelikož se jedná o elektronické periodikum, takzvaný open access. A třetím důvodem oslovení profesora Woodfielda byl důvod, že všichni, kdo se zabývají historiografií dějin umění, čtou tento časopis, a tím se nám, jak doufám, i daří upozornit, že i my zde v Praze se zabýváme tématy, které nejsou pouze domácí, ale přesahují k celosvětovému zájmu dějin umění.
Říkáte, že všichni členové se zabývají i svou vlastní výzkumnou prací, čemu se věnujete Vy?
Já osobně nyní řeším postdoktorandský projekt zaměřený na otázku vídeňské školy dějin umění v raných čtyřicátých letech 20. století, kdy dosavadní historiografický výzkum předpokládá, že v této době vídeňská škola ztrácela svůj význam a v podstatě skončila. Já se snažím ukázat, že tomu tak nemuselo být, pouze se změnily principy výzkumné metody jejích pokračovatelů, závisle na době vzniku jejich textů. Zaměřuji se především na již zmíněného Maxe Dvořáka a na jeho žáky, kteří dnes stojí mírně ve stínu Hanse Sedlmayra a jeho okruhu – Sedlmayr také krátce studoval u Dvořáka, poté u Julia von Schlossera, ale na začátku třicátých let formuloval svou vlastní metodu na základě myšlení Aloise Riegla, Dvořákova učitele, kdy do výzkumu dějin umění zahrnul i dobovou tvarovou psychologii. Sedlmayr dodnes bývá uváděn jako určitý konec vídeňské školy a jako příklad její diskreditace, jelikož se Sedlmayr v polovině třicátých a ve čtyřicátých letech otevřeně hlásil k ideologii nacismu, nadšeně vítal připojení Rakouska k Hitlerově Německu. Díky tomu mohl Sedlmayr mimo jiné vést vídeňský uměleckohistorický institut až do konce války, kdy mu bylo zakázáno učit. I přesto ale po válce publikoval jednu z nejčtenějších knih dějin umění vydaných po druhé světové válce, Verlust der Mitte – Ztráta středu. Ve svém projektu se věnuji i Sedlmayrovi, ale snažím se okruh takzvané "druhé" či "mladší" vídeňské školy rozšířit, zproblematizovat a ptát se po metodě vídeňské školy v době jejího údajného ukončení, tedy zejména mezi lety 1940–1945, kdy se jednotliví Dvořákovi žáci nacházeli v odlišných historických situacích, přesto ale je možné v jejich pracích sledovat rozpracovávání metody vídeňské školy dějin umění obdobným způsobem. Jak doufám, jedním z dopadů takového výzkumu bude možnost o vlivech vídeňské školy uvažovat i v poválečných dějinách umění, existujících jaksi pod povrchem nově utvářených metod, které jsou mnohdy pěstované až dodnes.
Pojmy jako historiografie a metodologie dějin umění jsou poměrně složité, jak byste laikovi řekl, co se pod nimi skrývá?
To je velmi důležitá otázka, jelikož mnohdy se dějiny umění jako vědecký obor chápou především jako objektivní výklad uměleckých děl s předpokladem tlumočení a znovu-aktivace jejich významu, který byl zapomenut v dějinách. To je samozřejmě v jistém smyslu pravda, ale historiografie a metodologie dějin umění se ptá kdy, proč a jak byl znovu-aktivován jaký význam a jakých uměleckých děl. Historici a historičky umění, když se rozhodnou interpretovat umělecké dílo, ať už formou textu, přednášky či i výstavy, pokládají otázky, na které ve svém výzkumu chtějí odpovědět. Tyto otázky jsou ale většinou ovlivněny mnoha faktory působícími v době nikoli uměleckého díla, ale jeho výkladu, a nelze tedy v podstatě uvažovat, že se jedná o zcela objektivní a neproblematický zájem o umělecké dílo – každá interpretace uměleckého díla se odehrává v nějakém historickém a myšlenkovém rámci. Výklad uměleckého díla tak není pouze jeden, ale podstatně se v dějinách umění mění jeho významy – hledání odpovědi na otázky proč a jakým způsobem se tyto významy měnily je jedním z hlavních úkolů historiografie a metodologie dějin umění. Jinými slovy by historiografie s metodologií dějin umění měly objasňovat jakým způsobem a za jakých okolností bylo historické umělecké dílo vykládáno v kontextu "dějin" dějin umění. Jde tak v podstatě o zpětný pohled pod ruce historika umění při jeho práci. Historiografie se v tomto kontextu zaměřuje především na historické okolnosti uměleckohistorického výkladu, zde je nutné se zabývat především archivními materiály souvisejícími s jednotlivými historiky umění a jejich dobou, metodologie se zabývá výkladem způsobu uměleckohistorické interpretace, její výstavbou, myšlenkovými vlivy a i dobovými účely. Obě tyto komponenty jsou navzájem provázané a jejich pomocí jsme schopni poměrně dobře pochopit proměny dějin umění jako oboru zabývajícího se historickými uměleckými díly, a tak se i vyrovnávat s vlastní historií a s minulými výzkumnými metodami, na které je možné navazovat, revidovat je a s jejich znalostí i definovat nové.
Tomáš Murár pracuje od roku 2018 v Ústavu dějin umění Akademie věd ČR a od loňského roku je součástí nově vzniklého Oddělení historiografie a teorie umění. Jako spoluorganizátor se podílel na přípravě mezinárodní konference The Influence of the Vienna School of Art History before and after 1918, kterou ústav pořádal v roce 2019. Tomáš Murár působí také v Ústavu pro dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.