V roce 2017 uplynulo 110 let od narození a současně 40 let od smrti Jana Patočky, nejvýznamnějšího českého filosofa 20. století. Taková jubilejní příležitost se stala výzvou nejen k očekávaným a spíše formálně oslavným proslovům, ale také k veřejnému filosofickému zamyšlení nad významem a celkovým smyslem filosofického díla profesora Jana Patočky. Dne 28. března 2017 se na půdě Filosofického ústavu AV ČR jako výsledek součinnosti Oddělení pro studium moderní české filosofie a Archivu Jana Patočky při Centru pro teoretická studia uskutečnilo kolokvium nazvané Patočkovo myšlení a dnešní svět. Zúčastnili se jej čeští badatelé, z nichž někteří Jana Patočku a jeho působení osobně zažili jako jeho univerzitní posluchači a poté účastníci jeho bytových seminářů a přednášek z let 1973–1976, kdy obnovená totalitní komunistická diktatura profesoru Patočkovi znemožnila pedagogickou činnost na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Právě toto výchozí složení účastníků utvářelo vlastní smysl celé akce – připomenout druhý život Patočkova myšlení v jeho původním prostředí české fenomenologické filosofie, jež Jan Patočka svým působením založil a rozhodujícím způsobem utvářel, a tím také ukázat, jak se Patočkova filosofie dnes odráží v myšlení jeho bezprostředních žáků i mladší generace. Soubor textů šesti českých patočkovských badatelů předkládá odborné a zainteresované veřejnosti rozve¬dené verze většiny autorských příspěvků přednesených a věcně diskutovaných na uvedeném patočkovském kolokviu. Ukazuje tak, že Jan Patočka je pro nynější české filosofické myšlení trvale a závažně inspirujícím fenoménem.

Subjektivita v materiální fenomenologii Michela Henryho

Může se fenomenologická filosofie zabývat otázkou spásy v křesťanském smyslu? A pokud ano, pak jakým způsobem? Jaký je smysl bytí Já a jak vymezit subjektivitu? To jsou některé z otázek, které si kladl významný představitel francouzské fenomenologie Michel Henry. Závěrečná fáze vývoje Henryho filosofie znamenala obrat ke křesťanství, spojila jevení velmi úzce s otázkou života a smrti člověka. Zároveň v maximální míře zdůraznila subjektivní moment jevení a učinila subjektivitu vlastním polem, na němž se odehrává příběh spásy člověka.
Kniha analyzuje jak původní koncept Henryho materiální fenomenologie, tak i změny, jimiž prošla v průběhu své christianizace. V českém prostředí jde o druhou větší práci věnovanou filosofii Michela Henryho, tentokrát s důrazem na náboženský rozměr Henryho myšlení.

Jan Černý působí na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové. Zabývá se fenomenologií, politickou filosofií, českou filosofií druhé poloviny 20. století a filmem.

This book explores the remarkable interconnections of the Czechoslovak environment and the work and legacy of the Vienna Circle on the philosophical, scientific and artistic level. The Czech lands and later Czechoslovakia were the living and working space for the predecessors and catalysts for Logical Empiricism, such as Bernard Bolzano, Ernst Mach and Albert Einstein, along with key figures in the Vienna Circle such as Philipp Frank and Rudolf Carnap. Moreover, Prague hosted important academic events in which Logical Empiricism was presented to the public, such as the September 1929 1st Conference on the Epistemology of the Exact Sciences, which launched the key manifesto, The Vienna Circle. The Scientific Conception of the World. In addition, this book investigates both the positive and negative receptions of Logical Empiricism within Czech and Slovak intellectual circles. The volume features a selection of contributions to the international conference, The Vienna Circle in Czechoslovakia, held in Pilsen, Czech Republic, in February 2015. These essays are supplemented by two texts of vivid personal memoirs by Nina Holton and Ladislav Tondl. The book is of interest to scholars and researchers interested in the history of philosophy and science in central Europe and the philosophy of science and the Logical Empiricism of the Vienna Circle.

Vyprávění o římských vilách z období renesance a raného baroka je pojato nejen jako zasvěcený průvodce architektonickými a výtvarnými skvosty 15. a 16. století, ale čtivou formou uvádí čtenáře do obecně kulturních a politických dějin, které předurčily moderní Evropu. Vzhledem k tomu, že zachycené vily si nechali stavět papežové či vysocí funkcionáři jejich dvorů, jde o pohled z perspektivy centra tehdejšího světa. Kniha zachybuje proměny společnosti, odhaluje, jak se renesanční životní styl vycházející ze znovuobjevené antiky, propojený s kultem přírody a rozvinutím lidské přirozenosti, postupně proměňoval směrem k barokní exaltovanosti a zbožnosti. Text je bohatě prokládán fotografickou dokumentací. Výkladem alegoricko-symbolického významu výzdoby vil poutavě zasvěcuje do renesančního myšlení.

Podle mého mínění není žádné království, ve kterém by v naší době došlo k tolika změnám, tolika válkám, porážkám i zázrakům, kolik nám jich ukázaly Čechy, napsal v roce 1458 Enea Silvio Piccolomini. Zpětný pohled nicméně ukazuje, že leccos zůstalo nezměněno, a to i ve sféře konstrukcí smyslu, ať už individuálních, či kolektivních. V mnoha oblastech a ohledech se potvrzuje teze o revoluční vlně, tedy vzedmutý radikalismus raných dvacátých let následovaný návratem k normálu a pozvolným vyprcháváním radikálnějších přístupů po kompaktátech. Z hlediska proměny kulturního kódu jsou zajímavé zejména ty případy, kdy se nově nastolené normy udržely v platnosti až do 16. století. Znamená to, že změny v strukturách církve a společnosti dokázaly ovlivnit myšlení generací vychovaných již v porevolučních dobách...

Svébytnou interpretací základních křesťanských norem se husité odlišili od zbytku západního křesťanstva. Ačkoli Evropa reagovala na české kacířství z drtivé většiny odmítavě, historikům se husitství jeví jako součást širokého proudu reformních snah na přelomu středověku a novověku. Tucet badatelů z řad historiků, jazykovědců, teologů, historiků umění a muzikologů si položilo otázku, jak změny ve strukturách církve a společnosti v husitském období ovlivnily kulturní praxi, myšlení a rozumění světu. Název knihy vyjadřuje přesvědčení, že vzhledem k revizi systému hodnot a novým společenským konfiguracím byla snaha husitů o náboženskou reformu zároveň pokusem o přeskupení čili re-formaci kulturních obsahů a důrazů.

Co je to performativní filosofie a jakými tématy se zabývá? Jak souvisí filosofické myšlení s divadelní tvorbou? Filosofka Alice Koubová na tyto otázky odpovídá prostřednictvím různých filosofických přístupů – fenomenologie expresivity, filosofie hry, poststrukturalismu, estetiky performativity, performativní filosofie, které nabízejí pokaždé jiný důvod, proč bychom měli divadlo a performanci chápat jako klíčový fenomén umožňující „myslet člověka a svět“. Tyto přístupy ukazují člověka jako bytost, která si uvědomuje svou viditelnost pro druhé (diváky), která je schopna hry a tvořivého odstupu od sebe, vytváří svou identitu skrze citace a napodobování, tvoří smysl v rámci tělesné interakce s druhými a přitom dbá na autorství své vlastní existence. Performativní filosofie však není charakteristická pouze zaměřením na určitá témata, ale i specifickým stylem myšlení. Autorka tento styl nazývá myšlením z druhého místa a detailně popisuje jeho význam jak pro filosofii, tak pro umění a umělecký výzkum.